Americký saxofonista s indickými kořeny Rudresh Mahanthappa mi v rozhovoru před dvěma lety vysvětloval, že když objevíte správné propojení těla s nástrojem, „už nehrajete na nástroj, nástroj si nehraje s vámi, ale tvoříte jeden celek“. V případě nového alba Bird Calls je toto propojení ještě složitější. Dochází zde totiž nejen ke spojení hráče se saxofonem v jednoho „zpívajícího ptáka“. Projekt Bird Calls je zároveň poctou velkému saxofonistovi Charliemu Parkerovi, přezdívanému Bird, od jehož úmrtí letos v květnu uplynulo šedesát let. Přitom nejde o obvyklý tribut postavený na coververzích. Mahanthappa, kterého ve dvanácti letech právě poslech Parkerovy hudby přivedl k saxofonu, vybral některé jeho mimořádné kompozice a na jejich základě vybudoval skladby vlastní. Výsledkem je propojení Parkerova génia coby zdroje inspirace, Mahanthappovy hráčské zručnosti a autorské originality (ač chtěl být původně součástí jazzového mainstreamu, nakonec se „mimoděk“ proslavil jak ten, kdo jazz organicky propojuje s indickou hudbou) a samozřejmě technických možností saxofonu. Významnou oporou jsou přitom Mahanthappovi jeho spoluhráči, s nimiž tentokrát tvoří kvinteto klasického bopového střihu.
Ačkoli Charlie Parker zemřel šestnáct let před saxofonistovým narozením, jeho hudba je stále platná a inspirativní. Vedle důvěrně známých melodií, z nichž mnohé se staly standardy, nás může dodnes fascinovat jeho technika hry, tedy opět organický celek, který tvoří symbióza hráče s nástrojem. Mahanthappa si z jeho odkazu vybírá někde melodii, někde harmonickou strukturu, jinde rychlý běh prstů. Na to pak roubuje svou myšlenku, ovlivněnou vlastní cestou jazzovými dějinami a také doteky s indickou hudbou. Jeho přístup přitom není žádnou hrou na schovávanou – mnohé napoví na obalu alba nejen přiznání ke konkrétním inspiracím, ale také názvy nových skladeb. Gopuram (název odkazuje k jihoindickým chrámovým věžím) je typickou ukázkou propojení Parkerova odkazu (zde Steeplechase) s indickými rágami a s téměř doslovným výkladem názvu alba ve „zpěvné“ hře saxofonu. Osobním vyznáním je skladba Talin Is Thinking, do jejíhož názvu saxofonista zakomponoval jméno svého malého syna a ve které použil melodii Parker’s Mood. V Sure Why Not? autor využívá harmonické postupy z Confirmation a současně parafrázuje skladbu Barbados.
Přímé inspirace Parkerovými skladbami se na albu střídají s číslovanými miniaturami Bird Calls. V prvním z nich nás celá kapela uvádí do tématu, v dalších se jednotliví instrumentalisté představují v sólech (Matt Mitchell na piano, François Moutin na kontrabas, Adam O’Farrill na trubku). Závěrečná Man, Thanks For Coming je pak vtipnou syntézou celého projektu a zároveň upozorněním, že vše byla jen hra – mistrná, originální, ale v žádném případě patetická. Rudresh Mahanthappa, i když přiznává silnou inspiraci Parkerovou hudbou, je totiž především svébytným hráčem a autorem a nikoli epigonem. Těšme se na jeho další projekty.
ACT, 2015, 61:58