„První deska City of the Sun (2014) obsahovala skladby, které jsme předtím už nějaký hráli. S novým albem to bylo jinak. Před příchodem do studia jsme měli jen strukturu písní a jejich melodie
i výsledná podoba vznikaly až z improvizací při nahrávání. Chtěli jsme dosáhnout sekvencovaného stupňování hudby a zároveň aby to celé znělo komplexně, jednotně,“ okomentoval tvůrčí proces saxofonista Benjamin Widerøe. Pravda, první album norského sexteta z Bergenu se sice skvěle poslouchá, ale přeci jen je „pouhým“ souborem písní. Contrapasso ukazuje, jak se kapela mohutně vyvíjí, nebojí se experimentovat s různými žánry i subžánry, jak pracuje se změnami nálad, temporytmu i překvapivých aranžérských nápadů. Ač se sami na své facebookové stránce označují dosti vágně za progressive jazzrock, na novém albu slyšíme psychedelii à la Zappa, funkové vibrace, acid jazz, post rock, postupy klasické hudby, freejazz, náznaky ska, progrockovou valbu i doom metal až po kontemplativní minimalistické pasáže. To vše hozené do mixéru a předložené ve výborném dávkování. Vzhledem k téměř dokonalému hudebnímu zážitku z jejich debutu Contrapasso snad ve všem předčilo mé očekávání. Hned vstupní 9minutovou skladbu Lemma v úvodních taktech spustí monumentální riff, aby otěže brzy převzaly hypnoticky pulsující přiznávkové varhany s valivou basou, nad nimi sviští prapodivné efekty analogového Rolandu a vykvikuje saxofon. Sugestivní účinek navyšuje kontrarytmicky pomalý, vemlouvavý baryton zpěváka a kytaristy Stiana Øklanda, vyříkávající si dialog s ostatními vokály rovněž v hluboko posazeném registru. Během poslechu tohoto jedinečného otvíráku si naplno uvědomíte, jak daleko jste od hudebního světa debutu City of the Sun. Sami členové kapely tuhle skladbu označují za svou nejoblíbenější a, cituji, „definuje Seven Impale a vše, o co nám jde“. Následná Heresy je v kontrapunktu k názvu netoliko harmonicky i polyrytmicky kacířská věc (byť základ staví na intervalech zvýšených kvart – tritónech, čili tzv. ďáblově hudbě), ba je dokonce s již výše postaveným zpěvem takřka veselá. Heretický přístup k muzice a šokézní přeskoky všemožnými žánry by se spíše hodily na některé z dalších kousků této přepestré desky – např. Convulsion se zběsilým křikem, zlostnými údery kytary, štěky saxofonu i divokým bušením do klavíru zní jako všichni čerti vypuštění z pekla; nebo Helix, jež začíná velmi nenápadnou melodií se zvuky z úsvitu počítačové hudby, aby se v půli překlopila do běsu zkreslených kytar a abrazivního vokálu a v konci zas klavírní něhou tuto podivnost uzavřela. Předposlední Serpentstone je pak přes úderný základní riff v úvodu, kde kytaru zdvojují varhany, jedinou lyrickou skladbou, řekněme, klasického jazz- či prog- rockového střihu s klenutou vokální pasáží a překrásným saxofonovým sólem. Závěrečná 11minutovka Phoenix je zklidňujícím zakončením intenzivního hudebního zážitku. Benjamin Widerøe: „Cítili jsme, že tak dlouhý hudební let potřebuje pro klidné dosednutí dlouhou přistávací dráhu.“
Karisma Records, 2016, 67:40