Sdílení přináší novou energii.

Zpívající pianistka BÁRA ZMEKOVÁ hledí z obalu svého nového alba Lunaves modrým pohledem Měsíce, jak ze starých animovaných filmů. Jeho skladby provázené svěží tepající elektronikou se měňavkovitě přelévají od introvertních zasnění k optimistické oduševnělosti. Písně, ve kterých se pokusila odvážit jít až do míst, kam bych chtěla, ale vždycky jsem se tam zároveň bála, jak sama říká, jsou sympaticky přesvědčivé a úspěšně vzdorují patosu.


Je pro tebe rozdíl, když hraješ sama za sebe, anebo –
což bývá docela často někoho doprovázíš?
Kooperace jsou určité oživení. Ráda spolupracuji s dalšími lidmi a je to úplně jiný zážitek, než když hraju sama. Mám to ráda. Vlastní tvorba je pro mě ale pochopitelně důležitější.

Ptám se z toho důvodu, že na své druhé album sis pozvala šestnáct hostů, včetně tak renomovaných muzikantů, jakými jsou Oskar Török, Rasťo Uhrík, Fredrik Janáček nebo Jarda Noga. To jsi už věděla dopředu, že jich tam chceš mít tolik? Byl to záměr?
Jádro jasné bylo. Ale natáčení s Ondřejem Ježkem je vždy trochu příběh. Vrství se to a má to organický průběh nikdy to není přesně předem naplánovatelné. Už na prvním albu byly momenty, které vznikly ze dne na den, a vlastně to tehdy bylo i mnohem divočejší, než tentokrát. Vzpomínám si, jak nás například napadlo, že tam chceme klarinet, a jak jsme tak přemýšleli, koho oslovit, tak si Ondřej uvědomil, že před pár dny u něj nahrávali i Clarinet Factory. A tak prostě zkusil vzít jedno jejich sólo, a nakopírovat ho k té naší nahrávce. A když jsme si to pak poslechli, tak jsme byli v šoku, protože bylo jasné, že nic lepšího už tam nikdo nenahraje, a že to tam skvěle sedí ačkoli je to z úplně jiné skladby. Jen když jsme se jich pak ptali, jestli to můžeme vůbec použít, tak prý byli trošku naštvaní, že to k té naší skladbě sedí líp, než k té jejich. Tentokrát to vlastně bylo o dost tradičnější. Jen když jsme například zjistili, že potřebujeme ještě další basový part, a basista už nebyl tou dobou v Praze, tak jsme to operativně řešili a přizvali jiného. Zjistila jsem pak, že každý z těch muzikantů do toho vkládá trochu jinou energii a že je to tím i zajímavější.

 

Když jsi ještě před debutem vyhrála soutěž 1MAN2PLAY, dost často se o tobě mluvilo jako o písničkářce. Obzvlášť v konfrontaci s aktuální deskou je to ale už hodně zavádějící označení. Cítila ses tak vůbec někdy?
To označení jako takové asi není důležité. Jako pianistka jsem od malička zvyklá hrát sama. Když hraju sama, cítím se svým vlastním pánem, mohu si toho při hraní dovolit mnohem víc, než když hraju s někým, užívám si to. To nové album je ale vyústěním určité potřeby sdílení, souhry na pódiu. Má to pak úplně jinou energii. Je to určitě výzva a cítím, že se to pořád ještě musím učit; zároveň ale když je ten spoluhráč dobrý a citlivý, tak to může být i celkem snadné. Každopádně nejsem typický kapelní hráč a považuju za štěstí, že jsem takové skvělé muzikanty potkala. To vzájemné souznění přináší novou hodnotu.

Co ale doprovodní muzikanti a ekonomická stránka věci? Dnes začínají být běžné souběžně funkční velké a malé sestavy, alternující spoluhráči a další nutnosti, kterými se hudebníci přizpůsobují realitě.
Myslím, že s tím zápasíme úplně všichni. Často slýchám o tom, že někdo zaplatí muzikanty, a jemu samotnému nezbyde skoro nic. Tomu bych se ráda vyhnula. Nechci energii jen vkládat, bez toho, že by se mi vracela. Ale pokud se mi povede finančně „utáhnout“ trio, budu hodně šťastná.

Aktuální nahrávka se ve svém průběhu hodně žánrově proměňuje. Chvíli je písničková, chvíli až skoro tanečně elektronická, často zabrousí k vážným jazzovým polohám. Nebojíš se, že to bude vnímáno jako neujasněnost a tápání?
Někdy s tím i sama bojuji, že písničky, které mě napadají, jsou z hodně odlišných ranků. Mám pak dojem, že bych mohla udělat jedno EP česky zpívaných folkových písniček, další pak s elektronickými divnostmi a texty v angličtině, a třetí například jazzové. Nejtěžší tak je poskládat skladby do nějakého celku, který by dával smysl. O což jsem se na tomhle albu pokusila. I když tam pak skáču od piána k synťáku, vlastně mi to není nijak na obtíž. Baví mě ta pestrost, a naopak by mě asi nebavilo skládat písničky, které by byly jedna jako druhá.

Pestrost je fajn, ale určitě se dají očekávat i reakce kdyby celé album bylo jako tahle skladba, to by bylo skvělé…!
To album je pro mě určité pojítko dřívější doby se současností. Já sama jsem dřív určitě byla na straně toho akustického pojetí a písničkářství, ale teď mě to strašně baví i na té straně elektronické. I když tam jsem pořád ve fázi objevování, přestože už asi pět let hraju s elektro-akustickým projektem FORMA. Pokouším se obě polohy spojit a i z toho nového alba by to mělo být znát. Vnímám a rozumím tomu, že to může být chápáno jako spojení dvou různorodých prvků, ale my jsme se je snažili co nejvíc propojit. A je jasné, že někteří lidé si tam budou hledat jen to svoje, a ten zbytek je bavit nebude ale nedokážu říct, jestli to je špatně nebo dobře.

O elektroniku na albu se nejvíce staral kdo?
V jedné skladbě hostuje Martin Tvrdý, ale převážná většina je spíš práce Roberta Formana z FORMY. Pracovali jsme na tom spolu, a trvalo to poměrně dlouho; chtěli jsme, aby to těm písničkám pomáhalo a neškodilo.

Jak došlo k tomu, že album nakonec vydal Tranzistor, vydavatelství určitým způsobem rozkročené mezi mainstreamem a nezávislou scénou?
K tomu, abych se setkala s Davidem Landštofem, který za tímto „domácím labelem“
stojí, mě ponoukl Michal Pařízek z FullMoonu. Tu značku už jsem znala, vydávali tam někteří moji kamarádi, a došlo mi, že i pro mě by to mohl být ten ostrůvek mezi ostatními, který bych jinak jen stěží hledala. A když jsme se pak potkali, cítila jsem, že i Davida moje hudba nějakým způsobem baví.

Cítíš to album jako zlomové? Něco, co ti otevře nové dveře?
Ano. Jsem ráda, že jsem s ním uzavřela určitou etapu, a ani jsem nečekala takový mediální ohlas. A jsem ráda i za ten přátelský feedback, který vyvolalo. Na podzim bych chtěla k albu udělat nějaké menší turné a bylo by fajn, kdyby ta deska vyvolala o něj zájem.

 

Mají skladby nějaký leitmotiv? Našel jsem recenzi Milana Bátora, ve které mluví o tom, že písně mají v sobě společenskou angažovanost“, „vědomí morálky a etiky“, „zodpovědnost vůči druhému člověku“ a „skromnost vůči přírodě. To jsou poměrně velká slova…
Rozhodně jsem neměla záměr, mít tam něco podobného. Ale pokud to album někomu evokuje podobné myšlenky, tak mě to samozřejmě těší. Ve své tvorbě se jistě pokouším otisknout něco čistého, nesnažím se si něco vymýšlet. Občas asi mám snahu vážnější témata něčím odlehčit, ale jinak jsou určitě moje písničky hodně osobní, což se ale dá dobře sdílet i s ostatními lidmi. Mám zkušenost a reakce ostatních, že to není jen pocit jednotlivce, ale že to může fungovat i kolektivně. Určitě jsem tak chtěla mít nadhled i nad tématy, která jsou závažná. Tematicky jsou ty písničky o mém pokusu odvážit se jít až do míst, kam bych chtěla, ale vždycky jsem se tam zároveň bála. O boji proti vlastnímu strachu všemi prostředky. Protože takové ty věci, jako je láska, osamění nebo srdeční záležitosti máme ve svých skladbách prakticky všichni.

Souvisí s tím a se zmíněnou nadžánrovostí i to, že sis pro křest desky vybrala holešovické Studio Alta, což není hudební klub, ale spíš kreativní prostor pro různé umělecké žánry?
Asi ano. Poslední dobou mě to hodně přivádí na podobná místa, kde se scházejí tvůrčí lidi. A jak jsme mluvili o tom, že často hraju sama a nepatřím do žádné „scény“ či jasně definovatelné škatulky, tak se mi podobná místa líbí tím, jak se tu lidé mohou potkávat a posouvat tím svou tvorbu dál. Mám třeba ráda divadelní hudbu nebo taneční divadla, a hrozně by mě bavilo s někým v tomto směru spolupracovat. Tu možnost setkávání na podobných místech vnímám jako velmi přátelskou, úplně jinou než v hudebních klubech. A fandím podobným místům. Jen si nejsem jistá, jestli jich je u nás dost.

Album mě doslova okouzlilo svým obalem: ten digipack je nejen vizuálně krásný, ale i geniálně jednoduchý, funkční a chytře vymyšlený. Kdo ho vytvořil?
Stejně jako na nahrávce spolupracovalo hodně lidí, tak i na práci na obalu se nás sešlo několik. Způsob otevírání a zavírání s magnetky vymyslela Anička Wdowková, můj brácha dělal fotky a pomáhal nám i Prokop Wilhelm, se kterým jsem spolupracovala na první desce… Hodně dlouho jsme s tím laborovali, původně to mělo vypadat úplně jinak. Během natáčení klipu jsem si to pak ujasnila a dospěli jsme k téhle podobě. Na samotném cédéčku je nakonec moje vlastní zřítelnice.

Co vlastně znamená název Lunaves? Evokuje mi to nějakou vesnici na Měsíci. Když jsem si ho zadal do googlu, ochotně se mě zeptal, zda nemyslím a nechci hledat „Luna Waves“?
Když jsem teď byla na rozhovoru v Radiu 1, tak to tam tak vyslovovali – než jsem se odvážila opravit, že se to čte tak, jak se to píše… Ta angličtina by se asi k českým textům nehodila. Ve skutečnosti jsem si jenom jednou před usnutím hrála se slovy. Později jsem zjistila, že pod tím názvem existovala organizace, měli web lunaves.org, a věnovali se lunární migraci ptactva. Našla jsem u nich moc pěkné záběry přeletu ptáků na pozadí úplňku. Potěšilo mě, že to slovo má svůj význam.

 

 

První větší zviditelnění přinesla Báře Zmekové soutěž 1MAN2PLAY a následná účast na Colours of Ostrava v roce 2013. Stejný rok vyšlo i křehké album Ještě kousek, prozrazující, že stejně blízko jako k písničkářství a folku, má zkušená pianistka i k jazzu. V roce 2015 se spolu s kapelami DVA, Zrní, Mucha, Bratři Orffové a dalšími podílela na vzniku kompilace Hommage Bulisovi, a dále přispěla také na album Kittchenových coververzí AKT (2017) nebo na benefiční LP Superhrdinky (2017). V říjnu 2016 předskakovala na pražském koncertě Sophie Hunger v Paláci Akropolis. Vedle své vlastní tvorby je také jedním ze členů elektro-akustického projektu FORMA, s nímž se podílela na vzniku živých soundtracků k filmům MetropolisErotikon, koncertně i studiově hostuje ve skladbách kolegů jako je Ondřej Galuška či Petr Skočdopole alias Jump Into the Field. Druhé album Lunaves, vydané na značce Tranzistor, bylo 20. března pokřtěno v pražském Studiu Alta. Skladbě Svatojánská, ke které vznikl i klip, stačil ke skoku v hitparádě Radia 1 Velká sedma z novinky na první místo pouhý týden.

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.