Sarah Savoy: Každý v sobě máme alespoň kousek venkova

Pokud jste ještě nikdy nedostali pokrm ukuchtěný členem šlechty, letos by se vám to mohlo snadno stát. Do Čech míří Sarah Savoy, jejíž rodinu můžeme za hudební aristokracii nepochybně považovat. Princezna cajunu s kuchařskou zástěrou u pasu vás seznámí se svým kulturním dědictvím po všech stránkách. Stačí, pokud přijedete do Náměště na festival Folkové prázdniny, nebo zavítáte 28. července do pražského Jazz Docku.

sarahJsi příznivkyní padesátých let. Z ženského pohledu to naprosto chápu, už jen kvůli krásnému a značně lichotivému oblečení. Co na té době obdivuješ ty?
Je toho hodně. Rozhodně oblečení a auta! Také se zdá, že život byl snazší, takový, jaký je ještě stále v Louisianě. První muzika, kterou jsem milovala, byl Elvis. Vzpomínám si, jak tančím v pěti letech v kuchyni na jeho desku – zemřel rok předtím, než jsem se narodila. Mou oblíbenou písní byla Rock-a-Hula Baby. Vím, že naštvu hodně lidí, ale také se mi líbí genderové rozdělení rolí té doby. Chlapi byli opravdoví muži, pracovali, aby uživili rodiny, starali se o děti a manželky. Hodně lidí se vysmívá Lousianě, že prý je zaostalá a podobně. Pokud jde o tohle, doufám, že nikdy moderní nebudeme.

Mnohokrát jsi v rozhovorech řekla, že cajuny nezajímá neustálá dřina, obrovské výdělky a šplhání vzhůru po korporátním žebříku. Nicméně tys odjela do Ruska a působila na manažerském postu. Neodporuje si to trochu? Co tě tolik lákalo z teplé Louisiany do ruské zimy? Navíc teď bydlíš ve Francii, potýkala ses někdy s kulturním šokem?
Pravdou je, že jsem odjela do Ruska, protože jsem se zamilovala do ideálu ruské kultury a jazyka ve velmi útlém věku. Maminka je z Virginie, když mi bylo šest, vzala mě do muzea na výstavu Fabergého vajec vyrobených pro Romanovce. Vyprávěla mi celý ten smutný příběh a odstartovala mou obsesi. Musela jsem se dozvědět víc. Začala jsem číst množství ruské literatury, ve čtrnácti jsem se úplně zbláznila do Dostojevského. Měla jsem ruského kluka a začala se učit jazyk, číst a psát cyrilicí. Po studiu humanitních studií mi kamarád mého otce nabídl práci v Moskvě. Skočila jsem po tom. Byla to jen placená stáž v marketingu jednoho rádia na šest měsíců, ale chtěla jsem zůstat. Našla jsem si práci v obchodním oddělení Amerického lékařská centra a dotáhla to až na ředitelku marketingu. Žila jsem v Moskvě pět let a naučila se plynně rusky, vařit ruská jídla, ale co se týče toho šplhání po korporátním žebříku a vydělávání peněz…No, beru teď více za jeden koncert, než jsem vydělala tam za dva měsíce práce! Nebylo to o penězích, ale o zkušenosti. Teď bydlím na předměstí Paříže. Mám obrovské štěstí, že mohu se svou hudbou cestovat a navštěvovat kulturně bohatá místa. Nikdy jsem opravdu nezažila kulturní šok, hlavně proto, že jsem byla vždy velmi otevřená k poznávání cizích lidí a míst. Vyrůstala jsem na malé rodinné venkovské farmě, ale moji rodiče jezdili pravidelně na turné a někdy nás sebou brali, takže jsem rozhodně viděla více, než jiné děti v mém věku. Ale ať jedu kamkoliv, ať kdekoliv žiju či cokoliv vidím a prožívám, stále mám v sobě to venkovské městečko. Myslím, že se lidem líbí, že jim naslouchám, zajímám se o to, jak žijí, jaké hodnoty a tradice vyznávají. Občas mi nosí sušenky, co pekla jejich máma, domácí pálenky, lidové výrobky jako šátky nebo náramky, někdy mi lidé vypráví příběh jejich regionu, nebo mi zazpívají jejich tradiční písně. Nezáleží, v jak velkém městě bydlíte, každý v sobě máme alespoň malý kousek venkova.

