Jak splnit zadání „připomenout nejzajímavější spoluhráče Charlese Minguse“ a nesklouznout k pustému seznamu či výčtu „who is who“ v bebopu, hard bobu, post-bopu, třetím proudu i free jazzu? Nezbývá než být subjektivní a hodně toho vynechat. Vezměme téma víceméně chronologicky a většinou v souvislosti s vydanými nahrávkami. Dojde na slavná jména, ale přednost má připomínka těch zapomenutých. Místo na pár anekdot, spojených s danými hudebníky, se ovšem najde.
Na formování hudebních názorů Charlese Minguse mělo pochopitelně zásadní vliv hraní v roli sidemana těch největších jazzových legend. Než se vydal na kapelnickou dráhu, sbíral „angry man of jazz“ zkušenosti u někdejšího Ellingtonova klarinetisty Barneyho Bigarda. I u samotného Louise Armstronga, se kterým v roce 1943 absolvoval turné. U Lionela Hamptona, pro kterého napsal i několik kompozic, sbíral zkušenosti koncem 40. let. Je symbolické, že se Lionel Hampton objeví jako spoluhráč a producent na posledním session Minguse coby instrumentalisty 6. listopadu 1977, vydaném na desce His Final Work. Nelze ani pominout práci pro Roye Eldridge. Případně členství v uskupení dalšího vrstevníka „Lucky“ Thompsona, v All Stars, se kterými doprovázel mladou Dinah Washington při nahrávání v roce 1945. Nebo v sestavách Russella Jacqueta (cca 1945) a jeho mladšího bratra „Illinois“ Jacqueta, autora údajně prvního saxofonového R&B sóla. Atd. atd.
Basistu podle jeho vlastních slov inspirovaly také kšefty s Charliem Parkerem na počátku 50. let. Přestože šlo o vrstevníky a za spolutvůrce moderního jazzu je můžeme označit oba, navzdory tomu, že byli často v konfliktu, Mingus Birda vždy ctil. I když jejich spolupráce vyvrcholila „slavným neslavným“ incidentem na posledním Birdově koncertě před smrtí, kdy nejdříve doslova odpadl z pódia nepoužitelný Bud Powell a Bird začal donekonečna prozpěvovat jeho jméno. Mingus tehdy pronesl na mikrofon: „Dámy a pánové, nespojujte mě s tím, to není jazz, to jsou nemocní lidé.“ Však tu legendu znáte.
Slavná a typická je i historka z roku 1953, kterak se Mingus stal jedním z mála hudebníků, vykopnutých z ansámblu jinak smířlivým, a navíc basistou obdivovaným Dukem Ellingtonem. Nikoliv kvůli muzikantským prohřeškům, ale vinou basistovy, mírně řečeno, temperamentní povahy. To když se Mingus v zákulisí popral s Ellingtonovým trombonistou Juanem Tizolem. Ve stejném roce si také Mingus zahrál na slavném koncertě v torontské Massey Hall, kdy spolu byli naposledy zachyceni na nahrávce Bird a Dizzy Gillespie.
