Ryan Adams: Prisoner

Když někdo vydá nové autorské album po dvou a půl letech, nepozastavujeme se nad tím. Je to perioda „tak akorát“ – ani příliš brzy, ani s velkými průtahy. U Ryana Adamse to však vnímáme jinak. Klíčový autor a interpret alternativní country totiž od svého vstupu na sólovou dráhu v roce 2000 (předtím byl členem skupiny Whiskeytown) chrlí alba rychlostí jedno až dvě ročně. Ostatně nezahálel ani mezi eponymní deskou ze září 2014 a novinkou Prisoner, která se na trhu objevila v polovině letošního února. Mezitím natočil překvapivé CD 1989 (remake stejnojmenného CD zpěvačky Taylor Swift) a vydal koncertní dvojalbum Live At Carnegie Hall. Přitom pracoval na novince, které se ihned po jejím vydání dostalo náležité pozornosti jak v seriózním hudebním tisku (server Metacritic, který shromažďuje recenze z různých zdrojů, udává průměrné hodnocení 80 %), tak v bulváru, který album dekóduje především ve světle zpěvákova nedávného rozvodu s herečkou Mandy Moore.
Že se autorův osobní život v jednotlivých písních odráží, není ostatně nic nečekaného. Dávno platí, že odžité příběhy bývají nejsilnější, pokud je tedy umělec dokáže zpracovat originálně. U Adamse se samozřejmě na originalitu musíme dívat ve světle žánru nebo žánrů, kterým se věnuje. V jeho hudbě nejde o překvapivé zvraty, jinde neslyšené akordy nebo dylanovské metafory. Ryan Adams od začátku své sólové dráhy střídá alba rockovější a „countryovější“, přičemž jeho pohled na country má pochopitelně blíže k akustičtějším písním Neila Younga, Bruce Springsteena nebo Toma Pettyho než k tomu druhu středního proudu, který se z country vyvinul u nás. Přitom po čtyřicítce (a dost možná i po zmíněném rozchodu) zpěvák vyzrál, možná přeuspořádal své životní hodnoty a zároveň si díky své nevyčerpané autorské plodnosti mohl dovolit škrtat a škrtat a škrtat (údajně měl pro toto album připravených osmdesát nových písní!). Výsledkem je kolekce, která nepřináší hudebně nic nového, ale skládá se z kvalitně napsaných, poctivě zahraných a charismaticky zazpívaných písní.
Několik pozoruhodných momentů pak povyšuje už tak nadprůměrné album ještě o patro výš. Patří k nim nejen vtipné pohrávání s rytmem (ono u českých trampů oblíbené „tempo di vlak“) v písni Outbound Train, saxofonové sólo Joea Subletta v Tightrope nebo foukací harmonika v rockovější písni Doomsday. Samozřejmostí je dokonalé zvládnutí kytarových partů včetně symbiózy akustického a elektrického nástroje (Broken Anyway) nebo práce s pauzami v netypickém rozjezdu úvodní písně Do You Still Love Me?
Je lhostejné, zda budeme Adamsově hudbě říkat rock, nebo alternativní country. S country má ovšem zpěvák společný ještě zajímavý detail. Vězení je častým tématem country písní i součástí života jejich autorů (Johnny Cash a folsomská věznice). Adams je sice v titulní písni svého alba „vězněm pro lásku“, ale do příběhu pravé country hudby tato metafora výborně zapadá.

Blue Note, 2017, 41:58

Přidat komentář