Vloni jsi vystoupila na festivalu Respect se Cedricem Watsonem, významným propagátorem kreolské kultury. Jak jste se potkali? Díky tvému bratrovi? Watson s ním hrál v projektu Pine Leaf Boys, na Grammy nominovaném projektu.
Přesně tak. Nikdy předtím jsme spolu nehráli, ale vždy jsem ho velmi respektovala. Nejen jako muzikanta, ale i jako člověka, kterého nic nezastaví v propagování a ochraně jeho kořenů. Vyrůstal v Texasu, daleko od naší kultury, ale tvrdě bojoval, aby ji zase získal. Opravdu si ho velmi vážím, je vždy skvělé trávit společný čas a povídat si.

Tvého otce Marca Savoy nazývají „kmotrem cajunské kultury“, tvá rodina je nepochybně cajun aristokracií, mohla bys trochu přiblížit své kořeny?
Cajuni jsou potomci Akaďanů, Francouzů, kteří přišli, aby kolonizovali Akadii, tedy dnešní část Kanady, pro Francii. Byli vyhnáni Brity během velmi tragické události, kterou nazýváme „le grand derangement“, velké vyhnání. V tu chvíli se začali Cajuni a Louisianští Kreolové mísit. Když se na to podíváme zblízka, Kreolové mají většinou hodně africké krve, takže jejich muzika je bluesovější, afričtější má kolébavější rytmus. Cajuni mají více francouzské krve a německého akordeonového vlivu, takže jejich hudba má odlišnnější, spíše skočnější podobu. Zydeco je elektrická veze kreolské hudby, ale bylo by příliš zjednodušující říct, že kreolská hudba je černá a cajunská bílá, protože v 19. století na nás bylo nazíráno stejně. Pamatuji si jeden text amerického návštěvníka Lousiany z pozdního 19. století, kde napsal „dokonce i bílí se mísí s černými a Indiány, přejímají jejich zvyky, dupají a vyjí stejně jako jejich divocí sousedé“. Pomyslela jsem si jen “bohu díky“! Myslím, že právě vášeň naší hudby je to, co uvádí do rozpaků naše anglosaské bílé bohaté protestatntské sousedy.
Můj otec vždy chránil čistotu cajunské kultury, jazyka a hudby a moje matka nás učila, jak zachovávat autenticitu našich kořenů. Ale ať už jsme chtěli založit rockovou kapelu, věnovat se klasické hudbě, nebo se přestěhovat do Ruska, zkrátka cokoliv, byli jsme podporováni tu elektrickou kytarou a zesilovačem, cellem či letenkami.
Houslista Dewey Balfa jednou řekl, že když osekáte stromu větve, nevyroste. Myslím, že si to můj otec vzal k srdci. Stejně tak i věděl, že nám to nedá, vrátíme se a budeme pokračovat v jeho šlépějích.
Musím říct, že na někoho, kdo je tak známý svou militantností, je opravdu milující a podporující. Prodá mi více kalendářů „Pin-up holek s akordeonem“ a desek než já! Také mě naučil vše, co vím o cajun kuchyni. Maminka, i když není z Louisiany, napsala knihu Cajun Music: A Reflection of a People, což je považováno za bibli cajunské hudby. Mám štěstí, že jsem se narodila do takové rodiny.

sarah_2U vás doma muselo být veselo, jaká je tvá nejranější vzpomínka?
Myslím, že moje první hudební vzpomínka bude ta nejranější. Doma byla muzika vždy přítomna. Vyrůstala jsem v Eunice, Lousianě, což je cajunská prérie, odkud pochází většina nejslavnějších a nejrespektovanějších hudebníků napříč historií. Což znamenalo, že hvězdy cajunské hudby u nás byly stálými hosty coby přátelé mých rodičů, přicházely hrát, daly si večeři, nebo se vařilo venku. Tou vzpomínkou bude hudební barbecue párty na dvorku s prarodiči a množstvím lidí sedících kolem. Můj život formoval můj hudební názor. Chci hrát jen s muzikanty, se kterými si rozumím, s lidmi, kteří jsou jako má rodina, což je velmi důležité, když jste na šňůře. Hudba pro mě nikdy nebude zábavním průmyslem. Samozřejmě, že si tím vydělávám, ale je to pro mě způsob spojení s mou rodinou i publikem, se kterým sdílím hudbu, příběhy, energii a vášeň. Můj manžel je v kapele, naše šestiletá dcera s námi často jezdí, někdy je dokonce s námi na pódiu a hraje na valchu či triangl. Cajun pro mě znamená rodinu. V tom slově je obsažena historie našeho lidu, naše kořeny, předci, tradice, jazyk, náboženství, kuchyně a hudba, stejně jako moji rodiče, bratři a sestra.

