Setkání pidlikáčů s Debussym a Radiohead

Punch Brothers jsou mimořádný úkaz. Samozřejmě, bluegrass nikdy nebylo spravedlivé považovat jen za zábavu balíků z Apalačských hor. Od počátků reflektoval jazzové inspirace, improvising, svrchovanou virtuozitu. Pozdější experimentální výboje progresivního bluegrassu či chcete-li newgrassu už dávno přesvědčily i nevěřící Tomáše. Ale najdeme snad jinou kapelu, která by tak přirozeně prolnula bluegrassovou estetiku s klasickou i soudobou hudbou a ještě třeba s post rockem? Nebo dokonce – nesmějte se, nebo jen potichu – dusot kopyt mustangů v prérii s díly barokních mistrů v napudrovaných parukách? Jak to funguje naživo se budeme moci konečně přesvědčit 6. listopadu v pražské Lucerně, kde Punch Brothers zahrají v rámci festivalu Struny podzimu.

 

Newyorská pětice nepřišla s ničím vyloženě novým. Newgrassoví muzikanti se do klasiky i rocku pouštěli docela běžně už dávno před érou Punch Brothers. Stačí připomenout i naše Poutníky s přearanžovaným Bedřichem Smetanou nebo covery Dire Straits a Jethro Tull. Jenže Punch Brothers prostě nasáli postupy impresionismu, serialismu i ambientu, experimenty se zvukovými plochami i atonalitou či postrockové zvukové vlny přímo do svého primárního skladatelského a interpretačního stylu. Jak se jim to povedlo? Nezáměrně, protože prostě na žánry kašlou.

„Každá skvělá hudba sdílí více niterných hodnot než jen ty žánrové. Nejlepší příklady jakéhokoliv žánru svůj styl přerostou a vstoupí do super-žánru dobré hudby. A jakákoliv dobrá hudba si je ve skutečnosti velmi blízká s jinou dobrou hudbou. Liší se jen zvuková estetika,“ vysvětlil mandolinista, kapelník, skladatel a zpěvák Chris Thile bez falešné skromnosti, jak bluegrass Punch Brothers přerostl do oné „skvělé nadžánrovosti“.

 

Jak vypěstovat kapelu

Už samotný vznik „superskupiny“ Punch Brothers v roce 2005 proběhl v duchu sympatické svobodomyslnosti. Tehdy ještě nesla pracovní název How To Grow A Band (Jak pěstovat kapelu) a Thile ji sestavil v obtížném životním období, kdy se vyrovnával s rozvodem s módní návrhářkou Jesse Meighan. A kdy už byl domluven přátelský rozchod slavného tria Nickel Creek (od roku 2014 obnoveného), se kterým mandolinista hrál od svých osmi let.

„Jednoho večera jsme se sešli, abychom utratili spoustu peněz, vypili příliš mnoho vína, jedli steaky a rozjímali o našich zkrachovalých vztazích. Bylo to jen pár dní poté, co jsme si poprvé společně zahráli a rozhodli se, že musíme něco udělat. Se srdci rozbitými na kousky se muzika stala naší nejnaléhavější potřebou, naše životy šly tak dlouho stejnou cestou. Věděl jsem jistě, že chci mít kapelu s Gabem Witcherem, ale netušil jsem, jestli bude rocková, nebo jestli půjde o ambiciózní akustický projekt zaměřený na klasiku, nebo o bluegrassovou sestavu. Najednou jsem věděl, že to musí být bluegrassový band. S velkým záběrem, ale co do estetiky bluegrassový,“ popsal Thile vzletně plány na nový projekt v novinách Nashville City Paper. „Nejistota“ jakým směrem se vydat přitom nijak nepřekvapí, když si uvědomíme mandolinistovu erudici. Jako první vzpomínku, když mu ještě nebyl rok, si prý vybavuje poslech Stana Getze.

Zmíněný houslista, ale podle potřeby také zpěvák, kytarista, bubeník, basista a mandolinista Gabe Witcher měl do té doby za sebou například hraní s newgrassovým novátorem Bélou Fleckem (což jistě směřování budoucích Punch Brothers poznamenalo), Jerrym Douglasem, rodinnou sestavou Witcher Brothers a také Bryanem Suttonem, který později v Punch Brothers epizodně zaskakoval.

Banjistu Noama Pikelnyho potkal Thile na Telluride Bluegrass Festivalu a pod vlivem prvního dojmu prohlásil: „Každá nota, kterou zahrál, byla něco, co bych rád hrál i já.“ Pikelny měl za sebou zkušenosti z John Cowan Bandu a také z cajunového jam bandu Leftover Salmon, kde hrál spolu s kontrabasistou Gregem Garrisonem. Právě Garrisona doporučil Pikelny jako dalšího člena nové sestavy. Obsazení klasického bluegrassového kvinteta doplnil kytarista Chris Eldridge z uznávané skupiny Infamous Stringdusters.

 

Původní záměr, naznačený prvními společnými zkouškami v Nashvillu v roce 2005, byl „jen“ natočit páté Thileho sólové album How To Grow A Woman From The Ground (2006) a pokusit se interpretovat jednu ambiciózní kompozici, o které bude řeč vzápětí. Dařilo se ovšem natolik dobře, že spontánně vznikla rovnocenná kapela, která změnila jméno z How To Grow A Band nejprve na The Tension Mountain Boys a poté definitivně na Punch Brothers. Název inspirovalo téma vlezlé, nakažlivé fráze železničního průvodčího z povídky Marka Twaina A Literary Nightmare (Literární noční můra, 1876), vydávané později také pod názvem Punch, Brothers, Punch! (Proštipujte, bratři, proštipujte!).

