„Satoko Fujii si našla cestu mezi hyper-kinetickou disonancí Cecila Taylora a spíše meditativním stylem takových pianistů, jako jsou Randy Weston a Abdullah Ibrahim… Fujii přeměnila jazz v cosi architektonického… plného vnitřních výzkumů a dobrodružství.“
Michael Kramer, New York Times
„Natsuki Tamura má v sobě něco z melancholické lyriky Milese Davise, pichlavé navztekanosti Freddieho Hubbarda z konce šedesátých let a řádnou porci extensivních technik Wadada Lea Smithe a Lestera Bowieho.“
Mark Keresman, JazzReview.com
První zmínka o této manželské dvojici se v UNI objevila už v dubnu roku 2004 v článku s názvem Japonská symbióza klavíru s trubkou a od té doby jste měli možnost se na stránkách tohoto časopisu s jejich tvorbou několikrát setkat, neboť jejich záběr je skutečně široký od sólových desek po big bandy a jejich akční rádius sahá od Japonska přes Německo, Polsko, Francii až do USA a Austrálie. Vzhledem k tomu, že mají na svém kontě téměř šest desítek alb, zdálo by se, že trpí až nadprodukcí, ale chyba lávky. Každý jejich projekt je unikát a přestože mají svůj osobitý výraz, nikdy se de facto neopakují. To dokazuje i pět titulů, které spatřily světlo světa v první polovině tohoto roku.
Formace ma-do vznikla v roce 2007, kdy Satoko přizvala ke spolupráci kromě svého manžela ještě basistu Norikatsua Koreyasua a bubeníka Akiru Horikoshiho. Jejich třetí album Time Stands Still (Not- Two, 52:25) se natáčelo v New Yorku 22. června 2011 a o čtvrt roku a jeden den později Koreyasu zcela náhle zemřel, čas se zastavil a historie téhle kapely se uzavřela v předvečer plánovaného evropského turné. Satoko se poté zdál sen, kdy jí Norikatsu říkal: „Bylo to zábavné si s tebou zahrát, ale už musím jít…“ To ji sice uklidnilo, ale přesto je jí stále líto, že tenhle projekt už nebude mít pokračování. Nicméně Time Stands Still má nechtěně zvláštní charakter závěrečného opusu. Vše začíná rozmáchlými údernými skladbami Fortitude (Pevná mysl) a North Wind And The Sun (Severní vítr a slunce), v nichž to srší energií a přírodní živočišností. Třetí kompozice Time Flies (Čas letí) začíná od velejemných tónů piana, ke kterému se též pianissimo přidávají další nástroje a teprve po dvou minutách se vše vzedme a vybuchne za drásavých poryvů na struny piana. Sice je tu cítit jazzové paradigma, ale salonnímu či akademickému jazzu je to na hony vzdáleno. Rolling Around je vlastně jen krátké intermezzo k pomyslnému druhému dějství, které otevírá Set The Clock Back (Nařiď hodiny nazpět), jež začíná ve stylu nadčasové klasiky a teprve po chvíli se atmosféra změní do klasického moderního jazzu, tentokrát víceméně bez avantgardních prvků. Před koncem si můžeme vychutnat neokázalé upřímné basové sólo, které je vyznáním, nikoliv ekvilibristikou. Ostatně na celém albu neplatí okřídlený výraz, že basa tvrdí muziku, tady ji naopak proplétá a organicky opřádá, nedere se na povrch, ani nerytmizuje, ale povznáší celé dílo právě až po konečné bezčasí. Ale nepředbíhejme. Předposlední skladba Broken Time (Rozbitý čas) vykazuje skutečně jakýsi rozpad a disharmonii. Výbuch, kde se vše začíná atomizovat na elementární částice, ale to vše v daném modu celého díla, nikoliv jako nějaký deus ex machina. A pak se v ti- tulní kompozici čas skutečně zastaví v poněkud ponuré a přesto ne docela smutné romanticko-nostalgické atmosféře, jíž podtrhují dlouhé tahy smyčce i doznívající klávesy…
Ve druhé polovině devadesátých let minulého století zformovala Satoko takzvané newyorské trio, kde jí víc než sekundovali basista Mark Dresser a bubeník Jim Black. To vystupovalo naposledy v roce 2008, a tak se pianistka rozhodla navázat na tento formát pod názvem Satoko Fujii New Trio a přizvala ke spolupráci basistu Todda Nicholsona z muzikantské enklávy okolo sanfranciského zálivu a extrovertního mladičkého bubeníka Takashiho Itaniho. Tato sestava vystoupila poprvé v červenci 2012 a svůj první diskový počin Spring Storm (Libra Records, 52:21) se zbrusu novými kompozicemi představila letos v dubnu na Japan Jazz Festivalu v německém Bielefeldu. Tahle Jarní bouře je veskrze pozitivní, vlídná, dovádivá a skotačivá a neskonale svěží. Pro většinu skladeb jsou tu charakteristické náhlé zlomy a dostatečný prostor pro sólování a improvizaci vůbec. V živém provedení je opus mnohem bouřlivější, ale stále si zachovává laskavý charakter. Esencí celého díla je čtrnáctiminutová skladba Maebure, kterou otvírají táhlé tóny basy, která zde hraje prim, v polovině se však dočkáme frenetického řádění na piano a záhy vše kulminuje v perkusionistické exhibici a postupně se navrací na začátek do samého lůna dané kompozice.
Po jarní bouři přichází tornádo, respektive Tornado (Circum-Libra Records, 51:11), tedy druhé CD kapely Kaze, kterou vedle manželské dvojice tvoří trumpetista Christian Pruvost a bubeník Peter Orins z francouzského, zejména v Lille působícího sdružení Muzzix. Jejich debut Rafale z roku 2011 jasně naznačil, že tahle čtveřice je schopna se do toho pořádně opřít. Na to jasně navazuje na Tornado hned úvodní Tamurova skladba Wao, která se necelých osm minut valí 
vpřed jako bigbítová smršť. Kupodivu kompozice Petera Orinse, který má nemalé zkušenosti s psychedelickým rockem, jsou mnohem umírněnější a uhlazenější. Satoko Fujii sama zde přispěla dvěma megaskladbami, v nichž je obsažena celá škála nálad a kadencí. Titulní kus přes svůj název nepůsobí nijak drasticky a má v sobě prvky určité odcizenosti nezúčastněného pozorovatele. Téměř dvacetiminutová poéma Triangle je hudebním labyrintem, který vás magicky přitahuje, až se docela ztratíte v uličkách tónů a rytmů. Dvojice trubek má svou sílu v unisonu i dialozích a Orins je skutečně nápaditý hráč, který se dokáže patřičně vyřádit i v klidnějších polohách. Satoko umí vždy se svými spoluhráči skvěle komunikovat, ale tady je to zcela evidentní od začátku až do konce. Je to show bez okázalých gest, ale prostě nářez.
Sólová alba Natsukiho Tamury Dragon Nat (Libra Records, 49:41) a Satoko Fujii Gen Himmel (Libra Records, 45:57) jsou vlastně taková dvojčata. Byla nahrána ve stejný den, tedy 21. září 2012, ve stejném studiu v New Yorku a manželé si je navzájem produkovali. Natsuki zde navazuje na své předchozí sólové projekty, ale avantgardní prvky používá tentokrát spíše jako jemné koření. Plejádu jeho výrazových prostředků nejlépe zobrazuje více než dvanáctiminutová kompozice Dialogue, kde vedle svého hlavního nástroje používá různá cingrlátka a další perkuse, občas si zaumně zaúpí a všeobecně vytváří nezvyklé struktury. Za pozornost stojí bezesporu i skladba Wunderbar, kde hraje významnou roli jakýsi orientální bubínek a Natsuki tu napůl zpívá napůl recituje zvláštně hypnotické monotónní zaklínadlo. Satoko na svém opusu sází na kratší útvary s jedinou výjimkou, jíž je osmiminutová kompozice Take Right. Úvodní titulní skladba je dynamická a Satoko tu div nezboří svůj nástroj, vzápětí se však začne oddávat snové lyrice, což pochopitelně kulminuje v závěrečné skladbě Der Traum. Alba byla sice nahrána ve Spojených státech, ale oba umělci si tam v sobě přivezli melancholickou atmosféru podzimního Berlína, kde v současnosti převážně přebývají. Je to de facto kolekce hudebních esejů, které se zaobírají niternými pocity a nevyvolávají konflikt, ale vybízejí k hlubokému zamyšlení či jen rozjímání. foto archiv