Pandemický průšvih, až by jeden brečel, u kterého nevíme, kdy a jak fatálně skončí, a britský jazzman přichází s temnou hudební vizí, původně sice zamýšlenou jako nářek nad blížící se klimatickou apokalypsou, v časech koronaviru ovšem dostávající docela jiné vyznění, kdy navíc meditace o konci civilizace a životě v očistci, ústící v přesvědčení, že než se věci zlepší, musí se předtím radikálně zhoršit, nemusí úplně každému ladit s osobní situací. A to, co přijde po tom, kdy se dozvíme, že takhle už dál žít nelze, asi také v současnosti trápí málokoho. Snad jen ty, kteří podle skladby They Who Must Die nemají na vybranou.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu