Smrt pudinku a konvencím!

Zlobivé dítě anglického folku. Pravda je to dnes, s ohledem na věk zpívající houslistky, už jen napůl. Nepředvídatelná potřeba překvapovat ale Elize Carthy zůstává vlastní. Aktuálně domyslela, co domyslela – natvrdo naservírovala svou představu o srážce tradičních písní s divokým folk bigbandem s dechovou sekcí. Název nového alba tomu odpovídá: Big Machine.
Samozřejmě, už tu něco takového do loňska bylo: jedenáctičlenná kapela Bellowhead. Nekonečně nepravděpodobná křiklavá společnost folkařů, jazzmanů, klasiků a rockerů představovala „úchvatný zmetek nepovedeného čarodějnického pokusu sloučit lidové, kabaretní, námořnické a kramářské písně s Brittenem, The Mothers of Invention, Pogues, Beatles a chaosem po vzoru Toma Waitse. Bez přidané elektroniky.“
The Wayward Band normám britského folku také neodpovídá a soucitem s tradicionalisty netrpí. Ostatně, potvrdit to může i houslista Sam Sweeney, byvší člen Bellowhead. Zásadní rozdíly ale mezi dvěma bigbandovými monstry najdeme. Ten největší: The Wayward Bandu šéfuje Eliza, volitelka pestřejšího tradičního repertoáru, přetransformovaného do zdaleka barvitějšího, rockově ostřejšího, ale přitom sofistikovanějšího zvuku. „Chcete-li vrátit do oběhu dříve mezi lidmi populární hudbu, jak to uděláte? Nejde o to pouze předělat staré tradiční skladby, ale o vyjádření z pozice moderního člověka, který poslouchal The Wombles, Coldplay a Tinie Tempaha,“ svěřila se Eliza v magazínu Songlines.
Od plenek vyrůstala v tradici zato, když na počátku 90. let vstoupila na folkovou scénu, šokovala barevnými přelivy, piercingem a drzými názory, tudíž jasná punkerka. Revolucionářsky udávala směr, strhla na svou stranu mladou generaci a v neústupném tažení za modernizací odmítala jakékoliv ústupky, čímž leckoho přiváděla k šílenství. Vše Elizou dovedeno k dokonalosti na albech Red & Rice, Anglicana a podílem na přelomovém multikulturním projektu The Imagined Village.
Co ale chtít po dceři Normy Waterson a Martina Carthyho, asi největších žijících legend anglického folku? „Teenagerská vzpoura proti rodičům u mě byla zbytečná, protože mým vzorem během dospívání byli máma s tátou. A nedokázala jsem si představit, že bych mohla být víc hardcore rebel než oni. Snad jen kdybych vstoupila do symfonického orchestru nebo se dala na dráhu účetní,“ zavzpomínala na mládí Eliza, získávající s rodiči ve skupině Waterson:Carthy ta nejvyšší možná hudební a jiná ocenění. S vlastními nahrávkami jakbysmet, včetně nominací na Mercury Prize a Řád britského impéria.

Čistá fucking radost
Album Big Machine je velké zralé dílo, ze strany Elizy sázka na dosud největší dobrodružství v kariéře, podtržené znovuzískanou osobní jistotou. Když v roce 2013 naposled vystoupila na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou – v dost překvapivém duu s americkým písničkářem Timem Eriksenem – nebyla to ona; i na nočních jamsession namísto předešlých tahů končících nad ránem jen bez jiskry v oku posedávala a když na podiu zazpívala, zněla divně zastřeně, jako by se přemáhala. Zanedlouho o hlas přišla úplně: cysta na hlasivkách; díky bohu, odoperovaná bez následků. Do toho opravdu hodně nemocná matka, rozchod s partnerem a dvě malé děti na krku. To na pohodě moc nepřidá.
Poslední album Neptun natočila před šesti lety: přijaté dobře, nicméně s výhradami, pro Elizu nová zkušenost. Kompilační dvojalbum Wayward Daughter a stejnojmenná životopisná kniha z pera novinářky Sophie Parkes k restartu nevedly, ten přišel až teď: „Mám úplně nový hlas, jako bych získala nový nástroj. V uplynulých deseti letech jsem zapomněla, co znamená dělat hudbu pro potěšení, chyběla mi radost. Našla jsem ji u Wayward Bandu. Čistou, fucking radost.
Na Folkovkách si Eliza v roce 2006 zahrála i s kapelou Ratcatchers, po boku dvou non plus ultra folkařů: Jona Bodena a Johna Spierse. Už tehdy se jim společně líbila myšlenka naprat to do lidí s kolosálním bigbandem, tak trochu ulítlým jako zapomenutá Martinova dechovka Brass Monkey. Dvojice Elizu předstihla založením Bellowhead a když loni usoudila, že s nimi dosáhla vrcholu a následovalo by jen mlácení té samé slámy, bigbandové žezlo od nich převzala Eliza.
Tvrdí, že se jí tak poprvé naplno dostalo nejsvobodnější možnosti uplatnit oblíbené přeskoky do kabaretu, hip hopu, swingu, rocku a chytrého popu. Se starými i novými známými muzikanty a zpěváky, soustředěnými do mohutných sborů: Saul Rose (melodeon), Barn Stradling (baskytara), Lucy Farrell (viola), David Delarre (kytara), Laurence Hunt (perkuse), Beth Porter (violoncello), Adrien Toulouse (bass trombon), Nick Malcolm (trubka), Andrew Waite (klavír, klávesy), Willy Molleson (bicí) a Sam Sweeney (housle).  Vypisovat ta jména má význam: je důležité vědět, jak skvělí hráči se do Wayward Bandu napáskovali.

Pomsta Ewanu MacCollovi
Když si zoufalá majitelka baru v Kilburnu přestala vědět rady s hipsterskými manažery, sedícími celý den u jednoho kafe a zírajícími do notebooku, pustila jim Fairport Convention. Před „starobou o polích a kovářích“ vzali nohy na ramena se slovy: „Vsadíme se, že každý, kdo tohle poslouchá hlasoval pro Brexit.
Kdo ví, jak by to dopadlo s Wayward Bandem, kdy většinu skladeb z 18. století Eliza objevila v manchesterském archívu, ale pokud jde o Brexit, vlastně předběhla dění: píseň You Know Me – „hymnu pro duševní zdraví ve stále děsivém světě“ – napsala už před dvěma lety, aniž by si uvědomila, že se její text překlopí v soucitný komentář k uprchlické krizi. Proto ji poupravila, hip hopově zdrsněla doprovod a přizvala britského rapera MC Dizraeliho.
Je to moje odpověď na to, co se této zemi politicky událo za poslední rok, zejména pokud jde o ostudné odmítnutí lidí potřebujících naši pomoc. Obrátili jsme se k nim zády a nechali neinformované hlasy zaznít v referendu. Nestarám se o přistěhovalectví ani o mezinárodní finance. To co mě zajímá, je, aby se neutopilo další dítě ve Středozemním moři. Musela jsem říct, jak se cítím.
Ke skladbě The Fitter’s Song o dělnících stavějících dálnici M1 se váže pikanterie. V roce 1959 ji složila už nežijící anglická písničkářská ikona Ewan MacColl, trvající výhradně na akustickém folku, vlastním synem Callumem proto považovaný za „stylistického fašistu“. Martin Carthy ho dlouho „nemusel“ nejen z tohoto důvodu, na nervy mu hlavně lezlo jeho kované levičáctví. Umělecky folkařského hitmakera nakonec respektoval, proto s Normou a Elizou kývli předloni na účast k velkolepému koncertu oslavujícímu stoleté MacCollovy narozeniny. Peggy Seeger, jeho poslední manželka, tehdy Elizu požádala o zazpívání The Fitter’s Song, což v londýnském sále Barbican s rodiči zvládla s pietou, kdežto ve studiu, jako by myslela na MacCollovu folkovou prudérnost, se mu vyloženě pomstila rock-kabaretní verzí – hybridem New Orleans a Toma Waitse.
Hug You Like a Mountain od Roryho McLeoda s hostujícím zpěvákem Teddym Thompsonem, synem Richarda, proměnila Eliza ve skoro neoposlouchatelnou, vášněmi přetékající záležitost, kdy se zároveň nenabažíte jejích houslí. A to můžeme srovnávat: zařadila ji už na album Dreams Of Breathing Underwater (2008).
Vrátila se i ke své oblíbené protiválečné tradiční písni ze 17. století I Wish that the Wars were all Over a s kapelou ji naživo v minimalistickém duchu natočila ve studiu Real World, kde se k nim přidal irský písničkář Damien Dempsey.
Z rockové Devil in the Woman, varující o to víc, že ji ve sborech zesilují Beth s Lucy, a ještě hardrockovější Epitaph plynou dvě upozornění: Eliza nesnáší domácí násilí páchané na ženách a sladké krémy. „Smrt pudinku,“ zařve nakonec a mohlo by to od ní už poněkolikáté zároveň znamenat: smrt konvencím v anglickém folku.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *