Sarathy Korwar: Čas na bourání dekorací

Před dvaceti lety vyšlo zásadní album asijského undergroundu. Na Beyond Skin předložil Nitin Sawhney rozklad toho, co znamená být Indem v Británii, založený na bourání předsudků a mírném optimismu ohledně multikulturalismu. Pak přišlo 11. září a nic už nebylo jako předtím, jen na Inda se v Británii podle Sarathyho Korwara pořád hledí stejně. Název po všech stránkách výbušného alba More Arriving odkazuje na strach obklopující imigraci v časech Brexitu. Korwarova ironie navíc nezná mezí: „Přijde ještě více lidí a vy se s tím budete muset vypořádat.“

Kdo je indický perkusista, jazzman, skladatel a producent Sarathy Korwar? Když k nám v roce 2017 přijížděl, předcházely ho hlášky: nový jazzový objev Ninja Tune a kamarád Kamasiho Washingtona. Seděl za bicí soupravou, s triem hrál „etno jazz“ prolínaný samply nahrávek indického národa Sidi a tak nějak prošuměl. Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem: do seberozsvícení v supernovu Korwarovi tehdy ještě kousek chyběl. Dnes je to jiné: se Shabakou Hutchingsem patří k nejodvážnějším vizionářům britského jazzu reflektujícím politicko-nacionalistické turbulence. Jazzu mimo všechny standardy, jazzu s nádechem punkové rebelie napadající všechny druhy elitářství. Kdo pamatuje, jakou hudební bouři v 90. letech zaseli Indové a Pákistánci elektro-tanečním asijským undergroundem, dokáže si představit sílu současné londýnské jazzové exploze. Také potomci karibské generace Windrush se pod velením Hutchingse nadechli, jako by chtěli nasát všechen kyslík Londýna, nicméně za platformu zvolili expresivní, kreativní a cenově dostupný jazz určený obyčejným lidem. Přemýšlejí o něm ale jako o příležitosti uplatnit své kulturní zázemí, do něhož vsazují hip hop, grime, dub, punk, afrobeat, kosmologii Sun Ra a karibské styly.

Korwar na britské jazzové scéně trefil pozici akcentem na Indii a vybočuje také tažením za vyvracením rozšířených stereotypních klišé. Redukovat nesmírnou rozmanitost indického subkontinentu do úzkého chápání indické hudby jako stejnorodého celku, který se neobejde bez sitáru a bubínků tabla, považuje za nebezpečný kulturní předsudek. „Můj hlas patří k tisícům a album More Arriving je součástí něčeho mnohem většího, než jsem já. Představuje pro mne možnost poslat zprávu,“ tvrdí Korwar, nemaskující fandění novému druhu undergroundu: indickému hip hopu vyšlému ze slumů Bombaje a Dillí, bouři nazývané gully rap (slangový název pro stoku), měnící perspektivu indické popmusic, nabízející dosud v závěsu s bollywoodskými filmy falešné sny, bezstarostný svět, na který převážná většina Indů nikdy nedosáhne. Podle Bobbyho Frictiona z BBC Asian Network rapeři převracejí dosavadní hodnoty kultury pro mládež. Už jen používání slangu a místních dialektů, dodávající regionálním šlehům autentickou sílu, je prý samo o sobě politickým prohlášením směrem k nejbohatším kastám, kdy rapeři ze slumů milionářům poprvé vzkazují: nechceme vaše peníze, nechceme být jako vy.

„MC nezpívají o alkoholu, večírcích a drogách, ale o každodenním přežití v ghettech, policejním násilí, politické korupci, vraždách a rasismu. Nabízejí mnohem reálnější odraz života milionů lidí žijících v ghettech po celé Indii,“ vysvětlil Korwar a každého z hostujících raperů nechává na albu vyprávět jiný příběh. V qawwali skladbě Bol s vypjatým vokálem slavného Aditya Prakashe umístěný do Londýna s otázkou: co dnes v Británii znamená být „hnědým“. Slampoetrista Zia Ahmed prochází v buřince ulice se šálkem čaje v ruce a sype ze sebe: „Jsem karma, kamasutra, milionář z chatrče, bůh s osmi hlavami, Šiva, Al-Káida... zrovna zkouším roli teroristy a ano, dokážu to i v arabském přízvuku.“ Ostrý střih a jsme v Indii: MC Mawali v divném karnatickém rytmu tlačeném Korwarovými hypnotickými bicími a baryton saxofonem Tamary Osborn v narážce na koloniální historii a hinduistický nacionalismus konstatuje: „Mumbaj nebo Bombaj, říkejte tomu, jak chcete, u mě se tím nic nemění.“

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu