Slayde, ty jsi básník…

aneb o čem píší dědečkové z Nomeansno
Na obalu alba The Peopleʼs Choice, které vydali kanadští Nomeansno jako své best of v roce 2004, kdy slavili čtvrtstoletí, je fotka zdi z nějakého klubu s neumětelsky načmáranou pobídkou: „Kolik je těm Nomeansno vlastně, kurva, let? Vzdejte to, dědečkové!“ Dědečkové (Rob je ročník 1954, John 1962) poslechli teprve v roce 2016 na podzim, po sedmatřiceti letech a jedenácti albech, která rozšířila pláně punku a hardcoru do nedohledna – v hudbě i textech.

 

 

 

Základem v muzice byla jednak výjimečně zdatná a invenční „bratrská“ rytmika (rozvíjená šikovnými kytaristy: nejdřív Andym Kerrem, po něm Tomem Hollistonem), jednak ochota postmoderně fúzovat rockʼnʼrollová východiska s jakýmikoli dalšími milníky, od jazzu přes hard rock, metal nebo noise po vyloženě popové nebo jiné brakové prvky. Nomeansno nemají v diskografii dvě alba stejná, a možná ani podobná; každý kus je svébytný. V začátcích, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, zněli hodně „kanadsky“ – podobně třeba jako tehdy ve filmu David Cronenberg. Stavěli z basy, bicích, kytary (a občas i psychedelických kláves) tísnivé, neuroticky těkavé zvukové stěny, mezi nimiž se rozvíjely v textech exemplární kauzy poněkud vychýlených jedinců, počínaje vyloženými monstry a konče „obyčejným“ tatínkem. Prostě hororovost, surreálnost, absurdita. Kompatibilní s Cronenbergovými ranými kusy jako Stereos a Crimes of the Future. S devadesátými lety se otevřeli Nomeansno trochu víc i mimokanadskému světu: zdůraznili rockʼnʼrollovou základnu a začali pomalu stárnout, čili zpomalovat tempo a sázet spíš na hloubky než výšky. Viz ad illustrandum desky Wrong (1989) a One (2000): první má tři čtvrtě hodiny a třináct songů, a zpívá tu výhradně John, druhá pak pětašedesát minut, pouhých osm čísel, a zpěv patří skoro bez výjimky Robovi. Posun nastal i v textech: místo vnitřního nepřítele zaujal nepřítel vnější. Podobně jako v Cronenbergově filmografii. Už ne šílenství a hrůzy v nejbližším sousedství, ale postmoderně namixovaný globál, chytrá, básnicky podaná kritika vzletů a pádů euroamerické civilizace posledního století.

 

Pokud někdo bere za vrchol poezie v rockʼnʼrollu Patti Smith nebo Nicka Cavea, měl by si poslechnout nebo přečíst, co říkají Nomeansno. Jen málokdo v punku, nebo rocku obecně, disponuje takovým prudkým talentem slovesným i hudebním jako bratři Wrightovi. Možná Biafra, Rollins, Ignorant. Jestli někomu padne Biafrova hláška „Muzika je skvělá, když je v ní víc myšlenek než kytarových sól“, pak dozajista Nomeansno. Jsou možná dva roky po smrti, ale to, co nechali kulturním dějinám, jen tak nezemře.

 

 

Můj spolubydlící se mění v monstrum

Jenom sedí a čučí na bednu

Nikdy se na mě nepodívá, ale pořád mě sleduje

Říká, že svobodný život je ten nejlepší

Proč neuklidíš ten svinčík?

Je s ním něco v nepořádku

Kolik masek v sobě skrývá

Už nechodí moc ven

Jeho šaty se válejí netknuté na podlaze

Tři týdny se neholil

Dokonce si ani nečistil zuby

Tohle jsem ale neměl na mysli

jen jsem chtěl, abys mi přidal na nájem

Má zavřené oči, ale nikdy nespí

Dýchá, jeho dech je hluboký

Má brouka v hlavě

a vypadá to, že se ho jen tak nezbaví

Říká:

Už nikdy nešukej s nikým jiným

Už nikdy nešukej s nikým jiným

Co to děláš? Já přece nemám žádná prsa

Nemůžeš se ke mně takhle chovat, já nemám prsa!

Prodal auto, zamknul dveře

Už ho prý nic nezajímá

Zatáhl záclony, přestal vycházet

Myslím, že přišel o rozum

Nevěřím svým očím:

Zvedá proti mně ruku

Můj spolubydlící se mění v monstrum

Je to bestie!

(„My Roommate Is Turning Into A Monster“, Mama, 1982)

 

Tatínek

Vrátil jsem se domů, cítil jsem se tak strašně sám

Přišel jsem pozdě – je to moje chyba

Šel jsem k sobě do pokoje a posadil se úplně sklíčený

Vím, že jsem zlobil, vím, že bude šílet

Slyším ho, jak se blíží halou v přízemí

a není kam zmizet, vůbec nikam

Zlobil jsem – je to moje chyba

Otvírá dveře a z jeho očí šlehá nenávist

Tatínku, ne! Nech mě na pokoji! Tatínku, ne! Prosím, nech mě být!
Tatínku, ne! Nech mě na pokoji! Tatínku, ne! Proboha, ne! Ne!

Přibíhá matka a pláče: „Prosím, neubližuj mu!“
Otec ji
nakopne, zfackuje a řve:

„Drž hubu, ty krávo! Drž hubu, ty krávo!

Zabiju tě! Zabiju tě! Zavři zobák! Zabiju tě!“

Otec dál mlátí matku do obličeje

a všude kolem je samá krev

„Tatínku, prosím, je to moje chyba!“ říkám, „Já jsem ten špatný!

Já jsem ten špatný! Nemlať ji, prosím! Tatínku, nemlať ji!“

Tatínku, ne! Nech ji na pokoji! Tatínku, ne! Nech ji být, prosím!

Tatínku, ne! Nech ji na pokoji! Proboha, ne! Ne!

Vešel do sestřina pokoje a zamknul za sebou dveře

„Nenávidím tě,“ zasyčel, „ale miluju tě víc“

Slyšel jsem její pláč, když zhaslo světlo

slyšel jsem její křik – musel jsem se ozvat:

Tatínku, ne! Nech ji na pokoji! Tatínku, ne! Nech ji být, prosím!

Tatínku, ne! Nech ji na pokoji! Proboha, ne! Ne!

Vážně uvažuju o tom, že odejdu z domova

(„Dad“, Sex Mad, 1986)

 

Co radí Slayde

Slayde je můj kámoš, parťák, můj brácha – jsme jeden jako druhý

Když svítí slunko, je mým stínem

a když je měsíc nad hlavou, skládám se mu k nohám

Ale nikdy nebudu poslouchat, co mi Slayde radí

Nikdy nebudu poslouchat, co mi Slayde radí

Slayde se vždycky rozpovídá, a jen málokdy je to příjemné

Pořád šeptá ty své jedovaté rady

Je tajnůstkářský, nemilosrdný a bezcitný

Řekne vždycky tak akorát, a konec nechá otevřený

Radí mi, abych nikdy neriskoval střet tváří v tvář

„Směj se jim prostě do ksichtu a pak jim vraz kudlu do zad“

Ale Slayde, namítám, co ti slabí

bezmocní a malí?

Jen se ušklíbl a řekl: „Srát na ně, srát na ně.“

Slayde říká, že je vrah, i když nikoho nezabil

Mluvíš v hádankách, Slayde, povídám

co jsi doopravdy provedl?

„Přesekl jsem přívodový kabel, zastřelil hrdličku

vypnul jsem to drahocenné světlo, co dopadá shůry“

Slayde, ty jsi básník, říkám mu

ale o čem to proboha mluvíš?

Usmál se a zašeptal: „Zavraždil jsem lásku“

Usmál se a zašeptal: „Zavraždil jsem lásku“

Asi ho nenávidím… Vlastně ne, ne tak docela

Není úplně zlý

občas utrousí fór nebo dva

Myslím, že jsem si na ty jeho legrační způsoby docela zvykl

Nemůže za to, že ho udělali právě takového

Slyším ho, když spím, vidím ho ve svých snech

jak se krčí před nějakým příšerným strojem

A pak se podívám do zrcadla a on se postaví přede mě

Můžeš mi vysvětlit, o co jde?

Můžeš mi vysvětlit, o co jde?

Andělíčku, můj strážníčku

opatruj mi mou dušičku…

A pokud zemřu před rozbřeskem

bude jasné, že jsem se dostal z jeho spárů

Je tu krok, který nikdy neudělám:

Nikdy nebudu poslouchat, co mi Slayde radí

(„What Slayde Says“, Small Parts Isolated and Destroyed, 1988)

 

Den, kdy se všechno změnilo v nic

V ten den, kdy se všechno změnilo v nic

jsem stál pod pouliční lampou a měl hroznou chuť na cigáro

Nevybavuju si, že by na tom bylo něco neobvyklého

Pokud něco viselo ve vzduchu, pokud oblohu zakryly mraky

neměl jsem strach, byl jsem příliš znuděný, než bych se staral

Žádné hřmění, žádné blesky

žádné střely nepršely z nebes, žádný plíživý útok

Jen ta náhlá strašná nepřítomnost všeho

Věci se změnily, to je jasné

V ten den, kdy se všechno změnilo v nic

nešlo ukázat na to, co se stalo špatně

V alejích byla pořád špína, odpadky dál smrděly

žádná panika v ulicích, jenom moře žalu

ve tvářích lidí, v jejich očích – něco mezi hrůzou a naprostým údivem

Žádná apokalypsa, nikdo neslyšel hlas shůry

žádné zázraky podle vesmírných znamení

Nikdo nekřičel, nikdo se neptal proč

Bylo to, jako by všechno nějak potichu zemřelo

Tak to nechme zemřít!

Nedokážu si moc vybavit, co se dělo dál

Šel jsem navštívit jednu známou

Jediné, co jsme měli společné, byl skvělý sex

Jenže teď už si ani nevzpomenu, kde bydlela

Pár lidí, kteří se navzájem neznali, dalo dohromady výbor, aby o tom problému diskutovali

Mluvili jsme o věcech, jako jistá vzájemná destrukce a emocionální odpovědnost

Nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuju – tak jsem si začal říkat Bob

Je to divné, být Bobem, ale zvyknu si

Musím si zvyknout

(„The Day Everything Became Nothing“, The Day Everything Became Nothing, 1988)

 

Unavený čekáním

Jsem unavený, unavený čekáním

Unavený čekáním na novinky ze světa

Unavený čekáním na věci, které by se daly zlepšit

Unavený čekáním na dopis od tebe

Unavený čekáním, že bude líp

Jsem unavený, unavený čekáním

Unavený čekáním na telefonát

Unavený čekáním v naprosté samotě

Unavený čekáním na něco nového

Unavený čekáním na tebe

Jsem unavený, unavený čekáním

Jsem unavený čekáním, čekáním v řadě

Unavený čekáním, než mi uschnou šaty

Unavený čekáním, než začne koncert

Unavený čekáním, než se objeví loď, abych nastoupil

Unavený čekáním, než přijede autobus

Unavený čekáním, než mi spraví boty

Unavený čekáním, než mi vyplatí šek

Unavený čekáním, než se změní počasí

Unavený čekáním, než se začne vařit voda

Unavený čekáním, než zaschne nátěr

Unavený čekáním, než přijde znamení

Unavený čekáním, než opravdu prorazím

Unavený čekáním, než se provalí přehrada

Unavený čekáním, než spadne bomba

Unavený čekáním, čekáním, čekáním

Jsem unavený čekáním na konec

Jsem unavený čekáním, protože jsem zjistil

že je jen nepatrný rozdíl mezi

vyčkáváním a mrháním času

Chápeš?

Jsem prostě unavený čekáním, to je všechno

(„Tired of Waiting“, Wrong, 1989)

 

0 + 2 = 1

Závod k cíli, kde každý upaluje jako o život

Život je krátký a láska pomine
před maskami se svatozáří z hadů

co syčí jako déšť dopadající na chodník

Slepí jsou ohlušeni a z chromých se stanou hlupáci

V téhle divné rovnici platí:

0 + 2 = 1

Než začne hostina – zbytky na stůl!

Pro chytrého je slovo jako vidlička do masa
Pod velkou boží dlaní se všechno natáhne:

ústa k ňadru, sekyra k stromu

zahoukání sýčka ve snech myšky

Spočítej si to na prstech, je to zhruba tak, i když

0 + 2 = 1

Ano a ne jsou jako den a noc

První se probouzí, když druhý usíná

Ptát se odpovědí, zamíchat řešení

Musíš spálit všechny výsledky, aby konečně vzplálo světlo

Noc a temnota milují nade vše ticho

nikoli rovnice opic, které si lebedí ve slunci

nebo jejich modlitby za mrtvé ve světě, který přijde

0 + 2 = 1

Možná to není hezké, možná to není sranda

možná je to jen svatozář ze syčících hadů

Ale pokud je nic něčím, pokud vzhůru znamená pád

pak dítěti je třeba jméno asi jako mrtvole zimník

Nesmysl je lepší než vůbec žádný smysl

Ať žijí lži, které uštvou všechny pravdy!

Vražda je dokonána, svatyně získala své základy

Kde je proud uzemněný, tam jeho obvody bzučí:

0 + 2 = 1

(Pokud jde o mýtus logiky a jejích hrdinů,

zůstávají tyto události beze změny, jen jsou řazeny jinak:

1 – 2 = ?)

(„0 + 2 = 1“, 0 + 2 = 1, 1991)

 

Hned všechny pozabíjej

Je tu všechno tak opuštěné

tady, kde ležím

Je tu tak prázdno

tady, uvnitř mého srdce

Není tu nikdo

tady, kde jsem

Je tu tak prázdno

tady, uvnitř mého srdce

tady, kde ležím

Čapni rukojeť

Rána kladivem

Zmáčkni spoušť

Přepni kanál

Čapni rukojeť

Rána kladivem

Přepni kanál

Zmáčkni spoušť

Hned všechny pozabíjej

Prosím tě, hned všechny pozabíjej

Hned všechny pozabíjej

Myslím, že brzy se budou ve vesmíru krmit přímo z mateřského prsu

Měj na paměti, že jediný steh může ušetřit vzácné tělesné tekutiny

Není žádná budoucnost bez – plastu, plastu, plastu!

Předseda Mao byl skvělý kuchař, cítil celou Čínu

Miliardu

dvě miliardy

tři miliardy

čtyři miliardy

pět miliard

šest miliard

naservírovaných…

Dala byste si k tomu hranolky, madam?

A co takhle zmrzlinový pohár?

Je tu všechno tak opuštěné

tady, kde ležím…

Hned všechny pozabíjej

(„Kill Everyone Now“, Why Do They Call Me Mr. Happy?, 1993)

 

Dravci

Jako malí jsme si hráli mezi květinami

a cucali mléko z maminčiných cecíků

Ovšem dneska se před námi celá příroda krčí:

vybudovali jsme si k ní vztah založený na strachu a vraždění

Vítr lehce provívá korunami stromů

Slunce vyšlo na oblohu, vyhříváme se ve světle dne

Ptáci vyžírají brouky z ran v zemi

Mraky plují po nebi, my sníme a hodiny míjejí

Jenže najednou mnou projel neklid, dostal jsem trochu hlad

Takže skáču do svého auťáku

nejedu daleko

rychle parkuju

a vyrážím na procházku

Napínám zraky, napínám slechy

Procházím se a čenichám

Procházím se a čenichám

Něco se chystá

Cítím, že se tu chystá něco k jídlu

Něco se chystá

Cítím, že se tu chystá něco k jídlu

Běží to, ale jsem rychlejší

Skáče to, a na to právě čekám

Další život, co můžeme sežrat

Modlím se za mláďátka a slabé kusy

Další život, co můžeme sežrat

Modlím se za mláďátka a slabé kusy

Co máš za problém? Život je přece jako vánek

Nejdřív sprint, pak žranice

Asfalt na chodnících podél silnice taje

Předení našich bouráků odhání ptactvo

Tisíc hlasů huláká v aréně

Tisíc hlasů huláká a na jazyku má jediné

Když jsme byli malí, svět byl pro nás jako vize

barvy a zvuky nám vyrážely dech

Dneska na to všechno koukáme v televizi

a vyžíráme přitom upravené maso z plastové škatule

Jenže najednou mnou projel neklid, dostal jsem trochu hlad…

Další život, co můžeme sežrat…

Život je hračka, tady je klíč:

Nejdřív si odpočineš, pak se nakrmíš

Jsme dravci

Jsme dravci: já i ty

Nemám krev na rukou

mám krev na svých zubech

Našel jsem v tom zalíbení

(„Predators“, The Worldhood of the World (As Such), 1995)

 

Tanec bezhlavé buržoazie

Poslouchej, chlape, je jedno, co jsme zač

Máme tvoji ženu

Jo, tu lepší půlku tvého já, tvoji životní družku

Její volvo najdeš před obchoďákem

kreditky jsme hodili do kufru

Tyhle sračky nás nezajímají

Chceme prachy, a chceme je v hotovosti

protože její novou trvalou zdobí desítka tyček dynamitu

přilepená pěkně izolepou k tomu jejímu malému ksichtíku

Takže nedělej žádné fóry, chlape, nad ničím nekoumej

nebo jí ta palice vyletí do povětří

Poslouchej, chlape, máme tvého synka

Jo, tvého jediného dědice

Nástupce, co jednou převezme tíhu z tvých beder, vyvoleného

Sebrali jsme ho na hřišti

Jeho spoďáry ti pošleme rekomando

Potřebujeme prachy, abychom mohli financovat své politické cíle

takže je naskládej do sportovní tašky a tu pak nech v posilovně

Kolem jeho prťavé lebky je nalepená desítka tyček dynamitu

aby dal už konečně pokoj s tím svým ustavičným kňouráním

A pokud o tobě neuslyšíme do zítřka

jeho palice vyletí do povětří

Máme tvoji dceru, je to tak

Tatínkovu holčičku, světlo tvého života

A jediné, co chceme, je i ten poslední desetník, co jsi kdy ušetřil

Vyber důchodové spoření a naskládej to všechno do nějakého starého kufříku

Jak poznáš, že ji tady opravdu máme?

Pošleme ti její malíček

Můžeš si ho strčit do prdele a čuchnout si, jak smrdí

Kolem jejích zlatých kadeří je nalepená desítka tyček dynamitu

a jedině ty máš moc tohle zastavit

Pokud nedostaneme všechno, co chceme

její palice vyletí do povětří

Zapomeň na to, chlape

jdeme si pro tebe

Nemáme žádné politické cíle

nezajímají nás tvoje prachy

Je tu jediná věc, co nás motivuje:

Prostě nás sereš

Deset tyček dynamitu čeká jenom na tebe

Zavřou ti oči

zacpou uši

zaklapnou tu tvoji nevymáchanou tlamu

A odpálí ti palici do povětří

(„Dance of the Headless Bourgeoisie“, Dance of the Headless Bourgeoisie, 1998)

 

Naše město

V našem městě jsou vraždy na denním pořádku

Když se oteplí, otevřou hydranty a nechají děti, aby si hrály

V našem městě je pátek den výplaty

Hospody otvírají, slunce zapadá, blikající neony nabízejí velkolepou podívanou

V našem městě jsou vraždy na denním pořádku

Ulicemi se procházejí kurvy

nejsou ani pěkné, ani levné

Máme tu poldy, co dělají pochůzky

zastavují každého cizince, který jim přijde do cesty

V našem městě visí mučedníci na šibenici

Prodavači novin vykřikují na každém rohu, že někdo mocný padl

V našem městě se kámoši potkávají na bulváru

Kupci jsou vypasení a spokojení, žebráci mají těžký život

V našem městě visí mučedníci na šibeničním dvorku

Jsou tu zbraně, zbraně – rány na dveře lidské rasy

Jsou tu zbraně, zbraně – plameny a kouř mě škrábou v krku

Jsou tu zbraně, zbraně – prázdné, vytřeštěné oči v hodině smrti

Jsou tu zbraně, zbraně – rány na dveře lidské rasy

v našem městě

Muezzini volají z minaretů

mniši sklánějí hlavu před svými žebráckými miskami

zatímco křesťané potahují ze svých cigaret

V našem městě proroci varují před soudným dnem

Mladé holky se vyklánějí z oken, kytky rámují jejich půvaby

V našem městě páchne řeka naftou a hovny

Stovka přístavních jeřábů nakládá stovku lodí

V našem městě promlouvá tisíc jazyků skrz tisíce rtů

Máme tu kurvy, co se procházejí ulicemi

zastavují každého cizince, který jim přijde do cesty

Máme tu poldy, co dělají pochůzky

nejsou ani pěkní, ani levní

Panorama našeho města připomíná pohoří

Ulice jsou větrem vymetené kaňony, centrální park je travnatá planina

V našem městě se svatí usmívají ve sváteční dny

Černošky ozdobené peřím tropických ptáků tančí na velkých přehlídkách pro krále

V našem městě šéfové proklínají dělníky

Muži proklínají své ženy a pak zdvihají ruce nad hlavu

Jsou tu zbraně, zbraně – rány na dveře lidské rasy…

V našem městě se na volání na tísňovou linku ozývají sirény

Další duše opouští tělo syna další matky

V našem městě se mrtvoly spalují u řeky

Plameny, kouř, nářek vdovy

stoupají vzhůru, až k rannímu slunci

Skvrna z popela, sazí a jisker za rozbřesku, v světle červánků

V našem městě shlíží panorama dolů, na břeh řeky

(„Our Town“, One, 2000)

 

Dokud neumřu

Zimní mrazy jsou kruté a bezútěšné

Sníh na cestě je těžký a jsou ho spousty

Takže naberu plnou lopatu a šup s ní vysoko nad hlavu

Budu ten sníh odklízet, dokud neumřu

Konec cesty v dálce je pro mě něco jako svoboda

Jdu hodiny, jdu týdny

Nabírám měsíce zpoždění, zatímco roky míjejí

Půjdu po té cestě, dokud neumřu

Dokud neumřu… Půjdu po téhle cestě, dokud neumřu

Dokud neumřu… Půjdu po téhle cestě, dokud neumřu

Sedím o samotě úplně mlčky

Hlavu mám plnou nebe a nohy plné země

Ale netěší mě to, ani neroním slzy

Budu tady sedět, dokud neumřu

Dokud neumřu…

Zvuky oceánu, nohy v písku

Chladivý vítr, širé pláně

Vodní tříšť v obličeji, osamělý smích racka

Hromy, blesky, provazy deště

Dokud neumřu…

Roky jsou chvíle, staletí míjejí

Vykročím z toho prvního a doplazím se k poslednímu

Ale jediný můj přítel je ticho, ležím uprostřed klidu

Budu procházet těmi dny, dokud neumřu

Dokud neumřu… Budu procházet těmi dny, dokud neumřu

Dokud neumřu… Budu procházet těmi dny, dokud neumřu

(„ʼTil I Die“, All Roads Lead to Ausfahrt, 2006)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *