Není to poprvé, kdy se srotí totožné nástroje na jedné desce; dokladů bychom mohli najít dostatek. Jenomže v případě kvarteta Sequoia nejde pouze o důkaz bohatého souznění, ani o případ nápaditě rozvinuté improvizace. Kontrabasisti Meinrad Kneer, osnovatel programu Evil Rabbit Records, a Klaus Kürvers, iniciátor projektu a berlínský improvizátor, Kanaďan Miles Perkin, známý především ze spolupráce s francouzským pianistou Benoitem Delbeckquem, a Ital Antonio Borghini, jehož inspirací je Joëlle Léandre a Barre Phillips, se vydali třetí cestou: zosnovali osm příkladů nekonvenčního zvukového hledačství. Můžeme si je situovat, protože Borghiniho a Kürverse slyšíme ve středu nalevo a napravo, Kneera zela napravo a Perkina zcela nalevo. A společně nám dokazují, co všechno dokáže souběh čtyř kontrabasů, když se do nich opřou mistři – od rozdychtěného virválu přes harašivost, drkotání, popraskávání, výdešnot, skřípavost, mlátivost až po hartusování na pomezí potichlosti. Jejich souhra je proměnlivá, někdy se probrnkává tón po tónu (Birdcages), jindy je smyčcově probrouzdávaná (Lifts & Escalator), rotuje od špetek zadíravých zvukových šancí přes rozdmýchávané vybrušování až do smýčivé střemhlavosti. Proorchestrovanost jednotlivých čísel sahá od jednolitého hlukového pableskování přes rozkurážené šmidrání či zajíkavé prodlévání až po rachotivé vídrholce, přičemž posluchač vnímá i určitou halucinačnost pojetí zcizovaných nástrojů. Zřetelný rozdíl je mezi tematickými komprovizacemi a dvěma kratičkými mezihrami, které vytvářejí spíše odsekávaně bušné odhodlávání či přesýpačnou automatičnost a nemají širší vyznění.
Podobné akce mívají někdy platnost pouhé drónové zkusmovosti; s touto čtveřicí vnímáme album i co do poslechu jako celek, který nabízí nevšední zážitky, jako kdybychom projížděli při hřmějícím drkotání po horské dráze do chvátavé pohodovosti až po dohloučený závěr. Takže jedenadvacátý Evil Rabbit nám opět poodhalí něco nového; je to label, který stojí za sledování.
Rabbit Records 2014; 48:10
