Zemřel muzikant, skladatel a kapelník orchestru Kuličky, který kamarádům z malého východočeského města Nový Bydžov v hospodě kdysi sebevědomě slíbil, že si zahrají v pražské Lucerně, a svůj slib dodržel. Přidal k tomu vystoupení ve Sportovní hale sledované v televizi celým národem, úspěchy na Rockfestu, Valašském špalíčku, Vokalíze, Rockové Vysočině, koncerty na Chmelnici nebo v Brně u Lenky Zogatové. A navrch setkání s Václavem Havlem a Karlem Krylem.
Kuličky v letech 1988–1991 sklidily velký úspěch v médiích, u hudební kritiky, posluchačů i muzikantů, a staly se doslova fenoménem. Na politiku Milan sice moc nebyl, členství v orchestru ovšem podmiňoval absolutním zákazem komunistů a postupem času přešel k nevědomým útokům na „socialistický ráj“, to když třeba partu zarostlých mániček oblečených do kváder nechal v Ostravě provokativně zpívat: „Dneska rano máme vstávat a do práce jít.“ Přibývalo kontaktů s disidenty a orchestru se několikrát dostalo poděkování ze Svobodné Evropy. Zároveň narůstalo zděšení estébáků. Přece jenom byl rozdíl mezi tím, když Několik vět podepsala čtyřčlenná kapela nebo bezmála devadesátičlenné populární těleso.
„Proč mu proboha vykáš?“ zeptal se Milan přítelkyně přicházející k hrobu jeho otce s pozdravem „Dobrý den“. Spousta lidí ho podezírala, že podobné odzbrojující hlášky dopředu promýšlí, ale to vůbec ne, šly z něho samovolně. To byl prostě on: naivní humorista svého druhu bez většího přičinění. Autor hudby, ze které originalita, nevšednost a dada blázniviny spíš samovolně vyplynuly, než by je dopředu plánoval. Takhle on totiž nikdy neuvažoval. Hudbu Kuliček vytvořil v rauši z bezprostředního nápadu a bez regulí způsobem třeba z toho něco bude, a když ne, tak s tím něco provedu; na nějakou koncepční práci neměl trpělivost. „Udělám z prdu Kuličky,“ prohlásil po příchodu do kanceláře, kde jsme seděli naproti sobě, a kam to dospěje, netušil tehdy ani on sám. Pochybovačům ve skladbě Orientální dopředu ovšem vzkázal: „Nám se to líbí, takhle si hrát, komu ne, ať odejde.“
Spousta lidí si lámala hlavu nad jeho texty, prý haiku nebo verše „očisťující od každodenní přetvářky“. Houby s octem. Skoro všechny napsal v kocovině za dvacet minut na umaštěný papír od salámu, jen jako nutný doplněk k hudbě, a když si potřeboval vydloubnout holuba, napadl ho ten o špinavé holce, co měla za uchem suchý z nosu. Vím to, seděl jsem u toho. A ten nejdelší – „hoří, dohořelo“ – ho napadl, když předjížděl hasičské auto jedoucí k požáru.
Z kytarového riffu vymyšleného na WC dokázal vytvořit rozmáchlou mnohovrstevnatou skladbu. Většina z primitivní podoby postupně nabobtnala s rozšiřováním orchestru, tvořeného zpočátku pouze kytaristy a bubeníky. Milan bral každého – amatéry i profesionály, včetně jazzového houslisty Jana Beránka. Jakýkoliv nástroj okamžitě zúročil, protože toužil po barevném zvuku. Postupně přicházeli rockeři, symfonici, žáci konzervatoří, členové dechovek, ale i kamarádi, co vlastně neuměli pořádně hrát a jejich jediným úkolem bylo, jak říkal, „markýrovat“. Množství, na to Milan hleděl a rád jím šokoval. A když přišlo pozvání do Lucerny na Vítfest se zadáním zahrát „trochu jinak“, napadlo ho založit mužský sbor bez nutnosti dobře zpívat, zato každý musel mít vousy, takže někteří přírodou neobdaření si před koncertem lepili umělé. Na první zkoušku se jich dostavilo skoro šedesát z celého kraje. Otevřeli jsme s Milanem dveře hospody a hned je zabouchli. „Ty vole, co budeme dělat, oni fakt přijeli,“ vyděsil se z takového davu, ale jen na chvíli. V sálu sokolovny se před něj už sebevědomě postavil, zařval své obvyklé „absolutní kázeň“ a už věděl, jak s ním naloží. Z jednoho zájezdového autobusu se tak staly dva a z šestnáctičlenné sestavy nakonec orchestr o síle osmdesáti pěti žen a mužů ochotných přistoupit na jakýkoliv kapelníkův bláznivý nápad. Třeba když nechal zastavit autobusy a nařídil povinné válení ve sněhu, to aby někteří jedinci před koncertem vystřízlivěli. Vždycky postrádal záklopku na šílenosti: když se dozvěděl, že na koncert nedorazí dechaři, zavolal do místních kasáren kapelníkovi posádkové kapely: „Kolego, mám slavný orchestr a potřebuji, abyste mi na večer půjčil několik hráčů, takže v pět hodin, ať stojí před sálem. Děkuji. Nashle.“ Zkoprněle vyhověli všichni.
