Pandemický průšvih, až by jeden brečel, u kterého nevíme, kdy a jak fatálně skončí, a britský jazzman přichází s temnou hudební vizí, původně sice zamýšlenou jako nářek nad blížící se klimatickou apokalypsou, v časech koronaviru ovšem dostávající docela jiné vyznění, kdy navíc meditace o konci civilizace a životě v očistci, ústící v přesvědčení, že než se věci zlepší, musí se předtím radikálně zhoršit, nemusí úplně každému ladit s osobní situací. A to, co přijde po tom, kdy se dozvíme, že takhle už dál žít nelze, asi také v současnosti trápí málokoho. Snad jen ty, kteří podle skladby They Who Must Die nemají na vybranou.
Na druhou stranu, jistě jste ve svém okolí zaznamenali názory, že za pandemii si může lidstvo samo. Proč a jak vám snad každý vysvětlí jinak, že jsme se ale dostali do bodu, když už je nejvyšší čas myslet na budoucnost a šance našich dětí, zpochybní jen pomatenci. A přesně jim se Shabakovy texty a básně zpěváka Siyabonga Mthembu staví do cesty a odvolávají se na moudrost starých griotů.