Strunný kvintet pro bluegrassové těleso

Oním ambiciózním kusem, k jehož interpretaci konečně našel Thile ochotné a hlavně technicky schopné spiklence, byla čtyřicetiminutová suita o čtyřech větách The Blind Leaving The Blind. Mandolinista na ní pracoval rok a půl, vlastními slovy proto, aby se „vypořádal s porozvodovou depresí“. Hudební publicisté v ní nalezli například „inspirace érou mezi romantismem a modernou, podobnosti s Mahlerem a Debussym, ovšem s bluegrassovou příchutí, atonality a rytmizaci jako v nějakém Schoenbergově klavírním kusu“. Zároveň skladba zahrnuje, jak zdůraznil autor, také prostor pro improvizaci: „Asi 30 procent jsem psal podobně jako jazzový lead sheet (jednoduchý záznam hlavní melodie, pozn. aut.), v rámci kterého si mohli ostatní svoje sóla přizpůsobovat“.

Koncertní premiéru nelehké kompozice přitom Thile spoluhráčům ani sobě nijak neulehčil. Naplánoval ji na 17. března 2007 rovnou do Carnegie Hall. Kritiku ovšem vystoupení víc než nadchlo. Suita pak byla spontánně, živě ve studiu, nahrána na debutové album Punch (2008).

Na sklonku roku 2008 došlo v sestavě Punch Brothers k dosud jediné personální změně. Místo Grega Garrisona nastoupil kontrabasista Paul Kowert. Kowerta dohodil jeho pedagog z Curtis Institute Of Music, Edgar Meyer (Béla Fleck, Alison Krauss, Yo-Yo Ma), který se znal s Thilem z hostování u Nickel Creek i dalších projektů.

 

Od Bacha po Vlacha?

Amalgamace hudebních žánrů v podání Punch Brothers se prohlubovala i nadále, v nečekaných a o to příjemnějších „crossoverech“. A domácí příměr z mezititulku pro ni vlastně nesedí, protože výsledek zní sourodě. Přestože mezi bonusy jinak autorského druhého alba Antifogmatic (2010) nejdeme třeba velmi zajímavé aranžmá 3. věty z Bachova Braniborského koncertu č. 3. Možná se tu rýsuje cesta k budoucím Thileho bachovským úpravám. Nebo coververzi Packt Like Sardines In A Crushd Tin Box od Radiohead.

Třetí album Proštipujících bratří Who’s Feeling Young Now? (2012) už přineslo úpravu Radiohead, konkrétně skladby Kid A, v „hlavním programu“. Deska si také vysloužila bonmot „pravděpodobně nejtěsnější přiblížení k dnešnímu indie rockovému soundu, jakého může akustická bluegrassová sestava dosáhnout“. Možná i láska k britským rockovým alternativcům spojila Thileho s dalším spoluhráčem Bradem Mehldauem.

 

Následující titul The Phosphorescent Blues (2015) v produkci T-Bone Burnetta ovšem krom vlastních, americanou i soudobou muzikou nadýchaných kompozic přinesl další vyznání moderní „vážné“ hudbě. Konkrétně přepisy Clauda Debussyho a Alexandra Nikolajeviče Skrjabina. Repertoár se ovšem neobrací do minulosti, pojítkem je téma „zmatení a izolace lidí digitálního věku“. Navíc tu kvinteto citlivě propojilo svůj typický nepřikrášlený akustický sound s bicími nástroji, na které hostuje Jay Bellerose (Larry Goldings, Rhiannon Giddens, Suzanne Vega nebo Bonnie Raitt), a elektrickou kytarou producentovou.

 

Po turné k The Phosporescent Blues a „přídavkovém“ EP The Wireless (2015) si Punch Brothers naordinovali pauzu. Nikoliv kvůli odpočinku, ale aby nabrali další dech a nápady ve vedlejších projektech. Chris Thile korunoval eponymním dvojalbem z ledna 2017 spolupráci s Bradem Mehldauem, kterou jsme mohli ocenit už v roce 2014 díky vystoupení dua na Strunách podzimu. V prosinci 2017 vyšlo také Thileho sedmé sólové album, folkrockově písničkářské Thanks For Listening. K jeho zkomponování mandolinistu „donutil“ varietní rozhlasový pořad A Prairie Home Companion, který v roce 2016 moderoval. Chris Eldridge točil s jazzovým kytaristou Julianem Lagem v pořa třetí společný titul (počítaje i EP) Mount Royal (2017). Noam Pikelny zase připravil čtvrté sólové album Universal Favorite (2017). Desky obou spoluhráčů produkoval Gabe Witcher a obě se dočkaly nominace na Grammy. Ještě předtím stihl Witcher produkci alba Young In All The Wrong Ways (2016) zpěvačky a houslistky Sary Watkins, jinak členky Nickel Creek. Paul Kowert se přidal ve studiu i na turné ke kytaristovi Daveovi Rawlingsovi. A ještě stihl spoluzaložit nové cca bluegrassové, ovšem mimo jiné i keltskou hudbou inspirované, kvarteto Hawktail. A natočit s ním instrumentální autorskou desku Unless, produkovanou Chrisem Eldrigem, která vyšla letos v březnu.

Návrat do nahrávacího studia a na scénu s letošním červencovým albem All Ashore proběhl nečekaně hladce, nápady se hrnuly a natáčení šlo prý doslova samo. „Okamžitě jsme nastolili stejnou úroveň vzájemné důvěry, která vytváří spiklenectví,“ nechal se slyšet Thile. Možná i proto, že si od sebe navzájem odpočinutí muzikanti našli společného nepřítele. Koncepcí alba je kritika současné americké politiky „v devíti hudebních větách či chcete-li písních“. Je zřejmé, že do Prahy přijedou Punch Brothers ve formě a ještě nabuzeni rozhořčeným poselstvím.

Přidat komentář