Honey’s Dead je uchvacující sugestivní monstrum. Má větší tah než Automatic a Darklands dohromady, je výraznějším a vyzrálejším pokračováním Psychocandy. Jim a Willie Reidovi dali o sobě slyšet albem, které je událostí. I proto k nám nepřijeli v pozici pozvolna dohasínajících hvězd, ale jako kapela, která, ač už tomu málokdo věřil, ještě neřekla své poslední slovo. Praha dne 6. 5. (konkrétně asi tři tisíce návštěvníků) zažila něco, na co se nezapomíná.
Jim: „Mně občas baví hrát živě, akorát mně vadí, že lidi si myslí, že když vlezu na jeviště, budu se usmívat a říkat ,Zdravím zas ranej Bradford, to jsem ale šťastnej, ža vás zas vidím‘ a k tomu trsat jako nějakej dementní šašek. Nepopíráme, že jsem ostýchaví. Hrajeme živě, píšeme písničky, a tak je zahrajeme a odejdeme. Každej dostane to, co si zaplatil. Vidí, jak Jesus And Mary Chain hrajou písničky Jesus And Mary Chain. Jsme poctiví. Ale lidi si pořád stěžují, že nemluvíme k publiku. Neznám to zasraný publikum, tak co jim mám doprdele říkat.“
Will: „Všichni, kdo s náma jedou na turné, mají pocit, že to bude báječný. Kromě nás. Fakt nechápu, jak se můžeš mít skvěle, když hraješ půl roku každej večer a navíc pořád to samý. Navíc nenávidím bejt očumovanej na scéně.“
Za celý koncert (cca 80 minut) nebylo vidět, vyjma projekčního plátna, nic víc než siluety. Rozpoznat Jima – jakožto zpěváka, bylo snadné, Willieho jsem identifikoval podle jeho již typické rozčepýřené kštice. Dále byli na pódiu druhý kytarista, basák a bubeník, doprovodné složení pro toto turné. Jejich jména neznám, ale nemyslím si, že jsou nějak podstatná. Jesus And Mary Chain tvoří od roku 1988 již jen Jim a Willie, nerozlučná bratrská dvojice ze skotského East Kilbride.
„Jesus mají dvě písničky – rychlou a pomalou a ty s úspěchem obměňují,“ řekl kdysi pan Cafourek při svých pořadech na Proseku. Značně zjednodušené tím vystihl hudbu Jesus And Mary Chain. Vzpomněl jsem si na to, když jsem se druhý den poslechem všech jejich alb snažil zjistit, které písničky hráli. „Bezpečně“ jsem jich poznal okolo dvaceti, jenže oni jich ani zdaleka tolik nehráli!!! Až na výjimky je v případě Mary Chain opravdu obtížné poznat skladbu od skladby, pokud to nemáte dokonale naposlouchané.
Ale o to tu nejde. Tuhle muziku buď cítíte nebo ne. Jde o mámivý celek, neviditelné fluidum, zároveň jde o životní styl, poselství. Kdo tomu propadne, je mu „šuma fuk“, jestli hráli tolik skladeb z Honey’s Dead a tolik z Psychocandy. Důležité je, že hráli Jesus And Mary Chain. A kdo byl u toho, ví svoje a v podstatě ani nepotřebuje číst tyhle řádky.
Musím se přiznat, že mě to nepoložilo až tak jako Wedding Present v Pakulu (Palác kultury – pozn. red.), Mega City Four v Rock Café či Cranes v Bunkru, ale to jde na vrub především danému prostředí. V menších klubech je přece jen atmosféra semknutější, zadýchanější, odvázanější. Já zase vím, že Mary Chain, pomalu už na pokraji stadiónového mainstreamu, nemohou hrát v Bunkru, to by musel být nafukovací. I tak to však bylo skvělé. Přinejmenším jsem přišel nato, proč mě Psychocandy dosud nebralo tak, jak bych to od něj očekával – neměl jsem to puštěné patřičně nahlas.
P.S. Když jsem si v aktuálním čísle Rock a Popu přečetl celkem podrobnou story o Mary Chain, zcela jsem upustil od podobného záměru, který jsem sliboval v minulém UNI. Nebylo by co dodat. Kdo chce o nich vědět to podstatné, ať si koupí RaP, číslo 9.