Skvělé písničkáře naleznete v každém žánru

Čtyřiapadesátiletý kytarista, producent a rockový písničkář Chuck Prophet za svůj domov považuje kosmopolitní San Francisco. Do své diskografie si před rokem připsal desku Bobby Fuller Died for Your Sins, na které se vypořádává nejen se stinnými stránkami slunné Kalifornie, ale také vzdává poctu hudebním velikánům, kteří skonali roku 2016.

 

Kde vznikla idea oživit mystérium kolem smrti hudebníka Bobbyho Fullera, které dalo celému albu název?

Deska si o něj sama řekla. Název stejnojmenné písně vznikl spontánně. Ono všechno v životě je do jisté míry spontánní. V tom je také magie psaní písní s někým dohromady, třeba kapelou, něco řekneš a buď ti odvětí, že takhle rozhodně ne, nebo naopak, že je to dobré a že bychom v tom měli pokračovat.

 

Preferujete tedy spíše společnou práci než sólové skladatelství?

Vážím si obojího, kolaborativním skládáním si někdy vynahrazuji sociální život. Rád si ale taky zalezu do ticha a tvořím.

 

Prý máte dokonce kancelář…

Je prťavá. Jsem ten, co rád věci vyřizuje, takže se mi líbí ta představa někam jít, pracovat, poté od toho zase odejít. Mám tam stohy papírů, věcí, je to takový příjemný kout.

 

Máte sám okolo Fullerova nevysvětlitelného úmrtí nějakou teorii?

Přikláním se k vraždě, nevím, jak by to udělal. Ideálně ke konspiraci (smích).

 

Desku popisujete jako „California noir“, vyžíváte se v Hollywoodu a noirových filmech?

Máme zde dokonce festival noirových snímků, rád se na ně dívám i v televizi.

Takových noirových příběhů naleznete milion, ale právě v Kalifornii se lidé snaží obsáhnout a prozkoumat ten rozdíl mezi mýtem o „zlatém státu“ a realitou. To je pro mě právě California noir. Proto představuje Bobby Fuller naprostý hollywoodsko-babylónský rock’n’rollový příběh. Byl to mladý kluk, který přišel z El Pasa, aby natáčel desky a stal se hvězdou v Hollywoodu, ale to, co zažil, bylo dost odlišné od jeho představ, jeho života. A nakonec ta vražda…

To je podobná paralela s vámi. Jak jste vnímal vy přechod z maloměsta do metropole?

San Francisco bylo krásné místo, cítil jsem se jako doma. V raných osmdesátkách bylo San Francisco úchvatně podělané město plné biografů, divadel a klubů. Viděl jsem tam Dead Kennedys hrát pro čtyři sta padesát lidí. Věděl jsem hned, že to je věc, kterou chci dělat. Střídal jsem práce, jednou jsem hrál s komikama, když mi bylo asi osmnáct, měnil kapely, až se dostal do Green on Red, se kterými jsme se stali mezinárodně úspěšnými a sjezdili v rámci turné svět.
Tam jste se dostal v dosti mladém věku, kapela už měla na kontě pár úspěchů. Zapůsobila na vás nějak její sláva?

Vlastně přirozeně. Kluci byli sice starší tak o rok, i když vypadali o víc. V nějakých kapelách jsem byl od svých dvanácti let, nastal proto čas, kdy jsem musel udělat odvážné rozhodnutí. Což mě děsilo… Když jsem je potkal, měli dodávku a auto, říkal jsem si, že jsou dost úspěšní, navíc jsme třeba vystoupili v televizi, kde jsme do té doby viděli leda tak Paulu Abdul nebo stepaře… Ale neviděli jsme v telce hrát lidi jako Nirvana, prostě někoho na kytaru. Ani jsme netušili, že to jde. Takže ano, s Green on Red jsme byli známí. Ale nikdy jsme nevydělali velké peníze na deskách.

Nedávno za mnou přišel jeden novinář a říkal „Byla kolem vás jistá kontroverze, když Green on Red zrušili koncert v Holandsku z důvodu teroristických výhrůžek v roce 1985 nebo ’86 a vůbec nenastoupili do letadla.“ Odpověděl jsem, že si na to pamatuju. Také si vzpomínám, že jsme byli v Texasu a prostě to poslední možné letadlo nestihli, proto jsme nedorazili. Ti lidé si mysleli, že jsme se báli teroristů. Takže jsem odpověděl „Hele, to tak nebylo a vím to proto, že v tom letadle podávali teplé jídlo, takže bychom si to rozhodně nenechali ujít!“ (smích). A to je vážně pravda!

 

Jste prý velký fanoušek kytar Fender.

Mám Fendery od počátku, kdy jsem vyrůstal v Orange County v Kalifornii. Bydlel jsem totiž asi deset minut od továrny Fender, takže jsem vždycky byl „Fender guy“ a mám rád i Fender zesilovače. To se opět shoduje s Bobbym Fullerem, který byl také fanoušek Fenderu. Myslím si, že je ten pocit hry na Fender kytaru s Fender zesilovačem jedinečný. Leo Fender nebyl sám hráč, byl notoricky šetrný chlapík, téměř skrblík, takže vyráběl kytary z co nejméně částí to bylo možné. Telecaster však nemohl udělat lépe. Můžete něco přidat, ale rozhodně tu kytaru neuděláte lepší. Nebyl muzikant, pohyboval se však mezi country hudebníky. Používali lapsteel kyatru a chtěli být hlasitější, třeba Dick Dale, aby mohl hrát k tanci pro patnáct stovek lidí. Tak proto kytary Lea Fendera. První jsem si pořídil za peníze z roznášení novin, když mi bylo dvanáct. Šli jsme s tátou do kytarového centra na Sunset Strip. Sundal jsem ze zdi Stratocastera a zkoušel na něj hrát. Prodavač se mě ptal, zda se mi líbí a uvažuji o koupi. Odpověděl jsem, že ano, a můj táta se prodavače zeptal, zda bych mohl dostat slevu. Odpověděl, že to probere s vedoucím a já se obořil na tátu, co to dělá. Nikdy předtím jsem smlouvání neviděl… Ale jo, dostal jsem slevu a kytaru koupil.

 

Deska se netočí jen kolem Fullera, vzpomínáte i na zemřelé kolegy písní Bad Year for Rock and Roll. Třeba na Davida Bowieho, s jehož producentem Tonym Viscontim jste spolupracoval na desce Real Animal Alejandra Escoveda.

Ano, jednou jsme spolu dělali a Tony měl spoustu skvělých historek. Produkoval tu nahrávku, já napsal písně. Na Bowiem jsem vyrůstal. Moje starší sestra ho viděla naživo už v sedmdesátkách, já někdy v osmdesátkách. Byl mou inspirací. Pro hodně lidí byl módní ikonou a kdo ví co ještě, ale rozhodně byl osobností, která vyvedla americké r’n’b na světlo, lidé se na něj začali dívat jinak. Já ho beru jako skvělého zpěváka a tvůrce, který prostě stojí nad vším.

 

Jak se vám líbí Bowieho poslední deska Blackstar?

Jsou tam zajímavé momenty. Připadá mi, jako kdyby tam byl vliv třeba Marka Kozeleka a Sun Kill Moon, což jsou moji přátelé. Já vlastně ani nevím, jak se na to dívat. Je to zvláštní, když mi připadá, že byl Bowie ovlivněn mými kamarády…

 

Roku 2007 jste vydal album Dreaming Waylon’s Dream. Takže i Waylon Jenning u vás asi bude na předních příčkách oblíbenosti.

Waylon natočil v sedmdesátkách desku Dreaming my Dreams a ta deska je pro mě unikátní svou vyspělostí, vytvořil kolem ní takový Waylonův svět. Ano, Waylon je svým způsobem můj hrdina.

 

Kultuře teď poměrně vévodí seriály, kterých vzniká ohromné množství. I vaše tvorba se objevila třeba v seriálu Californication nebo True Blood. Sledujete je?

Lidi jsou nadšení potenciálem, jaký teď televize má. Přál bych si, abych mě to bralo trochu víc. Občas si něco pustím, mrknu na 3–4 epizody, ale nějak mě to nebere. Mám rád britský seriál Šťastné údolí. Pokud se v seriálu objeví moje písně, je to fajn. Asi by mi to nevystačilo na živobytí, nicméně nemám stálý příjem a tohle pomůže.

 

Rok 2016 nebyl poznamenán jen odchodem hudebních velikánů, ale také ověnčením hudebníka a básníka Boba Dylana Nobelovou cenou za literaturu. Pokud seriálům moc nedáte, jak jste na tom s četbou vy sám a inspirací k vašim textům?

Inklinuji k věcem, které jsou drsnější, kde lidé mluví tak, jak opravdu mluví v životě. Moje teorie je, že by básníci a spisovatelé měli vzít něco komplikovaného a zjednodušit to. Jenže to dopadá tak, že vezmou něco triviálního a zkomplikují to…

Co se Dylana týče, myslím, že je to skvělé. Bylo to nevyhnutelné a ukazuje se, že jsou ve Švédsku hlavy otevřené. Třeba se k tomu dostanou i u Pulitzerovy ceny a snad to přitáhne k písním více lidí. Je pěkný, že se komise nebojí nacházet literaturu na jiných místech. Bob Dylan je navíc můj oblíbený písničkář. I další lidé mě ohromují. Třeba pořád nechápu, jak zvládli Ramones čtyři desky ve dvou letech a všechny jsou dobré. Jak to sakra udělali? Ale mám rád i Johnnyho Thunderse nebo Townese Van Zandta. Rock’n’roll je rock’n’roll a skvělé písničkáře najdete v každém žánru. Lidé berou písničkáře jen jako takové chlápky s akustickou kytarou, kteří třeba neumějí úplně nejlépe vystupovat, nevládnou elektronikou nebo se nezvládnou vyjádřit svým nástrojem či třeba nejlíp nezpívají. Ale písničkář byl přece i Jimi Hendrix, skvělý zpěvák, hráč, vtipný chlap, co uměl rozhýbat lidi a svůj nástroj ovládal jako málokdo.

 

Poslední kousek na vašem aktuálním albu nese jméno Alexe Nieta, mladíka, který byl v USA bez důvodu zastřelen policisty. Znepokojuje vás situace ve Státech? Násilí a nejednoznačná politika?

Zdá se, že těchto případů přibývá. Jsou tam velké třídní rozdíly a toto je jeden ze symptomů, problémem jsou samozřejmě i naši představitelé. Všechno se dělá co nejrychleji a nejlaciněji, ať už to jsou věznice, Walmart nebo výcvik mladých policistů. Ti mladí muži v uniformě se bojí, nejsou pořádně vycvičení. Všechno se nějak bortí, je to smutný.

 

Foto David Webr

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *