Tak dokonalé propojení smutku a radosti, natolik silný a přesvědčivý proud emocí v interpretaci svrchovaně vkusné a nepřehrávané, se opravdu neslyší každý den… oprava, neslyší každý rok. Festival Prague Sounds opět zahájila velkolepá česká premiéra.
Emoce ale proudily oboustranně. Zdánlivě křehká dívka „pochytala“ bouřlivý aplaus, sotva se objevila na pódiu. Úvodní a capella píseň Tonada de ordeño venezuelského skladatele Antonia Estéveze dala ovšem s jistotou nekřehkou, suverénně bez mikrofonu. S přehledem po strop plné a ani nedutající Rudolfinum utáhla. A když se později vylekala, zda není publiku až příliš tiché, rozuměj zdrženlivé, ihned ji vyvedlo z omylu několik spontánních výkřiků krajanů z hlediště. Důvěrná a spřízněná atmosféra mezi zpěvačkou a diváky naskočila prakticky okamžitě.
Hned v úvodu Silvana připomněla, že zrovna dnes se v Mexiku slaví Dia de los Muertos, její nejoblíbenější svátek, protože Mexičané věří, že toho dne mohou duchové jejich mrtvých blízkých přijít na návštěvu. „A tak se s nimi veselíme, pojíme, i něco popijeme…“ A že ona sama nejen poprvé zpívá v Praze, ale také je vůbec poprvé za Dne mrtvých mimo domov a okruh příbuzných. Což jí ovšem nevadí, alespoň může zesnulé „uctít na dálku písněmi a sdílet něco z oné naděje na znovushledání s publikem“.
Dramaturgii koncertu vystavěla písnička logicky a funkčně. Po ukázce fenomenálního hlasu bez doprovodu se chopila cuatra (později zahraje i na kytaru, ale se subtilnějším cuatrem se měnila v příslovečnou rybku ve vodě), a nejlepší slovní spojení, jakým lze její interpretaci popsat, je protimluv „jemný temperament“. Kultivovanost na pokraji slz, tepající napětí decentně zakryté závojem. Na další blok písní se připojilo smyčcové kvarteto (povědomé tváře, de facto, ač v programu neuvedený, Pavel Bořkovec Quartet), a nakonec se obsazení rozrostlo o šestici dechů a kontrabas na komorní orchestr. Zvuk gradoval, ale decentně, v promyšlených nezahlcených aranžmá, dobře interpretovaných zdejšími muzikanty.
Silvana se pokládala hlavně do písní z nového, druhého alba Vendrán Suaves Lluvias. A koncert neměl byť i jediné slabé místo. Ovšem pokud bych musel vybrat moment mimořádně působivý a dojemný, lze. Když Silvana odvyprávěla publiku příběh vzniku písně Un Rayo de Luz. „Prožívala jsem trauma z vraždy svého nejlepšího přítele a jeho bratra. Moje srdce to rozbilo na kousky. Nebyla jsem schopna psát písničky, nedokázala jsem dělat vůbec nic. Až jednoho dne se mi vybavila slova ,jak krásná musí být smrt, když se odtamtud žádný mrtvý nevrátil zpátky‘, a s nimi i melodie. Toho samého večera jsem pak sledovala dokument o Chavele Vargas… a ona tam v odpovědi na otázku, zda se bojí smrti, odpověděla přesně stejnou myšlenkou!“ Když pak Silvana píseň zazpívala, potkalo se dojetí, smutek, bolest i naděje a radost v jednom okamžiku. Jde to. Na pódiu i v hledišti se beze studu zlehka slzelo. Čímž nemá být řečeno, že by (o trochu) méně emočně vypjaté kusy jako na první dobrou zabírající Dime byly slabší.
Pohnutí a prožitek zpěvačky během celého dvouhodinového vystoupení působil upřímně a nekašírovaně, koncert pro Silvanu musí představovat i velké duševní vypětí. Jakákoliv rutina, byť Silvana už má za sebou navzdory mládí slušnou koncertní dráhu, se tu ztrácela v nedohlednu. Dojatá byla i důstojným a zároveň přátelským prostředím. „Většinou, když mám v nějaké zemi premiéru, tak je to v mnohem skromnějších poměrech… třeba v nějakém baru,“ smála se při poděkování pořadatelům a kochala se prostorem Rudolfina. Ve kterém navíc dokázala vykouzlit prostředí útulné a neokázalé kavárničky.
Hluboce prožila i píseň Solo le pido a Dios, převzatou od argentinského písničkáře Leóna Gieca a věnovanou uprchlíkům. Připomněla, že ti latinskoameričtí trpí v zemi, kterou sice s diplomatickým citem nejmenovala, ale každý si ji vyložil jako království Kráčející dýně (mimochodem, tahle přezdívka je zvláště kolem halloweenu docela trefná), třeba i tím, že se administrativě často „podaří“ rozdělit rodiny, izolovat rodiče od dětí.
Finále koncertu s přídavky zvládla písničkářka zase osamocena. A pro jednou se doprovodila i na klavír, což uvedla odzbrojujícím komentářem: „Na klavír moc hrát neumím, ale když tady mají tak pěkné křídlo… pár akordů myslím dám.“ Samozřejmě zahrála s nadhledem. Vysloužila si nejen opakované, ale také opravdu hodně bouřlivé ovace vestoje. A další slzy upřímného dojetí.