Nikdy nehrál podle pravidel, protože pro něj nikdy neplatila. Budoval svůj vlastní svět. Vlivy nejen mísil, ale také rozbíjel, přetvářel a své písňové struktury tavil v unikum. Příliš progresivní na folk, příliš složité na rock, příliš divné na mainstream. A příliš geniální na to, aby se o to staral. Jeho hlas – někdy šepot, jindy vichřice – byl sám o sobě nástrojem, ohýbajícím se kolem melodií s pružností, jíž se mohl rovnat jen málokdo. Poslední album Continuance stvořil v roce 2017.
Při rešerších pro připravovaný film Untitled Shawn Phillips Documentary režiséra Alexe Wrotena (je v procesu natáčení) objevil Steve Wixon mezi archiváliemi města Austin plakát z legendárního klubu Armadillo World Headquarters, který ke dvěma koncertním večerům Shawna Phillipse 26. a 27. ledna 1976 v podtitulu hrdě hlásal „Live Recording!“. To Wixona vyslalo na více než šestiletou pátrací misi, až se mu koncem roku 2022 podařilo získat původní vícestopé pásky. Armadillo WHQ byl od roku 1970 jedním z nejslavnějších hudebních pointů na světě. Vystřídala se tu nesčetná řada muzikantů a kapel od Willieho Nelsona po Franka Zappu s Beefheartem, taky Nektar, Renaissance, Count Basie, Ted Nugent, Carla Bley, Clash, AC/DC, Shawn Phillips…
Rodilý Texasan (*1943) vystřihl tento dvojkoncert pouze s klávesistou J. Peterem Robinsonem v nejlepší formě. Kvalita zvuku je vynikající. Souhra telepaticky mistrovská. Na kytaru se Shawn učil hrát od předškolních let a v sedmi už zvládal pro tento nástroj nesnadné Paganiniho skladby. Od počátku 60. let se etabloval mezi kalifornské folksingery. Ty ovšem dráždil přílišnou virtuozitou na dvanáctistrunku i „děsivým“ čtyřoktávovým hlasovým rozsahem od barytonu po kontratenor. Odjel do Kanady, kde učil jistou Joan Andersonovou (Joni Mitchell) na kytaru, pak do Indie vstřebat rozšířené techniky vnímání (nejen), pak dál.
Jakkoli je Phillips coby solitér soběstačný, přítomnost dalších hudebníků na studiovkách vždy obohatila melodie svérázného trubadúra. Kouzlo, které tu vyčaroval v duu s klavíristou Robinsonem, představuje nejvyšší muzikálnost a předávaní duše v celé možné šíři. Od We, opojenou klavírní jazzovou tóninou a volným vokálem s meziscatovanými výšpechty až po přídavek Keep On, který se loučí přívalem zdivočelé funky energie. Obnažené aranže činí sociálně laděné Man Hole Covered Wagon a Coming Down Soft And Easy údernějšími než studiové originály a povyšují je do impresionistických výšin. Robinsonovo klavírní, dynamicky něžné krokování klávesami se záměrnými přešlapy a Phillipsovo průzračné vybrnkávání na dvanáctistrunku proměňují jemnou Woman – řádné finále koncertu – z rozechvěle komorní ve stupňovaně ohromující zážitek. Vrcholnou je tu Ballad of Casey Deiss. Se všemi elementy výše naznačenými i emoční hlasovou expresí na nože beroucí à la Jeff Buckley, získává nový rozměr a obrovskou dynamiku. K dispozici pro souhru jen dva tři nástroje. Ale – s tím hlasem velká symfonie.