Skládání mám jako ilegální činnost

Je to už dávno, kdy brněnský Budoár staré dámy zazářil na Malé Alternativě. Tehdy ho tvořily tři mladé slečny a jejich dva sourozenci. Na albu Sůl, které právě vychází, už z té sestavy zůstala zpěvačka, kytaristka a autorka Marta Kovářová sama.

Budoár staré dámy
Když kapela v roce 1999 vznikla, bylo zpěvačce Martě patnáct let a jejímu bratrovi, bubeníkovi Štěpánovi, ještě o dva méně. První koncert měli díky Martinovi Kyšperskému spolu s jeho sestavou Čvachtavý lachtan. O rok později zaujali na Alternativě, začali více vyrážet mimo domovské Brno a dostali od Indies nabídku vydat první album. Po titulech Na hraní (2002), My o vlku (2005) a Dobrou noc, světlo (2008) odešli klávesista Filip, baskytaristka Dáša a houslistka Eva. Novou podobu kapely zachytila nahrávka Láva (2012), po ní ji ale opustil dechař Tomáš a později i bubeník Štěpán. Letošní pátou desku Sůl tak pro Indies Scope nahráli Marta Kovářová – zpěv, kytara, Marek Laudát – sólová kytara, Tomáš Ergens – basová kytara, zpěv a Ladislav Šiška – bicí, zpěv.

Měla jsi jako dítě ráda pohádku Sůl nad zlato?
Jo, měla. To byla jedna z těch, který nám mamka promítala na dveře koupelny ruskou promítačkou. Žasla jsem, že ji umí vždy odvyprávět stejně, slovo od slova. Až jako mnohem starší jsem si všimla vytištěných slov pod obrázky. „Tys mi přinesla Sůl!?“ řekl taky náš vydavatel. Smířil se už s tím, že mu asi zlatou desku nepřineseme a dochutil s ní své jinak docela stravitelné menu.

Jak tě ten název napadl?
Naše alba nebývají tematická, ale přesto vždy hledám název, který by všemi skladbami prorůstal. Tak schválně, asociuj: píseň jako recept, píseň o úsilí, píseň jako otevřená rána, píseň se slzama, bagr za hák v zemi, jeptiška utíkající z kláštera v Himálajích, balvan, jezero nerez, nejde to umýt, bílá v bílé. Napadá tě lepší název než Sůl? – kuchyňská, mořská, himálajská, v potu, slinách, slzách, v krystalech. Intenzivní, oživuje chuť, dezinfikuje, krystalizuje, pálí… A co se obalu týče, měla jsem představu, že by album mělo být světlé a odvážné. Když jsem pak našla na poslechovce doma u kytaristy Marka kresby jeho dětí, zajásala jsem a sebrala mu je, protože to celé nějak do sebe zapadlo.

No jo, muzikantky a děti. Když před pěti lety vyšla předchozí deska, měl jsem z reakcí pocit, že se všem v prvé řadě stýská po té „ze 3/5 holčičí kapele“. Co má dnešní Budoár společného s tím původním, zpívajícím o babičce?
Když si vzpomenu, čemu všemu jsem se v mládí věnovala a co jsem všechno opustila, zbývá mi tam jedna konstanta – potřeba vyjadřovat se písní. Ať už při narozeninové oslavě, na školní besídce, na táboře, nebo za éry Dáša a Evy v kapele. A protože „s písničkou jde všechno snáz“, tak se dá přestát i odchod holek z kapely, vlastně obecně ztráta kohokoliv a čehokoliv. Takže po skoro dvaceti letech, a za každých okolností, je pro mě Budoár platforma, kde se mohu nahlas a svobodně vyjadřovat písní … i když poslední dobou, se dvěma mláďaty doma, vypadá moje skládání spíš jako ilegální činnost…

Cítíš, že tě to dvojnásobné mateřství jako skladatelku nějak ovlivnilo? Nikola Mucha mi třeba říkala, že už teď tolik nemá potřebu „řešit ty chlapy“…
Mateřství je facka egu, lekce pokory. Děcka ti to solí a ty jim to žereš. A nejkrásnější na tom je, že je to přirozené. Jseš prostě v tom a říkáš si – co jsi jen dělala předtím, když jsi měla tolik času? Takže šetřím. Šetřím čas na skládání. Nepotřebuji ani tak lidi, ale tvořit – abych sama se sebou vydržela. A když už se k tomu skládání skutečně schyluje (a obě děti spí…), tak ale nejde o nějaký živelný vyřvávání po baráku s vykotleným kombem. Drhnu elektrickou kytaru na sucho a k tomu šeptám. Komponuju nově též hodně stopek – a v nich poslouchám, jestli někdo z postele nekřičí. A když zakřičí, je to mnohdy k vzteku, ale má to jednu nesmírnou výhodu – děcka mi nedovolí zabřednout! Neustále se tak k práci vracím s čerstvýma očima a ušima.

Nějakou písničku pro své děti, jako třeba Lucia z Živých květů nebo Cermaque, jsi zatím nenapsala?
Já ne, ale můj muž ano: „Jedna dvě, máma jde / nese prsa mléka / Meda se raduje / a už se nevzteká“.

Hm, to asi, počítám, zhudebňovat nebudeš. Taky to u vás funguje tak, že zatímco maminka je na pódiu, tatínek hlídá?
Je to tak. Podporu mám ve svém muži i v rodičích velikou. A strašně moc si toho vážím. Můj muž je sám velmi tvůrčí člověk a pořád něco říká, ve škole nebo na veřejnosti, a tak asi chápe i tu moji potřebu sdělovat něco hudbou lidem. Naposledy, když mě doprovázel na koncert v Českých Budějovicích, například jezdil čtyři hodiny v noci v mrazu s malým Hynkem v kočárku po venku, mezitím co já zpívala v nějakým zakouřeným klubu. A když jsem asi s hodinovým zpožděním přišla, vůbec nenadával, říkal, že se sice na něj lidi divně koukali, ale že si moc hezky prohlídl náměstí.

Vídáš se ještě s někdejšími spoluhráčkami Dášou a Evou?
Jo, ne tedy každý týden, jako kdysi na zkouškách, ale několikrát za rok. Zůstaly jsme dobrými kamarádkami. Dáša dělala logistiku dopravy, což jí vždycky šlo i v kapele – nějak dokázala zařídit, abychom ji na koncert vyzvedli jako poslední a v noci domů přivezli jako první (smích), ale uměla taky nejlíp naskládat věci do kufru. Jezdilo nás tehdy pět v jednom favoritu. Teď má též dvě mláďata, takže vlastně logistice zůstala věrná! Evička je taky vdaná a navíc agent přes kosmetiku. Vždycky když se vidíme, obdaruje nás vzácnýma mastičkama a diví se, že mi zbyla ještě z minula a znova mi trpělivě vysvětluje, kam a kdy to mám mazat. Těším se, až bude Budoáru 20 let (a mně 35!), mám sen oslovit nejen holky, ale všechny spoluhráče, kteří s námi kdy hráli – napočítala jsem jich dvanáct – a udělat provaz koncertů s písněmi z různých ér.

A co říkají na současný Budoár? Ptala ses jich vůbec na to, nebo už probíráte jen děti?
Holky zní nadšeně. Chodí na naše koncerty a říkají, že mají radost, že si konečně můžou na Budoáry pořádně zatrsat!

A tvůj bratr? Bubnuje teď někde? Překvapilo mě, že Budoár opustil ještě dříve, než odešel z kapely Mucha?
Brácha byl vždycky jedinej, kterej chtěl žít kapelou naplno, jezdit na šňůry a proslavit se. S Muchou se mu to vyplnilo. A dobře, že to zažil. Když hrál v obou kapelách současně, bylo toho na něj zjevně moc. Poslední rok, co byl ještě s námi, s ním bylo fakt těžké vycházet. A tak jednou přišel na zkoušku a řekl, že už toho má dost. Někdy v těchto dnech podstupuje operaci zad, aby se mohl vrátit do práce. Programuje megastroj, který umí vyrábět bezva tvary z kovu, takže mu doktor doporučil vyrobit si i tu náhradní plotýnku do zad (smích). Nebubnuje nikde. Ale myslím, že našel sám sebe. Alternativní scéna teď asi trpí nedostatkem dobrých bubeníků, ale já mám radost z dobrýho bráchy a strejdy.

Dříve jsem z vás měl dojem kompaktní kapely. Nová deska – ale vlastně už to platí i o té předchozí – mi spíš zní jako tvoje sólová nahrávka, kde ostatní jen citlivě doprovázejí. Jak to máte s demokracií?
Demokracie s obměnou sestavy značně vzrostla! Písničky už zdaleka aranžérsky tak nedomýšlím jako kdysi. Kluci se jen tak nedají, mají nápady na svoje party a leckdy ostré kritické postřehy k materiálu, který nosím. A to je dobře. Basák Tom složil pro novou desku například hned dvě písně. To že jsou technicky zdatní, mě zprvu děsilo, ale naučila jsem se s tím pracovat. Umožňuje nám to na místě píseň zahrát třeba desetkrát jinak, a tak si můžu vybírat. Mám z nynější sestavy fakt harmonický pocit, na zkouškách už není dusno a dřina, ale humor a hra!

Jak nové písničky vznikaly dlouho? Jsou všechny až z doby po předchozím albu, nebo jste něco vylovili „ze šuplíku“?
Šuplíky ani mrazničky nenaplňuju. Čerstvý materiál zpracováváme hned, když se nedaří, vyhazujeme. Nejstarší skladby jsou z konce roku 2013 (Jeptiška, Konstrukce černého šípu, Kopřivy), v roce 2014 se mi narodil synek Hynek a odstěhovala jsem se 100 km od Brna na vesnici, která leží v mrazové kotlině na Vysočině. A přestože je tu nejzdravější dýchat a nejdelší životnost lidí, potřebovala jsem napsat několik „vyrovnávacích skladeb“. Z těch jsme ovšem na album použili jen jednu – Nejde to umýt. Další výrazná, již zcela vyrovnaná vesnická produkce, nastala před nahráváním, tedy na jaře (Z ježatých hor, Tempa, Bagr) a na podzim (Kuře ve sněhových šatech, Případ, Vláčile!) roku 2016.

Zkoušíte často?
Teď jsme měli kapelní dvanáctinedělí, takže jako pauzu, probíhal mix a já dělala obal na CD a LP. V dubnu zase začínáme zkoušet. Můj ozkoušený zkoušecí ideál je jednou týdně tři hodiny. A před nahráváním intenzivně. Zkušebnu máme v Brně, takže dojíždím. Už to mám natrénovaný s jedním mládětem, se dvěma to bude jen větší krosna a sranda. Ráno na vsi nabalím věci, po obědě děti a jdeme na vlak. Za tři hodiny jsme v Brně, tam přidělím mládež rodičům, bráchům, nebo se mnou přijede můj muž. Pak rychle utíkám na zkoušku a strašně si to asi tak dvě hodiny užívám, než přijde zpráva – „už křičí moc, přijeď“.

Hrajete ještě něco z těch nejstarších časů?
Jo, jako přídavky. Zas nedávno někdo hulákal „Lopata beton“. Většinu jsme ale přearanžovali, aby si k nim kluci našli vztah. I když s největším nadšením hrajem aktuální tvorbu, pro pestrost vždycky tak třetinu koncertu tvoří průřez celým obdobím.

Poprvé jste jen ve čtyřech, bez houslí, bez kláves, bez dechů… Nebyla ta základní sestava omezující? Neuvažovali jste ve studiu alespoň o nějakých hostech?
Po odchodu dechaře Toma jsme zvažovali koho přibrat do pětice, ale nakonec se shodli, že to zkusíme ve čtyřech: líp se vejdem do auta a bude nás to vyzývat víc si hrát s aranžemi a zvukem. Já hostuju ráda, ale sama hosty na své desky nemám potřebu zvát. Vzala bych jedině holky od nás ze vsi, s kterýma chodím na sbor, ale byl podzim a musely hrabat zahrady. A beztak si myslím, že se hosté většinou zvou, aby zachránili nějakou nepovedenou píseň, a takovou my nemáme! (smích)

Ty zpíváš ve sboru?  Co máte v repertoáru?
Jo, a je to dost inspirativní. Jmenujeme se Colegium chorale, ale já tomu říkám Kolegyně korále. Je nás v létě tak šest a přes zimu až deset. Sběr z Cerekve a okolí. Krom toho, že je to super výcvik latiny a intonace, učí mě to, exhibicionistu, pokoře při vystupování. V kostele například zpíváme a vůbec nejsu vidět! …protože stojíme nahoře na kůru. A ideálně bych neměla být ani slyšet! Je potřeba totiž splynout, znít jako jeden hlas! A když jsem se ze začátku ptala, kdy zas budeme mít ten koncert ráno pro nevděčné babičky, sbormistr mě sprdl, že se tomu říká mše, a tam že se netleská. Skládá pro sbor krásné vlastní věci, ale neumí se k tomu slušně autorsky přiznat: „Myslíš si, že bych byl tohoto schopen? To bůh napsal, já to jen zapsal.“

Pokud vím, studovala jsi uměleckou školu. Jak se to spojuje s životem na vesnici?
Jo, FaVU v Brně. Jsem matka na dovolené, tak se to zatím pojí se vsí hezky. Uvidíme, až mi ty prázdniny skončí a budu se chtít vrátit učit. Dolní Cerekev žije házenou a hasičema. Ale zkoušíme sem propašovat i nějaké to umčo, kterým komentujeme to, co se tu děje. Když uděláte něco ve městě, možná si toho někdo všimne, když na vsi, ví to úplně každý, nebo alespoň do týdne, než to ústní lidová slovesnost přenese. A když to pak dojde k vám, musíte ocenit tu lidskou kreativitu a představivost. A nejen to mě baví. Pokud tu chcete něco dělat, neobklopíte se tak jako ve městě vrstevníky, kteří jsou na stejné vlně. Jednoduše tady nejsou, a tak se musíte naučit vycházet s opravdu rozdílně smýšlejícími lidmi. Velká škola trpělivosti a diplomacie. Založili jsme tu s kamarády spolek, jmenuje se Roztoč kolektiv a pořádáme letos už 3. ročník festivalu Z kopce, vždycky na nějaké pořádně nakloněné louce. Též si tu plním svůj sen režírovat a dělat scénografii k divadlu. Tak vedu místní ochotníky. Hry nám píše převážně tchán a tchýně vaří a hlídá děti.

Nebudeš zas k desce vyrábět nějaký animovaný klip?
Vyrobila jsem se studenty uměleckoprůmyslové školy v Jihlavě-Heleníně animovaný klip k písni Jeptiška. Každý část. A jelikož to byla jejich první animace v životě, je výsledek dost punk, takže ještě zvažuji zveřejnění. Sama se do animace teď nepustím. Vyžaduje to značný ponor, kterého nyní nejsu schopna. Navíc po předchozích pokusech si myslím, že animace není moje silná disciplína. Z animovaných klipů co jsme kdy dělali mám třeba hezký útulný dojem, ale myslím si, že hluboké myšlenky, které jsme do klipů vkládali, se nepovedlo předat. S druhým bráchou, Jonášem Svobodou, plánujem natočit neanimovaný klip k písni Tempa. Musíme ale ještě počkat na teplo a než se nám udělají postavy (smích).

Chystáte se novou desku hrát na koncertech celou? A jak často máš vůbec s dětmi v plánu koncertovat?
Předpokládám, že na křtech 3. května v Brně v Kabinetě Múz a 25. května v Akropoli v Praze celou desku zahrajeme. Pak už budeme zase playlist mixovat. Turné jsme nikdy neuměli. Protože můžeme vždycky až po práci (smích). Od počátku jsme hráli tak dvakrát až třikrát za měsíc, a v tom bych chtěla i pokračovat. Prostě se vždycky těšit a chvět. Tak lze mluvit o trvale udržitelném rozvoji až do důchodu.

Foto: archiv kapely a Indies Scope

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *