„Voda je požehnání i kletba. Médium křtu a spirituálního znovuzrození, smrtelná hrozba v elementární zuřivosti bouře. Prvním momentem inspirace, od kterého se odvíjel tento projekt, byla Shakespearova hra The Tempest a píseň ducha Ariela Full Fathom Five,“ vysvětluje Savina Yannatou. A slavné verše ve zhudebnění Roberta Johnsona (ne toho bluesmana, ale Shakespearova současníka, anglického komponisty) také zazpívá. Samotná Yannatou je ovšem také živel. Celková nálada Watersong spíše velebně konejší. Což ale neznamená, že fenomenální řecká zpěvačka občas (slyš Perperouna) nezabouří a nevyužije svoje vynálezy extrémních hlasových technik.
Pro „vodní písně“ sahala Yannatou typicky bezbřeze, kam ji vlny nesly. Upřesnění s Johnsonem nebylo samoúčelné, neb si klidně střihne i americký spirituál Wade In The Water. Samozřejmě vedle pro ni charakteristických úprav nápěvů řeckých, kyperských, korsických, italských, španělských, zkrátka středomořských – ale také irských. I to však bylo pro Savinu tentokrát omezení. Aby mohla zařadit do kolekce i písně v přesvědčivé arabštině, přizvala tuniskou zpěvačku Lamii Bedioui. A tak hladce propojila třeba Wade In The Water a Allah Musau (Bůh Mojžíšův), tradicionál pro změnu egyptský: „Spolupráce s Lamií byla ohromná radost. Nejen proto, že je úžasná. Jsem také schopna snadno improvizovat kolem jejího vokálu. Naše hlasy jsou odlišné, přesto se k sobě dokonale hodí.“
Jako ony písně všech světových vod. Jaká to nádhera poslouchat krásnou, úchvatnou, soudržnou, kosmopolitní hudební spolupráci a výpověď v dobách stále hlasitějšího vřeštění národovců („Tramtárii Tramtárijčanům!“), kterým nedochází, že jediná šance na zdárné přežití nejpočetnějšího druhu hominida je myslet na prospěch celého světa.
Jo, než jsem desku poprvé doposlechl, přihnala se z čistého nebe bouře. Vyčistila vzduch a zase přešla. To jsou safra „náhody“.