Ten den jsem dostal padáka. „Největší vůl tě vyhazuje z práce, nadvláda nul – věčnej zdroj inspirace,“ jak praví klasik. Kubovi Königovi alias CANNYMU, lídrovi čím dál lepší skupiny OBŘÍ BROSKEV a starému kamarádovi z Ježkárny, jsem v hospodě na rovinu řekl, že dneska budu jenom pít. „Jasně,“ povídá Canny. Vyžahli jsme jedno na ex, načež se dostavila první otázka. Nesmělá, blbá, ale byla tu. „Hele, já ten diktafon pro jistotu zapnu,“ rozhodl jsem se náhle, jenže hlava měla dovolenou. „Tohle nepůjde,“ brblal jsem rozmrzele. „Jasně,“ povídá Canny. Za hodinu byl rozhovor hotový – jak, to se mě neptejte. Když jsem ho pak přepisoval, vzpomněl jsem si na trám v kostele v Thorpe-le-Soken v hrabství Essex, kam nějaký dělník naškrábal gotickým písmem: „To, co tady je, bylo vytvořeno pomocí piva.“
Po výborném albu Potápěči z roku 2008, kterým Obří broskev dokázala, že lze být zároveň alternativní a udělat v dobrém slova smyslu „hezkou“ desku, jste přišli s cédéčkem Sever, nevlídným a ostrým, jak název káže. Co se to stalo?
Ono to začalo už před Potápěči. Období, kdy jsme je točili, pro nás bylo dost pozitivní. Za sebou jsme měli šňůru s Anetou Langerovou, našli jsme nového vydavatele, kapela zněla fakt dobře. Za producenta jsme si vybrali Dušana Neuwertha, u kterého jsme věděli, že s ním postoupíme někam dál. Jak my, tak Dušan a Lukáš Rychtařík z Cham pionship Records jsme chtěli přijít s deskou, která bude hratelná v rádiích. Měli jsme písničky, na které jsme byli pyšní. Navíc s Dušanem se skvěle spolupracovalo. On je takový pečlivý, všechno hodně promýšlí… Takže jsme natočili tohle relativně přístupné, zvukově moc pěkné CD. Ale i když jsme na něm odvedli spoustu práce, i co se týká propagace, ohlas nebyl takový, aby splnil představy vydavatelství. K tomu se začaly dít nepříjemné věci – Lukášovi bohužel umřel tatínek, můj táta měl mrtvici. Sice na nás vyšly skvělé recenze, ale v důsledku se kapela posunula jen o malý krůček. Jednou jsme si za cesťák zahráli na Rock For People, jenže pak se celý ten stroj začal zadrhávat. I když jsme se cítili nakopnutí, měli jsme dojem, že se nám nepodařilo dojít tam, kam jsme směřovali. No a chvíli nato jsme jeli turné po Čechách a Moravě, v Krnově na nás přišlo osm lidí… Máme s nimi hezkou fotku, ale jinak nám došlo, že nahrát skvělou desku ještě vůbec nic neznamená. Trošku jsme se rozhádali s kytaristou, lidi začali být unavení – všichni čekali, že se stane něco zásadního, a ono to prostě nepřišlo.
V tomhle případě ti garantuju, že jste z obliga. Natočili jste přesně to, po čem všechny velké firmy volají, to jest moderní, a přitom prodejnou muziku. Takže jde o jednoznačné selhání z jejich strany – plná pusa frází a když se konečně někdo použitelný objeví, ani si nevšimnou. Natož aby dělali svoji práci.
A teď si představ, že v tu chvíli se ozval Maroš Hečko z Bratislavy, jestli nechceme přijet a natočit tam další desku. Naštěstí jsme měli čerstvý materiál plus to, co se nevešlo na Potápěče. Zbytek vznikl na zkouškách. Zase jsme se probudili, protože podmínky, které jsme od slovenské strany dostali, byly fantastické. Mohli jsme skoro zadarmo nahrávat ve studiích Slovenského rozhlasu. Na druhé straně jsme dost věcí hráli všichni najednou, takže to nakonec bylo docela garážové natáčení. Maroš se s ničím moc nemazal. My bychom klidně zkusili další verzi, ale on řekl: „OK, chalani, to nie je zlé…“ A šlo se dál. Texty byly poznamenané tím, co kolem nás probíhalo – nemoci, rozchody, pak se nám oběsil kamarád, který dělal obal první desky…
Zvláštní je, že navzdory tomu, jak popisuješ vznik nových písniček, působí Sever (stejně jako minulé CD) dojmem koncepčního alba. Ale jestli to správně chápu, skutečnost je taková, že se ti tam ten příběh „udělal“ jaksi mimochodem.
