Šaty „prokletého básníka“ mu padnou jako málokomu druhému v české literatuře posledního století: Karel Šebek. Předloni by mu bylo osmdesát let, kdyby se v pětadevadesátém roce záhadně neztratil, kdyby nezmizel ve víru svého zběsilého života, urputně zapisovaného v nekonečných verších. Za života publikoval málo, něco po časopisech, něco v samizdatu, něco v exilu. Před pár lety se jeho mohutného odkazu, rozevlátého do všech stran, chopil Stanislav Dvorský. Poté, co v roce 2020 zemřel, navázal na jeho ediční práci Jakub Šofar. A dotáhl ji do finále: dvousvazkový Šebek právě vyšel v nakladatelství dybbuk. Ta kniha se jmenuje Úzkost je rozkoš.
Ti dva Šebkové, cos teď nachystal, mají dohromady přes šestnáct set stránek. Kdybys postupoval opačným směrem, jednu větou: Kdo byl Karel Šebek?
Šebek byl babiččiným fěrtochem, který Sultán a Tyrl roztrhali na tisíce kousků, a ty jsou rozfoukané i tam, kam vítr nemůže. Šebek byl lukostřelcem, kterému vylétne ze šípu luk i s terčem. Šebek byl akordem z kvarků a medem ze škvarků. Šebek byl nehoda samohany a samohana nehody. Šebek byl znečišťovatel špíny a čistič vyčištěného. Šebek byl UDS: Už dost surrealismu! Šebek je.
V čem je jedinečný, v čem je tak naléhavý pro dnešek? Proč mu dělat takovýhle knižní pomník?
Dílo v rukopise je něco jako načepované, ale nevypité pivo. Přitom je to naše součást. V kultuře nemá co dělat potratová politika. Protože je z mnoha důvodů důležité, aby vycházely i blbé knihy, musí nutně vycházet i nikdy nepřečtené knihy, knihy na cestě. A pak samozřejmě: Komplet Šebka je slabikář poezie, vzorník, pro mě osobně je to něco jako Kolářův Slovník metod. A taky odpověď současné infantilizaci, nepoučenosti, jájínkovství, falešné autorské emancipaci a fascinaci nad zvládnutím hy, chy, ky, ry, dy, ty, ny.
Jenže když vyšla třeba sebraná poezie Vratislava Effenbergera, prodalo se těch dvou svazků o skoro dvou tisícovkách stránek pár desítek kusů. Nebylo to trochu demotivující pořádat komplet Šebka s tímhle vědomím?
To není jenom případ Effenbergera, to stejné platí pro Josefa Honyse, Zdeňka Barborku, Jana J. Nováka – a obávám se, že i pro Ladislava Nováka. Demotivující je každá zbytečná práce, byť by jejím výsledkem byl stotisícový prodej. Šebek byl pro mě opak: devět dobrodružných měsíců na lochnesce mezi nadšením z posouvání hranic imaginace – a nasráním z lavin písmenek, které se neustále uvolňovaly z masivu. A nikde bernardýn se soudkem. Při závalu slovy se nedá volat horská služba. Haló, já se tady dusím ypsilony! Ještě že Šebek tak málo používal interpunkční znaménka… Jestli si ty dva špalky někdo koupí, je jedna věc. Tou druhou je, že budou aspoň v několika knihovnách k vypůjčení. Musí existovat možnost.
Co všechno v těch dvou knihách je, je jasné. Co v nich není? Ví se o něčem, co se nenašlo?
Tuším, ale nevím. Odhaduju, že do konce 60. let by mělo být pohromadě vše podstatné. Šebek si o své tvorbě psal s okruhem přátel a posílal jim soubory svých básní, měl svůj vlastní psací stroj. Svému bratranci Zbyňkovi Havlíčkovi píše 29. listopadu 1961: „Představ si, v pátek si půjdu koupit stroj – ten za 1 040 Kč. Náhodou ho ve Vrchlabí mají. To bude prima, že si nebudu muset prosit vedoucího o každé Ťuknutí.“ Pak, po odchodu Petra Krále do exilu, po Havlíčkově smrti, po poměrně divokém období v Praze a po setkání s LSD, s řízenými intoxikacemi v Sadské v sedmdesátém roce, začínají delší pobyty v léčebnách, a tam už jsou některá „slepá místa“.