Tvůj otec otevřel Savoy Music Centre, kde jsi dříve pracovala také ty. Jak to v něm vypadá?
Táta začal vyrábět akordeony, když mu bylo jednadvacet, takže roku 1961. První obchod otevřel o čtyři roky později, třináct let před mým narozením. Všichni se mu smáli a říkali, že si nikdy nevydělá na živobytí hraním „chank-a-chank“ muziky, tedy cajunu, a vyráběním akordeonů. Dokonce ani nezískal půjčku od banky, dokud nezískal titul inženýra chemie na Lousiánské státní univerzitě. Vše zvládl a přísahal si, že si vždy najde čas na staré lidi, kteří ho inspirovali. Co otevřel, každou sobotu až do dnešní doby, pořádá pro penzisty jam sessiony od devíti do dvanácti dopoledne, aby se mohli sejít, mluvit cajun francouzštinou, jíst boudiny, a samozřejmě hrát cajun. Mladí lidé se mohou přidat, pokud vezmou za vděk místem vzadu a nepředvádí se. Je to kulturní klenot. Nedávno jsme ztratili pravidelného účastníka, pana Miltona Vanicora, který byl veterán z druhé světové války, nahrával s Iry Lejeunem, jednou z nevětších cajun legend. Bylo mu devadesát sedm, když zemřel, pozornost se k němu začala upírat až v pětaosmdesáti letech, právě díky mému otci. Dalším důležitou věcí na vyrůstání a práci v obchodě byla výchova k toleranci. Černí i bílí chodili k tátovi pro tahačky, nebo kvůli opravám zesilovačů, rasismus neexistoval. Takže když mi bylo sedmnáct a začala jsem chodit s jednou z velkých zydeco hvězd, byla jsem v šoku, když se místní chlapi, nemuzikanti, začali obracet k tátovi zády. Tatínek vždy respektoval všechny bez ohledu na barvu kůže, pokud sdíleli jeho cíl chránit naší kulturu. Myslela jsem si, že jsou všichni takoví.

Stejně jako tvoji rodiče, jsi neskutečně činorodá i ty. Vydala jsi kuchařku The Savoy Kitchen: The Family History of Cajun, v šuplíku máš rozepsané knihy pro děti, šiješ, pomáhalas otevření cajun restaurace v Toulouse, jaká vlastně je úloha ženy v cajunské kultuře?
Historicky neměly ženy v cajunské hudbě nikdy velkou roli. Zpívaly si doma, někdy popadly rodinný nástroj a hrály, ale nikdy nemohly vystupovat třeba v tančírnách. Myslím, že Cleona Falcon byla první ženou, která hrála veřejně, ale to bylo s jejím manželem. Dnes je vše samozřejmě jiné, i když chlapi jsou v muzice stále v převaze. Moje maminka založila první ženskou cajun kapelu, Magnolia Sisters v osmdesátých letech. Jenže téměř každá tradiční cajun píseň je zpívána z mužského pohledu. Máma napsala několik písní, které byly brány ženským viděním, což mě hodně inspirovalo, začala jsem sama psát takové písně, abych dala cajunu silný ženský hlas. Cajunská kultura je prastará, zakořeněná v tradici, velmi rodinně a katolicky zaměřená, tudíž patriachální kultura. Muži pracují na farmách a vydělávají peníze pro rodinu, ženy mají děti a starají se o domácnost. Já si dokonce myslím, že by to tak mělo i být, ale to neznamená, že by se ženy neměly ozývat a nevyjadřovat nahlas své pocity názory či obavy a nechodit na večírky!

Více či méně povedené fúze tradiční hudby s moderními postupy, nástroji či elektronikou se objevují všude, jak je to s cajunem? Napadají tě nějaké výborné i příšerné příklady?
Začalo to už před mnoha lety, když začal cajun vstřebávat moderní vlivy, ať už rock’n’rollové riffy, nebo zapojení elektrické kytary, více bicích apod. Nevzpomenu si teď na žádné opravdu špatné příklady, protože mám dojem, že se od sebe moc neliší. Ne, počkej, je tu jedna věc, kterou mi poslal kamarád Perry. Je to tak špatné, až si nejsem jistá, že je to vůbec bráno vážně, poslechni si soundcloud.com/gypsyphonic-disko/canjun-phonic. Jinak bych ráda zmínila Mama Rosin, skvělou švýcarskou kapelu, která doopravdy umí začlenit cajun vlivy diatonického akordeonu a několika francouzských cajun frází, do jinak rockové muziky. Moc se mi líbí.

Do Čech přijíždíš s triem, můžeš ho představit, stejně jako své další hudební projekty Francadians, Hell Raising Hayride, Rossignol?
Trio je malou, spíše akustickou verzí kapely Sarah Savoy’s Hell-Raising Hayride. Mělo by posluchače přenést nazpět do minulosti – možná do těch padesátek. Do malé, dřevěné venkovní kuchyně, kam si rodina pozve sousedy, tančí se. Každý přinese něco k jídlu a hostitel tohoto domácího plesu upeče speciální koláč.
Na konci noci býval „koláčový tanec“, vítězný pár dostal ten zákusek sebou domů. Děti se ukládaly ke spaní do blízké místnosti a ženské se střídaly v hlídání. Je to původní „fais-dodo“, tradiční akustická hudba, plná lásky a smutku, ale melodie by měly přimět k tanci.
The Hayride je kapela kterou jsem začala minulý rok, když jsem se chtěla pustit do hraní na akordeon. Snažíme se o velmi tradiční šedesátkový cajun styl, ale musím také dostát své reputaci coby „zplozenkyně pekel“! Tom Bailey, který hraje v triu, je z Virginie a odvádí skvělou práci ve smyslu zachycení právě vintage zvuku. Můj manžel, Manolo Gonzales, hraje na basu ve Francadians a na akustickou kytaru právě v triu.
Máme i pár outlaw country coverů, několik nových písní, které jsou jak ve starém stylu i rockovější, ale většinou hrajeme repertoár, který by měl lidi zavést zpět do louisianských tančíren šedesátých let. Marty Vickers, bubeník, je z Kanady a hraje s Chuckem Berrym a Percym Sledgem, takže je opravdu zábavný především v cajun r & b kouscích a směskách. The Francadians byli mou první kapelou ve Francii. Založil je můj „pokrevním“ bratrem Davidem Rollandem, skvělým chlápkem, který hraje na cajun akordeon, v současnosti hraje na basu a trojřadý akordeon v Hayride.
Rossignol je projektem, na kterém spolupracuji s mou kamarádkou Emily Vidrine. Naše maminky spolu hrály v Magnolia Sisters, takže jsme vyrůstaly při poslechu těchto žen zpívajících krásné harmonie. Rossignol znamená ve francouzštině slavík. Emily se učí hrát na skřipky a máme kolem sebe skvělé hudebnice, takže doufám, že z toho brzy něco vzejde.

Na Folkovkách se nechystáš jen vystoupit, ale také uspořádáš workshopy. Na co se může festivalové osazenstvo těšit?
Chystám workshop cajun tance, takže se návštěvníci mohou naučit valčík, two-step a „cajun freeze“. Pokud zbyde čas, naučíme se Whiskey River Jitterbug a Plazení aligátora. Jedná se o velmi jednoduchý workshop pro začátečníky, na každý tanec bude dostatek času, aby se ho naučily i děti. Je to velmi zábavné a obvykle se dost nasmějeme. Také pro všechny uvařím jambalayu, aby mohli ochutnat a podívat se na postup. Bude s kuřetem, klobásou a lardony – uzenými kusy slaniny. Lidé si samozřejmě mohou udělat své vlastní verze, třeba vegetariánskou jambalayu, ale já jim ukážu, jak to děláme u nás doma, v zemi cajunů, na prérii. Také chystám cosi jako přednášku, kde představím lidem cajunskou hudbu a naučíme se společně píseň. Nejdříve jsem si myslela, že nabídnu lekci zpěvu, akoredonu a houslí, ale to se ukázalo být organizačně náročné. Pokud ale bude mít někdo zájem, klidně uděláme soukromé lekce, stačí, když si nás na místě odchytí.

Přidat komentář