Vlastně jo. A přitom jsem ho tentokrát vědomě vypouštěl, protože u Potápěčů se na pocitu, že spolu všechno nějak souvisí, hodně lidí zaseklo. Začali řešit, jestli je ten příběh dobrý a jestli tam vůbec má být. Sever jsme skládali a nahrávali jinak. Už proto, že nám lidi říkali: Dělejte si, co chcete, ale Potápěče překonáte těžko.
Na to se člověk musí vykašlat.
Což jsme přesně udělali. Proč závodit, když děláme úplně jinou desku?
Dojem příběhu se u alba Sever nabízí i proto, že jsou tam jakoby dvě hlavní úlohy: jednu hraješ ty a druhou tvoje žena, zpěvačka a klávesistka Olga Königová.
To je pravda. Ale uvědom si, že kdybychom si prošli jen půlkou věcí, o kterých tam zpíváme, už bychom asi nebyli partneři.
No právě, vždyť ty texty jsou poměrně drsné. Kluk vyběhne v mrazu do tmy, ona ho hledá, neví, kde je, sice ji štve, ale spíš má strach, že se k ní už nevrátí. Není divné nechat to zpívat svou partnerku? A nakolik je to osobní?
Zrovna tahle písnička vznikla v Beskydech u Dana Václavka, původně zvukaře a muzikanta, který jednoho dne všeho nechal a šel dělat na horskou chatu. A tam když v noci stojíš na verandě, vidíš takovou nezměrnou tmu. Všichni odejdou dovnitř, ty zůstaneš sám a víš, že kdyby ses teď sebral, vydal se do lesa a zabloudil, tak tam prostě zůstaneš a dřív než na jaře tě nenajdou. Tehdy mě napadl text o tom, jak holka volá svýho milýho a věci, které ji na něm štvou, je mu najednou schopná odpustit. Já myslím, že do písniček s Broskví se osobní zážitky dostávají filtrovaně. Málokdy zpívám o věcech, které se vztahují ke konkrétní události. Jasně, taky jsem se několikrát rozešel, nikdy to nebylo veselé, a to se ti tam pak stejně vynoří…
Ale spíš jsou to role.
Jo. Většinou si vymyslím nějaké postavy a dám jim vlastnosti, které se vztahují k něčemu, co jsem prožil. Ale buď tu situaci zakončím jinak, nebo ji dám do jiného kontextu, protože mě baví vymýšlet si příběhy. Možná proto ta deska potom dává smysl i jako celek.
JAKUB A OBŘÍ BROSKEV 17. listopadu 1994 odehrála v tělocvičně českolipského gymnázia svůj první oficiální koncert skupina Stringbreakers. Během následujících let prošla mnoha personálními změnami a v roce 1997 se přejmenovala na Obří broskev. Vzhledem k tomu, že lídr kapely Canny se v civilu jmenuje Jakub König, titul slavné knížky Roalda Dahla se přímo nabízel. Roku 2003 „Broskev“ vydala vlastním nákladem maxisingl Přichází po špičkách. Následovalo dobytí Prahy v roli předskokanů Druhé trávy a Lenky Dusilové. Na podzim 2004 vyšlo na značce Good Day Records první album Cannyho a spol. – Vybrané scény z dětského snu. Mezi hosty na nahrávce nechyběla již zmíněná Lenka Dusilová, na jejíž desce Spatřit světlo světa se Canny textařsky podílel. V průběhu roku 2005 skupina absolvovala několik koncertů s Anetou Langerovou, v květnu 2006 jí u Championship Records vyšlo bezejmenné třískladbové EP a v dubnu 2008 tamtéž album Potápěči, které produkoval Dušan Neuwerth z Tata Bojs. Návazné turné po Čechách a Moravě vyvrcholilo koncertem v pražském klubu Akropolis. Třetí album s názvem Sever vzniklo v produkci Maroše Hečka ve studiích Slovenského rozhlasu v Bratislavě a vyšlo koncem loňského roku u labelu Azyl Music.
Existují texty psané z kinematografického hlediska, znám i písně kubistické. Tobě – kromě toho, že jsi muzikant – nedávno vyšel kritikou velmi dobře přijatý komiks Anjel. Pomáhá ti při psaní písniček komiksová technika?
Já myslím, že to má společné body, protože strip je v podstatě příběh nebo fór vyjádřený ve třech řádcích. Na FAMU nás učili, že každý záběr musí odpovědět na ten předchozí a připravit půdu pro ten následující. Takže se snažím nepsat jen kvůli rýmu, ale chci, aby se s každým řádkem posunul děj. A důležité je změnit úhel pohledu: když máš dva řádky, které vypadají, že je zpívá někdo, kdo se zamiloval, zajímavý je až ten třetí, kterým to trochu pootočíš. Takže ano, stripy mě naučily zacházet s malými kousky textu tak, abych dosáhl co největšího efektu.
Speciálně na albu Sever podle mě text hodně ovlivňuje melodii. Ty vlastně zpíváš, jako kdybys vedl hovor, a tvoje texty jsou takové promluvy. Chápu to správně, že způsob a obsah řeči má u tebe větší vliv na hudební motiv než naopak?
Asi jo, protože já žádnou melodickou linku moc neopakuju. Spíš mě baví vzít ji a podle toho, jaká jsou slova, ji rozebrat a úplně změnit. Myslím, že nafrázovat se dá skoro všechno.
Pojďme se ještě vrátit k náladě alb Obří broskve: minule to byl sen, teď mám doopravdy pocit chladu. Na mě Sever působí jako hodně ostrá deska – ne poetikou nebo zpěvem, ale svým zvukem a tím, co sděluje. Jakou funkci tedy ten název má?
Já jsem v tomhle hodně intuitivní, většinou to ke mně přijde samo. Ale o Severu jsem okamžitě věděl, že je to ideální název, protože má s touhle nahrávkou tolik styčných bodů, že bych asi sotva mohl vybrat jiný. Ona je to trochu nehostinná deska. Poprvé v životě jsem se natvrdo střetnul s věcmi, se kterými jsem nemohl vůbec nic udělat, byl jsem jim vystavený napospas a bylo mi z nich fakt mizerně. Jako když se vlečeš deset kiláků v plískanici, máš úplně mokrý boty, mrzne a ty víš, že musíš jít pořád dál, jinak to bude konec. A to je v těch písničkách přítomné, díky minimu korekcí se dá slyšet, kdy jsem opravdu naštvaný. Potápěči byli oproti tomu hodně lyričtí, tehdy jsem v sobě neměl vztek, nedělo se tolik špatných věcí. Sever se ale dá vztáhnout i k tomu, že jsme vyráželi natáčet do úplně neznámého prostředí. Kamarádi nám říkali: To je přece nesmysl, víte o těch lidech něco? Přijedete tam, vezmou vám nástroje a budete šlapat na Ukrajině… Místo toho jsme potkali vysokého, inteligentního, rázného chlapíka a la David Bowie, který nás přiměl natáčet úplně novým, seversky drsným způsobem. A je tu ještě jedna věc: všichni jsme ze severních Čech. V České Lípě, odkud pocházím, je sídliště Sever, kde bydlel Martin Ledvina a náš první kytarista Martin Anděl, holky, do kterejch jsem byl zamilovaný…
Situace, které nevyřešíš a jenom se sevřeným žaludkem čekáš, jak to dopadne, chvíle, kdy se cítíš ztracený… Tohle téma jsem u tebe zaznamenal už dřív. Takové strachy mají asi všichni, ale tobě se vrací častěji?
Já je mám spojené s tím okamžikem, kdy se definitivně probereš. V mém případě to byl moment, kdy jsem přišel do Prahy, prožil pár vztahů, udělal první ošklivé věci hodným lidem a pak vůbec nevěděl, jak to vzít zpátky. Ale těžko říct, jestli to nezačalo už někde na základce – zrzavý brejloun hozený do žlábku na školních záchodech. Jenže právě když jsem se s tím konečně naučil pracovat, s lecčím se vyrovnal a leccos začal řešit, došlo krátce po sobě k několika nepříjemným událostem, které mi daly za vyučenou. Já myslím, že v dětství jsem byl hodně bázlivý, doteď se sám potmě necítím úplně dobře. Vždycky jsem si říkal, že mám moc velkou představivost, ale kdo ví, taky to může být něčím jiným.
Já si myslím, že se člověk v určitém bodě opravdu ztratí. Osobně se mi to stává, kdykoli se zapomenu vybavit dostatkem fantazie nebo nějakých úniků jinam a zůstanu trčet v té holé realitě. Tam potom nevím, kudy kam. Ale nechme toho. Popravdě je úžasné, že jste přišli s další skvělou nahrávkou, ačkoliv to s vaší motivací bylo dost nahnuté. Ty víš, jak mě naštval nezájem médií o Potápěče, a já zase vím, jak tebe zklamal. Vyvodil jsi z toho rozčarování nějaké důsledky?
Trošku jsem se uvolnil. Co se týče Potápěčů, nabídli jsme otevřenou dlaň: tady máte desku, která se dá pouštět v rádiu. Můžete ji poslouchat, i když vás alternativní kapely nezajímají a syrová muzika je na vás moc syrová. Prostě to zkuste, ochutnejte, dejte si… Tohle gesto je tedy za námi, a když nebudeme mít chuť ho opakovat, nemusíme. Protože já stejně nemám na výběr, písničky budu psát pořád dál, úspěch neúspěch. Sever neměl žádnou velkou publicitu, a přesto si ho lidi našli. Každý měsíc tu desku objevím na dalším stahovacím serveru, prodává se na koncertech. Takže není třeba tlačit na pilu. Když budem hrát, k lidem, co by naši muziku mohli mít rádi, se to jednou dostane.