Co třeba?
Měla by existovat divadelní hra Pětadvacítka, z pobytu v Dobřanech, kterou ale nikdo z námi oslovených ani neviděl. Stejně tak není nikdo schopen odhadnout, kolik existuje básní, které Šebek napsal, když už neměl žádný domov. Buď když se náhodou dostal k psacímu stroji (texty hned rozdal a nedělal kopie a jeho pozdější pokusy o rekonstrukci nebyly nikdy zcela úspěšné, lépe řečeno totožné), anebo při nějakém setkání ručně psané „navštívenky“ v podobě básniček (to dokazuje archiv Honzy Nejedlého). A taky nesmíme zapomenout, že Šebek občas ohlašoval novou tvorbu nebo spíš její uveřejnění například v rozhovoru pro třicáté číslo Vokna: „Právě chystám knihu Pustý ostrov Kosmonos.“ Slibem neurazíš, zůstala jen tahle stopa. Je jasné, že neznámé či variované básně se budou objevovat. Nedávno mi Jan Placák ve Ztichlé klice ukazoval originál jedné Šebkovy básně, dedikované MUDr. Jaroslavu Vaňkovi. Úplně mně zatrnulo! Vůbec se mi v té chvíli nevybavilo, zda ji máme…
A je v knize?
Je tam – asi o šest řádků delší.
Z kolika zdrojů jsi ten komplet poskládal?
Takhle to nebylo. Na začátku bylo nakladatelství dybbuk a Stanislav Dvorský. Dybbuk se snažil mámit všechno šebkovské z předpokládaných držitelů nebo jejich příbuzných. Počínaje Petrem Králem a Pavlem Řezníčkem a konče Miroslavem Drozdem a Hanou Jüptnerovou. Dvorský tomu dělal supervizora. Po jeho smrti už existoval dostatečně obsažný soubor, který se samozřejmě mnohde překrýval. Byl seřazený tak, že za „sbírkami“ z daného roku budou do jednoho souboru staženy časově prokazatelné jednotlivé básně. A pak budou dva velké soubory z let 1986–1990 a 1990–1991, to už je takové splašené období. To další pak nějak za tím. Přepisovaly to čtyři písařky, klobouk dolů! Některé stránky byly téměř nečitelné, překlepy, nerozluštitelné písmo, mechanické poškození…
Kdy jsi k tomu přišel ty?
Právě v téhle době. Nakladatel mě oslovil, zda bych to s ním nedovedl do nějakého konce. A protože jsem byl Šebkem úplně nakažený a předtím jsem dělal poslední korektury Havlíčkovy poezie, kterou jsem mimochodem vůbec neznal a která mě porazila dvojitým nelsonem, tak jsem na to kývl. Takže, co se týče „výběru“, už jsem nic moc neskládal, spíš vybíral. Celý ten komplet, byly to téměř dva tisíce zlomených stran, jsem pak konfrontoval s Šebkem uveřejněným v samizdatu, především v časopisu Doutník, a všemi básněmi, které vyšly časopisecky, třeba i jako příloha rozhovorů nebo v katalozích výstav anebo v nějakých výborech. A domysleli jsme koncepci. Na konec jsme zařadili společnou tvorbu, především s Evou Válkovou, a několik záznamů z řízené intoxikace LSD, protože ty vydají za všechny marné pokusy o Šebkovu analýzu. To samozřejmě neznamená, že tím už skončily všechny šebkovské intervence. Z těch větších: když už byl první díl v tisku, získali jsme dva velké soubory od Martina Stejskala a jeden od Honzy Nejedlého. Ten druhý bohužel až nedávno. Nové věci ale vyjdou v malém výboru, který připravuji pro edici Opium poezie v dybbuku…
