Sedíme v řadě a jsme si rovni

Multiinstrumentalista BEN MANDELSON patří ke klíčovým postavám, které pomohly prosadit world music. V osmdesátých letech hrál v průkopnické kapele 3 Mustaphas 3 a v roce 1994 stál spolu s německým muzikologem a spoluzakladatelem vydavatelství Piranha Christophem Borkowskym u zrodu veletrhu etnické hudby WOMEX. I když se hodně věnuje produkci (je podepsán i pod deskou Čechomoru Co se stalo nové), stále hraje. Je členem skupiny Les Triaboliques, kterou dále tvoří kytarista Public Image Limited a The Mekons Lu Edmonds a další kytarista Justin Adams, který doprovází Roberta Planta.

 

 

 

 

Jak jste se dostal k world music? Howard Devoto, v jehož Magazine jste hrál, se zrovna na etnickou hudbu nezaměřoval.

I v Magazine jsme všichni poslouchali různé druhy hudby. Když jsem skončil v Magazine, dostal jsem se do kapely, která hrála západoafrickou hudbu. Dost jsem se věnoval africké hudbě, pracoval jako producent desek a pořídil jsem hodně terénních nahrávek mimo Spojené království a mimo Evropu, takže bylo docela přirozené tuto hudbu hrát. Ale nemyslím si, že by někdy nastal okamžik, kdy bych si já, Lu, nebo Justin řekl pojďme hrát world music. Nerozhodli jsme se, že ji začneme hrát. Měli jsme to štěstí, že jsme byli v té době v prostředí, které o ni mělo zájem a bylo otevřené jejímu poznávání. A my jsme byli mnohem mladší a chtěli dělat něco odlišného, speciálního. A cítili jsme se na to. Někdy cestujete s pomocí nohou, někdy ušima.

Ale musím podotknout, že v polovině osmdesátých let jsme neměli okamžitý přístup nebo kanál k této hudbě, jaký dnes nabízí YouTube a možnost si ji stáhnout, prostě ráno vstát a říci si – dneska si poslechnu hudbu z Kapverd a zkusit si ji najít. Všechno bylo analogové jen na fyzických nosičích. Abys hudbu svého přání našel, musel jsi pro to něco podniknout. A byla to docela namáhavá práce.

Ale hodně jsem se naučil a pořád se učím. Produkuju, Justin a Lu taky, a pořád pracujeme s novými druhy hudby, s novými muzikanty a máme v hlavě nové věci.

Jak důležitý pro vás byl punk?

Měl jsem o něj zájem. Hrál jsem v jedné kapele ještě před Magazine, jmenovala se Amazorblades a Lu v ní byl taky. Byla to legrační skupina, kterou si našlo vydavatelství Chiswick, což byl jeden z punkových labelů, ale Amazorblades se hodně lišili od ostatních souborů. Byli jsme docela divná kapela, měl jsem velmi dlouhé vlasy, vůbec jsme nevypadali punkově, ale byla v tom punková esence: to, co děláme, je proti starým rockovým dinosaurům. Naučili jsme se, že máme hrát rychle a hlasitě, přiběhnout a odběhnout. Všechno bylo tehdy rychlé, přístup byl rychlý, hrálo se rychle, ale taky jsme se naučili docela dost o feelingu, který je součástí hudby.

A mám-li být upřímný, hlavní věc, kterou jsme se naučili jako mladí a kterou objevili i starší muzikanti, bylo to, že je možné být nezávislý umělec. Před nástupem punku dělaly všechno velké labely. Když nastoupil punk, už nebylo nutné jet do Londýna. Mohli jsme si sami udělat svou vlastní desku a mohli jsme mít kontrolu nad výsledkem. Neprodali jsme sice miliony desek, ale jen pět set, ale to bylo v pořádku, za to jsme měli svobodu dělat si všechno sami podle sebe, od textů po obaly. Tohle jsem od punku získal, ne v hudbě, ale v přístupu. A plně jsem si to uvědomil až mnohem později.

Hrál jste punk, ale s Les Triaboliques hrajete poloakustiticky…

Ono to zas není tak odlišné. Lu a Justin taky začínali v době punku. Já a Lu jsme hráli v několika různých kapelách punk a s Justinem jsem spolupracoval na různých projektech. Máme podobný způsob myšlení, i když nehrajeme stejně. Máme podobnou velmi otevřenou minulost. A taky tu byla velká tradice britské folkové hudby. O tu jsem měl vždycky velký zájem.

Co vás na folku zaujalo?

Když jsem začínal, měl jsem dva zájmy. Jedním byl anglický folk, tradiční i moderní, kytaristé, jako Davey Graham, John Renbourn, Bert Jansch a Martin Carthy, velcí angličtí tvůrci, kteří pro mě jako pro teenagera byli docela překvapující. A za druhé mě hodně zajímal evropský avantgardní jazz, který zacházel velmi daleko, k velmi free improvizacím, náhodným kvičivým a drtivým zvukům, k industriálnímu hluku. Touto hudbou jsem byl ohromený, protože pocházím z velmi konzervativního prostředí. Slyšet něco takového pro mě bylo šokující. Oboje mě nějak posunulo dál. Ale učím se pořád. Hraju na mnoho různých nástrojů, pořád dokážu být okouzlený a stále mě hodně inspiruje tradiční hudba.

Není divu při tom, jak dlouho tu je.

Při tom, že existuje stovky let, je zvláštní, kolik materiálu bylo „vyhozeno“ jako nepotřebný. Vybíral jsem italský folklor a řekli mi – my nemáme žádná adjektiva, žádné přídomky, jen fakta. Žádné „krásná žena jede na bílém koni“, jen „žena jede na koni“, bez přídavných jmen krásná a bílý, protože ta ve vyprávění vyžadují čas. Takže „žena jede na koni“. To je součást procesu ve folkloru, kdy ze zbytečné věci odstraňují, až tam zůstane jen kostra. To je velmi zajímavé a líbí se mi to.

 

Jak velký význam pro vás mají slova písní?

U world music je to důležité téma, protože přenášíš hudbu z jednoho místa na jiné. Lidé u tohoto žánru přitom většinou poslouchají zvuk, ne vždycky chtějí vědět, o čem je text. Komunikaci kromě textu vytváří i zvuk a pohyby těla, protože hudba je symbolický systém. Lidé chtějí hlavně emoce, ale my máme odpovědnost i vůči textu, protože právě on je nositelem významu. Lidé ale někdy tuto odpovědnost odmítají.

V Les Triaboliques zpíváme především anglicky, byť máme i pár písní v ruštině, protože Lu mluví rusky. Občas ale přemýšlím, co ve skutečnosti lidé slyší. Možná z textů nic nevnímají, jen zvuk hlasu zpěváků. Pokud se lidí zeptáš, co se jim líbí z místní populární hudby, kolikrát ani neznají text, ale mají rádi zvuk slov, který je jim blízky, protože je jim blízký zvuk jejich jazyka. Ten je pro ně sám o sobě emocionálně velmi uspokojující.

U nás zpívá hodně kapel česky.

Pracoval jsem s Čechomorem, který klade důraz na český jazyk a pracuje s velmi tradiční lyrikou, s folklorními tradicemi v textu, což je pro jako pro producenta zajímavé. Nastala však situace, kdy jsem dělal na sestřihu písní a Karel Holas a Franta Černý přišli a řekli ne tohle nemůžeš, protože jsi z toho při mixech odebral ž a ř. My Angličané to vnímáme jako jakési syčení, zatímco vy to používáte. Omluvil jsem se. Nikdy nemůžete editovat píseň v cizím jazyku, protože můžete zničit její příběh.

Co pro vás znamená hrát v Les Triaboliques?

Je to velmi dobré, protože jsme si rovni, kluci jsou hudebně velmi vzdělaní. Je to skoro jako trialog, na pódiu máme společně tři hlasy, což velmi potěší a pomáhá to při hraní. Není to jako stará schémata, kdy máte zpěváka a za ním orchestr, nebo vzadu bubeníka a vpředu zpěváka. Všichni tři sedíme v řadě a jsme si rovni.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *