„Sam se neučil od těch, kdo se sami učili od jiných. Porušil tak začarovaný kruh rutinních folkařů, šel přímo ke zdroji. Pokud proniknete do tábořišť kočovných komunit zvaných travellers a dostanete se k originálu, výsledkem je zcela jiný způsob zpěvu,“ píše americký producent Joe Boyd, který pracoval s Bobem Dylanem i Pink Floyd. Skotští „travellers“ nejsou vždy Romové, ale převzali jejich životní styl. O vzájemné spřízněnosti obou komunit existuje řada teorií, společným rysem je hudební nadání i to, že travellers lokální styly rozvíjeli, obohacovali a přebírali roli kulturních kronikářů.
Předtím, než se stal zpěvákem, byl Sam Lee odborníkem ve velmi odlišné disciplíně, a sice v umění přežít v divočině. Jednou se dokonce účastnil expedice, v níž doprovázel světoznámou kapacitu v daném oboru a televizní osobnost Raye Mearse. Změnu svého povolání komentoval slovy: „Existuje v civilizované Evropě ještě nějaká divočina? Podle mě ano, takovou divočinou je například tábor romských kočovníků.“ A právě z tohoto prostředí ve Skotsku čerpal Sam Lee inspiraci. V létě 2025 vystupoval na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, kde vznikl následující rozhovor.
Měl jste privilegium studovat s jedním z posledních nomádských písničkářů, jimž se na britských ostrovech říká travellers. Byl tedy váš guru Stanley Robertson (1940–2009) tím doopravdy posledním, anebo ta tradice běží dál?
Nejprve si ujasněme tu rutinní frázi. Co znamená „ten doopravdy poslední“?
To se často říká o černošských bluesmanech. Muddy Waters, John Lee Hooker, Taj Mahal.
Stanley byl jedním z nejstarších, ale ne úplně poslední. V té „travellers“ komunitě je pořád pár lidí, ve Skotsku možná dva, kteří si ty příběhy pamatují a vyprávějí. Ale jak říkáte, zpěváci jako byl Stanley už nežijí. Třeba poslední zpěvačka jeho generace zemřela před pár lety. Na druhou stranu se to ale také celé posunulo, transformovalo.
Pokud tedy nastal posun o jednu generaci, nemáte vy třeba nějaké studenty?
Nenazval bych je studenty, spíš mezi námi probíhá určitá výměna. „Žáka“ v klasickém smyslu zatím nemám, nejsem ještě dost starý, abych byl nějaký „guru“.
Pokud bych třeba já měl dceru písničkářku a chtěla, abyste ji učil, co musí udělat?
V téhle chvíli mám problém. Protože jsem zároveň vystupující umělec a také článek v řetězci, který tradici přenáší. Nemám žádný volný čas. Ale také mám dceru a zpívám jí písničky. Možná, že už teď toho umí víc, než jí vůbec dochází, a než dochází mně. Věřím, že to celé bude mít dlouhé pokračování.
Když tedy zrovna nenatáčíte či nekoncertujete, jak vypadá váš typický den?
Mám rozjetou řadu projektů. Můj záběr má jednu prioritu. Raději se ponořím na míli hluboko a šíři limituji na jeden palec, než abych se rozlil na jednu míli do šíře a měl ponor jednoho palce. Třeba ten projekt se zpěvem slavíků, a jak to souvisí s naší lidskou muzikálností. Napsal jsem o tom knížku, The Nightingale: Notes on a Songbird, tady v Náměšti se prodávala po koncertě. To je téma, které se dál vyvíjí a zabere šíleně času.
Vraťme se ke Stanleymu. Když vás přijal jako studenta, bylo to podobné jako v indické tradici? Jednou mi to popisoval Zakir Hussain z Shakti. Že „guru“ vás
