V Praze usazený Říman, skladatel, muzikant a producent, ročník 1960, po pětadvaceti letech konečně nahrál nové plně autorské album. Třetí. To první osobní Saro Cosentino (1988) bylo přerodem/posunem/odstřižením od předchozích tápání zřetelně amerických vlivů z pseudoblues, polorocku, divnopopu atp. V konci 70. let se už totiž silně zajímal o experimentální formy hudby. Skládal divadelní i filmová score. Od počátku 90. let pak spolupracoval s uměleckými personami napříč žánry: mj. David Rhodes, Trey Gunn, Natasha Atlas, Tony Levin, Tim Bowness, Peter Gabriel, Gavin Harrison, Ozric Tentacles nebo Peter Hammill. Část jmenovaných skvěle přihostila Cosentinovo druhé album Ones And Zeros (1997). A to v mimořádném záběru. Proč v jeho diskografii není uváděna Ones And Zeros Reloaded (2014) jako regulérní „třetí“ řadovka, je mi záhadou, protože tu je s většinou muzikantů z předchozího stvořeno výsostně plnotučné album. Pravda, hodně hned v úvodní písni Real Life ovoněné feelingem Kate Bush/Peter Gabriel.
Na téhle poslední (třetí?, čtvrté?, je to podstatné?) autorské sólovce se Saro Cosentino nijak neprsí známostmi s první ligou hostujících muzikantů, bere je a užívá jako správně volené mistrovské nástroje pro dokonalý výtvor. Zjevením je zpěvačka s přenádherným altem Karen Eden. Nahrávky vznikaly od Los Angeles přes Seattle a Londýn po Prahu. V nádherně vlnivě úderném otvíráku Youʼre The Story je zpěv Tima Bownese v přesně kolizní rovnováze s trubkou Radima Knappa. Následnou The Joke sice zpívá Peter Hammill, jenže takhle umírněný, neafektovaný projev, opravdově sloužící hudbě někoho jiného, málokdy pohledat. Stejně tak v November (pak i v Time to Go) je Hammill, byť hlavní hlas, ve spodním proudu s violoncellem Doroty Barové. Mistr bubeník všemožných tribal-mezivyhrávek Gavin Harrison je geniálně nenápadný. Pardon, v Howl si to bohatě užije s variační warr-guitar Treye Gunna i basou Johna Giblina. A překrásný závěr When Your Parents Danced.