Smutek mě nabíjí kreativitou

Zagami Jericho (vlastním jménem Lenka Šimůnková) vydala loni v září své první album City Is My Church. Kromě toho, že je autorkou hudby a textů všech písníček, se postarala i o instrumentální část alba i o zpěv. Album zahrnující rozličné polohy elektronické hudby si také sama produkovala. Hned poté začala koncertovat. Dva měsíce po vydání alba se dočkala nominace v kategorii Objev roku Ceny Vinyla. Skutečně úctyhodný start, vezmeme-li v úvahu, že Zagami Jericho je teprve sedmnáctiletou studentkou Střední průmyslové školy grafické.

Co znamená název Zagami Jericho?
Samotná idea mít nějakou přezdívku pochází z doby, kdy mi bylo jedenáct dvanáct let. Tehdy jsem se hodně angažovala ve stylech jako emo a scene.

Neposlouchala jsi Tokio Hotel?
Ty jsem milovala. Ale to bylo až později. Ve scene komunitě bylo zvykem mít přezdívku, pod kterou člověk vystupoval na internetu. Vystřídala jsem možná patnáct pseudonymů. Proto mi později přišlo přirozené vystupovat pod nějakou přezdívkou. Zagami pochází od ex-ilumináta Lea Zagamiho. Ve čtrnácti jsem se o ilumináty a ezoteriku hodně zajímala. A Jericho byla postava z jedné hry, kterou jsem v té době měla hodně ráda. Lidi mi tak sami od sebe začali říkat. Takže se z toho stalo mé hlavní jméno. Dnes mi tak říká osmdesát procent lidí.

Takže jsi spíš Zagami než Lenka?
Ano. Lenka mi říkají akorát v rodině, přítel a pár kamarádů. Mně to vyhovuje. V osmnácti to použiju jako své prostřední jméno, protože cítím, že je to se mnou spjaté, tak proč si to tam nedat oficiálně.

Kolik času ti zabralo nahrání tvého prvního alba?
To lze těžko říct přesně, protože některé písničky byly hotové ještě před tím, než jsem vymyslela koncept toho alba. Ale včetně mixu, masteringu a podobně to mohly být dva měsíce.

Kdo na něm s tebou spolupracoval?
Produkci jsem si dělala sama. Ale zásadní postavou byl můj kamarád Marek Prchal, který mi pomáhala s mixem a dělal mi konečný mastering. Dále jsem spolupracovala s mojí kamarádkou z Hollarky Elizabetou Sochnevou, která mi nakreslila cover.

I další obrázky k písničkám?
Ne, jenom hlavni cover, který reprezentuje album. Každá ta písnička má pak svůj artwork a ten už jsem dělala sama. Na rozdíl od coveru, který je kreslený, to byla hlavně práce s photoshopem.

Co pro tebe znamenala nominace na Cenu Vinyla?
Mně hodně zalichotilo, že se ta hudba líbí i jiným lidem, než jen mým kamarádům, kteří jsou většinou v mém věku. Hodně mě překvapilo, jak rychle se to album dostalo do kruhů, které se mnou nemají nic společného. Čekala jsem, že budu získávat pozornost mnohem déle, třeba půl roku. Ale vše se odehrálo během měsíce, měsíce a půl od vydání alba. Bylo to příjemný a zároveň dost šílený.

Jak moc jsi prožívala vyhlašování ceny?
Upřímně řečeno, to vyhlašování pro mě bylo zklamáním (smích).

Protože jsi nevyhrála?
Nebudu lhát, to mě taky trošičku rozesmutnilo, protože když už je člověk nominovaný a je mladý a křehký, tak zamrzí, že chybí už jen kousek. Samotná Vinyla je výborný nápad a koncept, ale to vyhlašování působilo jako soukromá party specifické skupiny lidí, do které jsem nepatřila. Takže jsem se tam cítila nepatřičně. Lidi se tam bavili sami se sebou a dělali vtipy, kterým člověk zvenku nemohl rozumět.

Jaký byl tvůj osobní hudební vývoj?
Táta je hudebník. Složil třeba hudbu k prvnímu dílu hry Mafie. Taky spolupracoval s Veronou a Lucií Vondráčkovou a podobnými lidmi. Měl doma studio, takže já si tam občas vlezla na ty klávesy. Řekla jsem: Tati, ukaž mi, jak se na to hraje a kde se nahrává. On mi to ukázal a šel pryč a já si nahrávala. V mých deseti letech se rodiče rozvedli a já šla s maminkou a bráchou do Dubí. Po tu dobu v Dubí se můj hudební vývoj zbrzdil, protože jsem neměla na čem produkovat. Ale stále jsem psala texty a vymýšlela melodie. Do Prahy jsem se vrátila kvůli studiu na střední škole a hudbě jsem se pak začala věnovat pořádně.

Takže prakticky ihned poté, co jsi opět získala přístup do studia, z toho bylo album?
Víceméně (smích). Zhruba po roce jsem si řekla, že je třeba něco vydat, abych se posunula dál.

Tvoje album působí hodně eklekticky. Jak se ti povedlo nasát všechny použité vlivy?
Já poslouchám primárně elektronickou taneční hudbu. Odmala jsem v podstatě neposlouchala nic jiného kromě odchylek, jako byly ti Tokio Hotel nebo později metalcore. U elektronické hudby je prolínání žánrů jednodušší, takže pro mě bylo snazší vzít si oblíbené prvky z jednotlivých žánrů a spojit je.

Veškerá romantika, kterou lze na albu nalézt, vyplývá z počítačových nul a jedniček, a nepramení z lidských vztahů, přírody nebo z umění. Popisuješ tím sama sebe, nebo glosuješ to, co vnímáš kolem?
Popisuju sama sebe a snažím se romanticky popsat způsob, jakým žiju. Protože po přestěhování do Dubí jsem měla s ostatními problém. Jsem extrovertní, ale byla jsem pro ostatní taková ta „divná holka“. Takže jsem neměla moc kamarádů a nechodila jsem prakticky ven, takže jsem trávila čas ve dne v noci na internetu. I když teď mám super kamarády a chodím ven víc, tak internet je stále ta hlavní věc.

Ve skladbě AK zpíváš: „Jsem sama sobě stínem, jsem sama sobě nepřítelem.“ Opravdu to tak je?
Jasně (smích). Nacházím se ve věku, době, prostředí a pozici, kdy bych mohla naplnit svůj potenciál, ale nedělám to, protože jsem „na těch internetech“, a jsem tak sama sobě jedinou překážkou.

Písnička Im sad na mě působí jako nejveselejší a nejvíc taneční z celého alba. Byl protiklad názvu a nálady tvým záměrem?
Asi ano. První sloka se věnuje smutku, melancholii. Říkám v ní: Proč by měl někdo přestávat s tím, co ho naplňuje. Někoho baví utápět se v emocích, jako je smutek. Zbytek písničky je o rozchodu s přítelem.

Kteří hudebníci jsou tvojí hudební inspirací?
Momentálně to jsou tvrdší taneční styly jako crossbreed. To je věc, která mě šíleně fascinuje, a chtěla bych se jí produkčně věnovat. Dál mě hodně baví rap. Líbí se mi, že interpreti, které poslouchám, rapujou o tom, jak se mají špatně a jak jsou pořád zfetovaný. Ale na druhou stranu tihle lidi žijí v L. A., mají velkou partu přátel a velká auta a hlavně úspěch.

…a velké diamanty v zubech.
Přesně. A právě díky svému smutku uspěli. I to mi slouží jako inspirace.

Je pro tebe tedy smutek čímsi, co ti může pomoct dosáhnout tvých cílů, nebo takto používáš i pozitivnější emoce?
Podle mě je zde nutná rovnováha mezi smutnějšími a šťastnějšími obdobími.

To je tedy stav, kterého se snažíš dosáhnout?
U mě to jde přirozeně. Někdy se hrotím sama, abych byla smutná, ale poznám na sobě bod, kdy je třeba to změnit, kdy mám být normální a brát věci pohodově.

Takže obětuješ svou dobrou náladu ve prospěch tvorby?
Lze říct, že ano, ale je to přirozený proces. Smutek pro mě má hodně velký kreativní náboj.

Texty a grafické provedení alba připomínají sci-fi. Slouží ti tento žánr jako inspirace?
Sci-fi mám ráda, ale nemůžu říct, že by to byla inspirace zásadní. Ale sci-fi filmy i literaturu miluju. Možná když se snažím vytvořit hudební obraz, tak čerpám z toho, co jsem si přečetla. Tím, že sleduju sci-fi žánr, získávám jakoby základní kámen pro svou tvorbu.

Jak se cítíš při živých vystoupeních?
Moje úplně první vystoupení bylo loni na podzim. Přišlo čtyřicet padesát lidí. Byla jsem hodně nervózní a rozpačitá a můj zpěv nebyl nic moc. Obecně na vystoupeních záleží na zvukaři, na prostoru, na posluchačích, na mém momentálním rozpoložení a tom, kolik věcí se pokazí, ještě než začnou (smích). Moje současné koncerty vypadají jako takové karaoke. Zapnu si instrumentální skladbu a já do toho zpívám a všechny efekty nechávám na zvukařovi. To bych chtěla změnit. Chtěla bych do toho zapojit i živé prvky, takže bych hrála na klávesy a vokální efekty bych si chtěla řídit sama, protože někdy zvukař rozumí a udělá to perfektně, a někdy má o koncertu rozdílnou ideu a výsledek je jiný, než bych chtěla.

Jaké jsou tvé hudební plány a cíle?
Momentálně mým jediným plánem je připravit další album, které by se hodně lišilo od toho prvního. Ráda bych se s hudbou dostala na tu úroveň, abych si s ní po maturitě vydělala na živobytí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *