SEFRIAL: Sefrial

Genius loci jistě není žádnou vyfantazírovanou entitou. Tedy aspoň na muzikanty slyšitelně působí. Jak uvádí začínající kapela Sefrial na svém webu, muzikanti se dali dohromady „pod vlivem Johna Zorna, Medeski Martin And Wood, avantgardního kalifornského komorního ansámblu Tin Hat, Billa Frisella i Jimiho Hendrixe“. A ve „vlastních kompozicích si vypůjčují z jazzu stejně jako s alternativního rocku či americany“. Jenže hudebníci pocházejí z Bristolu.

Ať už přiznávají jakékoliv vlivy, v hypnotických groovech a potemnělých motivech nezapřou nezaměnitelné chmurné napětí tamní průkopnické triphopové scény. Rozpoznatelné po prvních taktech. A nevadí, že se Sefrial obejdou bez elektroniky, klávesových nástrojů a rapu či vokálů. Vystačí s živou rytmikou, elektrickou kytarou a dvojicí saxofonů. Ale věc samozřejmě není zase tak jednoduchá. Logicky vnímáme také sounáležitost se současnou ostrovní „post-jazzovou“ scénou, která vstřebala triphopové postupy jako jedno z východisek. A k tomu dostatek osobitosti.

Sefrial se na debutu prezentují jako nedílný celek, ale snad není neslušné vypíchnout ze spolku sobě rovných výrazné osobnosti. Bubeníka Matta Browna, který zkomponoval základ repertoáru. A především hráčku na saxofon Sophii Stockham, zakladatelku Sefrial, která si obsazení a sound kapely vysnila.

Funguje jako skutečná frontwoman, právě její altový saxofon vypráví plným tónem a s přesvědčivou energií „hlavní dějové linie“ příběhu, byť samozřejmě s podporou a smysluplnými dovětky tenoru Jakea McMurchieho. Proklamované alt rockové prvky nese především kytara Joea Wilkinse, neposlušná jazzových stereotypů, brouzdající od nervních ostinat k nahalenému „surfovému“ soundu či akordickému cinkání, zkresleně rockově sólující i vazbící v pozadí, případně v unisonech podpírající altku kapelnice.

O čerstvých silách a novém vzepětí britského fúzujícího jazzu se toho v posledních letech napsalo právem hodně. Sefrial jen potvrzují všechny kladné reference.

 

Napsat komentář