Ruce naší Dory

Oblíbenou úchylkou televizních novinářů jsou ankety mezi mládeží, ve kterých se ptají na základy všeobecného rozhledu, například klíčové momenty historie naší země. A pak se s mravokárně zdviženým prstem kochají jejich neznalostí. Těžko říci, jak by to dnes dopadlo při podobné otázce, odkud pochází sousloví, které si zvolila do názvu pražská kapela. I když kapela…

Miloslav Vojtíšek, v uměleckých kruzích známý jako S.d.Ch. aka Sigismund de Chals má totiž Ruce naší Dory jako hudební alter ego. Slovo „hudební“ je docela důležité, protože jde o téměř nejmenšinovější projekt v jeho do široka rozprostřených kulturních aktivitách. Ovšem právě on je tím, bez koho by tato obsazením proměnlivá sestava nemohla fungovat, a bez koho by postrádala smysl. Výrazný autor prózy (s nominací na Cenu Josefa Škvoreckého), poezie, i dramatických textů (držitel dvou Cen Alfreda Radoka), v minulosti provozovatel loutkového divadla pro dospělé, či přispěvatel několika periodik, má zkrátka psaní i prezentaci písní jako koníčka. Vedle událostí, jakou je například chystaná dubnová premiéra jeho hry Politika správcovny v Divadle v Celetné, a s Jakubem Špalkem v hlavní roli, vlastně okrajového.
Ještě než došlo na Ruce naší Dory, kterým nedávno vyšlo už čtvrté album, předcházely mu v devadesátých letech podzemní soubor Neslyšeli Zarathustru Orchestra, později proměněný v sestavu Periférie 42. Prý „předrevolučním undergroundem uhranutá zvuková plsť“. Následní RND ale byli od počátku standardní rockovou kapelo, s výrazně poetickými příběhy a emotivním vyzněním i projevem, přecházejícím od zpěvu k promlouvání a zase zpět, známým například od Lou Reeda.
„K dalším přerodům vedla úplně jednoduše moje touha provozovat vemlouvavé melodie s vemlouvavými texty v klasické bigbítové sestavě, jsem ikonický typ,“ komentuje to lakonicky S.d.Ch. „Tři alba, Poemuzie (2004), Chemnitz (2006) a Filantropní stroj (2013), až třetí není samopal, dekadence jako z nouze ctnost, neštítí se malých festivalů…,“ charakterizovali před časem sami sebe. Inspirace byly poměrně jasné: „Uhranovali mě Plastici, Psí vojáci, Garáž, Dégéčka, elektrizoval Nohavica z blbě nahranejch kazet, to nejlepší od Merty a Třešňáka, v cizině Velveti, jedině ušpiněný věci, na špílmachry jsem sral,“ krčí dnes protagonista rameny. Nutno dodat, že mezi d

 

ruhým a třetím albem proběhla několikaletá pauza, kompletní výměna spoluhráčů za o generaci mladší, desítky koncertů včetně například slavnostního ve foyer Nové scény Národního Divadla, a poté frontmanovo znechucení vším a následné skoncování s podobou rockové kapely. Sklony ostatně k tomu měl už v minulosti – viz jeho pregnantní formulace v jednom rozhovoru: „Je mi jasné, že rock není kdovíco, já ho používám, nesloužím mu. Je mi ta scéna k smíchu. Vlastně kolik je v Čechách autentických rockerů – dva? – Tony a Ducháček? Nemám rád svou kytaru. Na čisté muzikanty, instrumentalisty, bůh chraň, multiinstrumentalisty, bez přesahů pohlížím s despektem jako na cvičené opky a za to mi hudební nebe zůstane naštěstí uzavřeno. Setkat se po smrti s frontmany monstrkapel, Mercurym třeba – to je peklo – ne? Šou sice být musí, ale nikoli nutně…“
Výsledkem bylo poté vystupování sólově nebo v nepočetné akustické sestavě, nejčastěji s bývalou kolegyní z Periférie 42, coby akordeonistkou. „V tom zkurveném postkapitalismu nemá nikdo na nic čas, nebo jen někdy, a vlastně jen za těch a těch podmínek, stali jsme se manažery ve vlastních životech a na to nemám nervy. Nikdo už neumí nebo nemůže říct: Hrát muziku?, super, zejtra na to jdeme! A s těma mladejma klukama zase nevytvoříš to pobratimství, zkusil jsem to, udělal Filantropní stroj, ale žádná radost. A bez pobratimství a radosti už dělat nechci, natož muziku, to radši budu sám jako při psaní, to umím.“

Letošní album Světlo DuCHa (toho, že velká písmena mají v názvu svou roli si mnozí recenzenti často ani nevšimli, i když je to i zvýrazněno na obalu), tak loni pro značku Polí5 vznikalo opravdu netypickým způsobem. Skladby S.d.Ch. nejprve nahrál jen sám, s kytarou. Teprve následně ho producent Ondřej Ježek „obalil“ řadou dalších zvuků, kláves a hostujících nástrojů, jako je pozoun Ondřeje Galušky či akordeon Dály Zíty. Nejdůležitějším vkladem ale byl kromě přispění producenta jistě bubeník Jirka Bendl (jinak Mara Jade a Manon Meurt), který skladbám pomohl k odhalení jejich energie. Tvrzení, že výsledná nahrávka vznikla „bez limitů“, tak ani v nejmenším není nadnesené. Ke skladbě Pravnuk básníka Břízy dokonce vznikl i videoklip a na křtu zazněly skladby v mimořádné sestavě, kdy zpívajícího autora jednorázově doprovodili sám vydavatel Josef Jindrák a Martin Tvrdý aka Bonus. Nicméně další vystoupení jsou velmi nejistá, pokud na ně vůbec dojde, je jisté, že budou sporadická. „Je to moje třináctá komnata, zahrada dilatace, prostor, kde mě neničí určitý typ destruktivních ambicí,“ říká totiž o tom, co pro něj vlastně znamená hudba, sám S.d.Ch.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *