S baseballkou na struny

Když na konci roku 2011 ohlásila konec slavná americká kapela Sonic Youth, neznamenalo to naštěstí také konec uměleckých kariér jednotlivých členů. Thurstona Moora jsme vyzpovídali předloni, letos do Prahy zavítal se sólovým akustickým projektem Lee Ranaldo. Bylo by zbytečné do interview dosazovat uměle (smích). Kytarista, výtvarník a filmař, který nedávno oslavil šedesáté narozeniny, se totiž směje často a rád.

ranaldoPocházíte z uměleckého prostředí, vaše matka byla pianistka, máte nějakou ranou hudební vzpomínku?
Nejsem si jistý. Vzpomínám si na rádio v kuchyni, ze kterého někdo něco vypráví, nebo hraje šedesátkový pop a rock’n’roll. Když se ohlédnu nazpět, myslím, že to bude ono. Z kuchyně se linou první písničky Beatles, to bylo velmi silné…

Kdy jste vy sám začal s muzikou?
Vyrůstat v domě, kde bylo piano, na které někdo hrál, znamená, že začnete s hudbou ještě dřív, než vůbec víte, že jste si s ní začali. S kytarou až tak ve dvanácti – ne, třinácti, čtrnácti letech. Někdo mi ukázal základy, pak jsem začal věci naposlouchávat.

První kytaru jste dostal do rodičů?
Ano, měl jsem podivnou plastovou italskou kytaru. Nevím, zda je to pravda, ale existuje jedna velmi levná italská kytara, kterou lidé milují. V šedesátých letech moc nestála, teď za ni lidé platí obrovské částky, protože už jich moc není. Domnívám se, že jsem ji měl, nějakou plastovou jsem vlastnil, i když je dávno pryč. Pamatuji si pár dalších nástrojů. Zářivě růžové ukulele s tvářemi Beatles, tenisovou raketu – ta fungovala báječně –, koště a další…

Co první pořádná kytara? Když jsem mluvila s Thurstonem Moorem, vyprávěl, jak jste ze začátku nic neměli, buď jen hrůzy z bazarů, nebo vypůjčené věci…
Měli jsme jednu dobrou kytaru. A ta byla moje. Používali jsme ji v celé historii Sonic Youth, dokud nebyla ukradena roku 1999. Byla to zároveň jedna z mála kytar, co se nám vrátila a já ji dodnes používám. Takže jsme měli jednu dobrou kytaru, Fender Telecaster Deluxe. Pak jsme vlastnili několik levných mizerných kytar, které se nedaly pořádně naladit, tudíž jsme je začali používat jako druh „rámusiče“.
Zpočátku jsme byli jen já, Kim a Thurston mlátící do kytar a dělající nejrůznější primitivní věci. Kytary jsme používali jako náčiní, vykřesali jsme z nich, co uměly. Normální věci nezvládaly, v čemž byla svým způsobem krása. Mohli jste se tak odlišit od věcí, co vyváděli všichni ostatní. Když hrál někdo na kytaru, byla to určitým způsobem záležitost techniky a tak dále. Vystoupíš z toho, přeladíš podivně nástroj, abys mohl vytvářet vlastní akordy a harmonie, oprostíš se od zažitých věcí.

A Jazzmaster, v jehož využití jste se stali s Moorem v podstatě pionýry?
Tak to bude. Hráli jsme na ně my, a pár dalších lidí. J Mascis byl rozhodně jeden z prvních, kterého jsem zaregistroval, pak samozřejmě Tom Verlaine z Television. Cítili jsme se k těm kytarám přitahováni…

Pořád ta přitažlivost trvá?
Stále. Mám jich tolik. Určitě tak čtyři, pět Jazzmasterů, plus Telecaster, o kterém jsme mluvili, a možná jedna, dvě podivnější kytary, které pořád točím dokolečka.

Máte ponětí, kolik nástrojů vlastníte?
Ne. Některé z nich jsou ve společném vlastnictví Sonic Youth, musí jich být určitě více než šedesát, či sedmdesát, zkrátka hodně. Padesát, šedesát? Nevím. Přemýšlím, kolik mám teď akustických kytar. Někde mezi dvanácti až šestnácti.

Kde se dá takový počet uskladnit, to na ně snad máte samostatný byt!
To ne, ale už si dům dost uzurpují.

Vy jste nicméně vystudoval umění, co bylo vaším oborem?
Studoval jsem malířství, grafiku a film. Už na střední jsem něco dělal, vždy jen kresby. Víš, nikdy jsem si nemyslel, že bych se tím mohl živit. Stejně jako si člověk neuvědomuje, že by se mohl stát hudebníkem. Takové věci byly pro ostatní. A pak se do toho vrhneš, aniž bys tušil, že už se to vlastně doopravdy děje. Když jsem šel na univerzitu, byl jsem přesvědčen, že zvolím něco vědeckého, matematiku třeba, avšak jediní lidé vypadající šťastně, byli studenti uměleckých oborů, ti kreativní – filmaři, hudebníci apod. Tak jsem to přehodnotil, čímž se mi otevřela spousta věcí. Jsem známý jako kytarista, ale stále tvořím, měl jsem množství výstav. Je to pro mě neustálý proces, byť jen na půl úvazku, hudba je tolik intenzivní. Grafikou se stále rád zabývám, hned ti ukážu, na čem pracuji. Používám staré gramodesky jako destičky k tisku, leptu. Toto je série, kterou jsem vytvořil, je ze zvláštních desek, patnáctipalcových, normální jsou dvanáctipalcové. Ty se v padesátých letech používaly v rádiích. Na každé straně byl patnáctiminutový program, diskžokej něco řekl, přehodil, znovu něco řekl a program byl hotov. Desky jsou plastové, nedostanete z nich více jak osm či deset tisků, z některých jen tři, protože se rozpadají.
Anebo dělám vtípky, vznikající v dodávce během cest na koncerty. Sedím vepředu a kreslím co vidím, mám jich tu pár na prodej. Někdy vodovkami, jindy tužkou, některé hodlám zvětšit na velké plátno. Jsou to super rychlé skicy, v autě se pohybujete, takže zachytíte jen částečný pohled. Někdy to funguje, jindy ne. A tohle – víš, dělám na nové desce a mám spoustu papírů, protože jsem spolupracoval s jedním chlápkem na textech. Říkal jsem si, co budu kurňa s tím vším dělat. Navíc jsem nevěděl, co budu na koncertech kromě cédéček prodávat. Tak jsem obětoval pár nocí, udělal ruční popisky, zaznamenal textové úpravy, dobarvil a podobně.

ranaldo_2Jaké byly vaše počátky v New Yorku, ovlivnilo vás to město, jak to přiznávají mnozí jiní muzikanti?
Nepopsatelně. Když se lidé mého věku přistěhují do New Yorku, jsou asi v šoku. My jsme byli připravení na to, co město nabídne. Bylo jasné, že právě tam se dějí všechny ty věci. Byl to úžasný čas. Bavíme se o pozdních sedmdesátkách, kdy jsem se do NY přestěhoval. Různorodé umělecké formy se promíchávaly, muzikanti pařili s režiséry, rádoby režiséry a divadelními herci, všichni kroužili kolem a vzniklé myšlenky byly později přefiltrovány do všech těch odvětví.
Umělci z galerie Metro Pictures, Robert Longo hrál v kapelách, Glenn Branca, Rhys Chatham, lidé jako Steve Reich a Philip Glass. Pro nás všechny to byla realita, netušili jsme, že později vznikne jakýsi klasický proud a špinavější punkový proud. Bylo to neuvěřitelné. Dělo se to na daném místě v dané době, stejně jako předtím v Cabaret Voltaire, nebo později Athens, kde začínali R.E.M., Nirvana v Seattlu a tak dále. V tu dobu to byl New York. A přesto to bylo vše zahaleno jakýmsi tajemstvím. Manhattan byl ostrov sám pro sebe.
Včera jsme byli v Berlíně a mluvili jsme o tom, že jsme do něj jezdívali hrát v raných osmdesátkách přes DDR. Berlín byl jakýmsi ostrovem, připadal nám jako sesterské město, děly se tam podivné věci. Až o pár let později se o všem začalo psát na obálkách lesklých časopisů, do té doby to byl underground, nebyl internet, možnost jak něco šířit mimo Manhattan moc nebyla. Právě Manhattan byl velmi odlišný od jiných míst, stejně jako byl Berlín od zbytku Evropy. Vše jen prosakovalo. Jakmile se dnes děje něco zajímavého, hned to ví milion lidí.
Nějak se to rozplizne. My, když jsme se zabývali uměním či hudbou, jsme byli do práce daného umělce hluboce ponořeni. Což neznamená, že se v dnešní době nedějí zajímavé události, jen si myslím, že je občas dobré kopat do hloubky, abychom našli něco zajímavého.

Kdo vás ovlivnil coby kytaristu? Často v rozhovorech mluvíte o Beatles a Neilu Youngovi.
Ano, Beatles rozhodně, ale jako kytarista je Neil Young nedostižný. On je s tím nástrojem tak přirozený, opravdu miluju jeho hru a rozhodně je pro mě, co se vlivu týče, na prvním místě.

Kteří další kytaristé stojí za sledování?
Bože, je jich tolik. Tom Verlaine nebo Bill Orcutt. Moje kapela s ním byla před rokem na turné, dostával mě do kolen každou noc, i když to není nic, co by se mohlo stát masově populární. Je spousta lidí, co tvoří úžasné záležitosti, v menším rozsahu. Včera jsme mluvili o Artovi Lindsayovi. Nejzásadnější u takových muzikantů bylo, že to byli naprostí amatéři, nevěděli jak hrát na nástroje a ani to nepředstírali. Přesto se stali jedněmi z nejvlivnějších a nejinspirativnějších lidí, aniž by tušili něco o technice.

Vy sám používáte nejrůznější objekty k hraní na kytaru, jaký byl ten nejpodivnější?
Nejdivnější byla baseballová pálka v show Davida Lettermana. Je velkým fanouškem baseballu. Už nevím, zda jsme u něj byli poprvé či podruhé, jestli před námi byl nějaký sportovec, nebo jak to bylo. Zkrátka tam byla baseballka, my zrovna hráli píseň s názvem 100%. Je tam úsek, ve kterém já a Thurston vezmeme bicí paličky a jezdíme s nimi po krku kytary. Ta pálka se tam tak povalovala, dostali jsme se k tomu místu, vzal jsem ji do ruky, Letterman začal šílet. S Thurstonem jsme se po sobě váleli a lezli, skončili na podlaze. Po odehrání písně se Letterman ptal Shaffera (hudebního dramaturga své show, pozn. aut.): „To se tam mlátili, Paule, nebo co se to tam dělo?!“ Nikdy jsem nepoužil baseballku v jiné situaci, ale tohle bylo nezapomenutelné. Jinak to jsou jen paličky nebo šroubováky.

Jednou z vašich inspirací pro texty a básně byla generace beatniků, vracíte se k jejich knihám?
To je pravda. Přemýšlel jsem, že bych dnes před koncertem pustil film, protože jsme se Sonic Youth párkrát navštívili Williama Burroughse, když žil v Lawrence v Kansasu, kde snímek vznikl. Byl jsem těmi chlapíky hodně ovlivněn, ne zcela tou dobou, spíše stylem psaní. Především Kerouakem, je pro mě stále větším gigantem. Ne, že bych jejich knihy četl pořád dokola, nějakým způsobem se k nim však pořád vracím. V životě je spousta knih, které v dané době nasajete, Hemingwaye, Raymonda Carvera, jenž pro mě byl zásadní v době, kdy jsme dělali na desce Daydream Nation a pak vlastně po celou dekádu. Byl to obrovský literární vliv.
Některé knihy jsem vstřebal, k některým se vrátím po letech. Je tu jedna kniha, kterou nedokážu tak úplně popsat. Jmenuje se All That Is Solid Melts Into Air autora Marshalla Bermana. Něco jako vážnější verze Zen a umění údržby motocyklu, zajímavá kniha o hlubokých myšlenkách. K mnoha pasážím se stále vracím, je to jedna z těch knih, u kterých cítíte, že je v ní jakási hluboká pravda, ke které se dostanete, když ji budete číst. Ačkoliv si nemyslím, že tu věc zcela chápu, je to něco k čemu se navracím.

Bavili jsme se o velké sbírce nástrojů, máte to tak i s deskami?
Nejsem vinylový fetišista. V těchto dnech sbírám desky, abych je mohl poškrábat na tisk. Dostal jsem takové malé dětské desky, šestipalcové, které také leptám…
Počkat, zpět k otázce. Sbírka desek. Nemám velkou kolekci, ale mám nahrávky, které pro mě byly důležité, když jsem vyrůstal. V některých případech, třeba Beatles a Dylana, mám tolik edicí, co jen jde, protože jsou něco jako…nevím, jak je nazvat…písmo svaté.
A pak věci co jsou se mnou už pár let. Nevlastním deset tisíc desek nebo cédéček, ale Nick Cave, Boredoms, Stereolab, Tom Waits, a tak různě, všichni ti pro mě něco znamenají. Joni Mitchell. Kvanta Joni Mitchell, Grateful Dead, Rolling Stones…

Co jste si naposledy pořídil?
Ani nevím, moc si jich nekupuju, haha, prostě mi chodí. Co tak bylo poslední, musím se vteřinu zamyslet. Dostávám divné desky ob den, často od přátel, jsou hodně cool. Počkat, jedna z posledních je od mého kolegy, chlápka z New Yorku jménem Alan Licht. Je brilantní kytarista a spisovatel, vydal výbornou knihu o zvuku. Dal dohromady sólovou akustickou desku Currents, to teď poslouchám. Jinak nevím… Steve Gunn a Kurt Vile spolupracovali na desce pro jeden malý label, je opravdu dobrá. A pak je tu jeden chlápek Cian Nugent, hrál jsem s ním v Belgii, je skvělý. Moc rád vidím ty lidi hrát naživo.

Zmiňoval jste kolekci alb Dylana. Vy jste ovšem koproducentem soundtracku I’m Not There, tedy jeho životopisného filmu, kde jste spolupracoval třeba s Johnem Medeskim…
Režíroval to Todd Haynes, dlouholetý kamarád. Dělal pro nás kdysi videoklipy, třeba Disappearer z alba Goo. Byli jsme úplně pobláznění do jeho filmu o Karen Carpenter s názvem Superstar, to musíš vidět! Haynes se supervizorem Randallem Posterem, který dělal i hudební dohled u filmů Wese Andersona, sháněli lidi, kteří by udělali Dylana. Pro každé období měli někoho jiného a já dostal to nejlepší – šedesátá, psychedelická léta. Tak jsme museli dát dohromady kapelu, požádal jsem Johna Medeskiho a stali se z nás dobří přátelé. Hrál na obou mých posledních deskách, bohužel ne na té nové. Je to skvělá osobnost a hráč. Sakryš. Chtěl jsem ti říct o něčem jiném, a nemohu si vzpomenout, co byla ta otázka. Už vím. Randall mi říkal, že dělá na novém Scorseseho seriálu Vinyl. Nakonec jsem na tom odvedl kus producentské práce i já.
Pařil jsem s panem Scorsesem, bylo to velmi, velmi zajímavé! Tak to je teď svým způsobem novinka. Seriál Vinyl je zasazený do roku 1973. Jaggerův syn, James, je mu asi třicet, tam hraje zpěváka kapely. Hlavní postava se začne o jeho band zajímat. Do toho se míchá mnoho historických událostí, dělali jsme třeba hudbu ke scénám s Velvet Underground a Andy Warholem, jehož hraje John Cameron Mitchell. Příběh se sice odehrává roku 1973, ale hlavní postava Bobby Cannavale a jeho žena Olivia Wilde se potkali roku 1968 na St. Marks Place, kde Velvet Underground hráli. Je tam proto mnoho flashbackových scén, navrhl jsem třeba, aby Julian Casablancas ze Strokes zpíval Lou Reeda.
Měli jsme tam také basáka Alice Coopera, Cooperovu gilotinu, odehraje se tu mnoho scén z hudební historie.

Navštívil jste s manželkou, výtvarnicí Leah Singer Maroko, o kterém jste i psali v knize Moroccan Journal: Jajouka Excerpt. Vydali jste se tam z konkrétních důvodů, třeba po stopách Briana Jonese? Od všeho trochu. Brian Jones, beatnici jako Burroughs a Brion Gysin, literární svět kolem Paula Bowlese. Bylo to místo, kde se toho hodně dělo.
A samozřejmě hudebníci z Jajouky. Byli jsme v Maroku se ženou několikrát a spřátelili se s lídrem kapely. Vydali jsme se do Jajouky, strávili tam noc, je to malá vesnice v horách, žádná tekoucí voda, elektřina, neuvěřitelné a šílené. A pak ta hudba, velmi stará, s rytmickými a tranzovními kvalitami, velmi podobnými rock’n’rollu. Byl jsem fascinován mýtem i realitou toho celého.
Měli jsme možnost tam jet v devadesátých letech a během několika návštěv jsme stvořili knihu, která dosud nebyla publikována. Popisujeme s manželkou marocké zážitky, z ženského a mužského pohledu, součástí jsou naše fotky, je to obrovský svazek. Vydali jsme právě ten umělecký „cancák“, Moroccan Journal, dopadl výborně. Rád bych se tam vrátil, už jsem tam dlouho nebyl.

Zůstaňme ještě v Africe. Sledujete tamější scénu? Pouštní blues, tuarežské kapely?
Jo, odehrál jsem pár koncertů s Tinariwen, jsou úžasní a jejich kousky jsou super cool. Takové věci byly vždy důležité. Mým prvním, řekněme etnickým pramenem a inspirací, byl balijský gamelan, i když sám ve své tvorbě zvony nepoužívám. Je to velmi zvláštní forma, jakým způsobem je ta muzika vystavěná… podivné. Byl vytvořen pro turisty ve třicátých letech, není to prastará historická záležitost, přesto velmi zajímavá.

Prý jste fanoušek Star Wars, jak se vám líbil nejnovější díl?
Moc. Bylo to velmi věrné, je to ten samý příběh jako ten původní, myslím tedy čtyřku samozřejmě. Užíval jsem si podívanou s mými dětmi, ty už to viděly několikrát, a já na to rozhodně půjdu znovu. Ten první film, tedy číslo čtyři, jsem viděl v kině vícekrát než jakýkoliv jiný snímek. Sedmnáctkrát, devatenáctkrát nebo tak nějak.

Foto: David Webr

Když na konci roku 2011 ohlásila konec slavná americk . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář