Na obalu novinky Dreams Of Breathing Underwater srdečně děkuje mámě, tátovi, Benovi, Philu Alexandrovi, Simonovi a desítkám dalších. Mimo jiné slivovici. Moraváci tak mohou být pyšní, stáli u zrodu jednoho z nejlepších alb za poslední léta. Unikátní přesahové popmusic budoucnosti s tradičním rodokmenem. Důkazu nepředvídatelnosti a jedinečnosti ELIZY CARTHY.
Tak jako se čekalo na Elvise, Beatles nebo Hendrixe, aby s tím propánajána už konečně pohnuli a bez předsudků převrátili vzhůru nohama, svého Godota vyhlížel od 90. let také anglický folk, k uzoufání proměněný ve ,starý pytel vousaté zatuchlosti‘. Pak přišla Eliza – nebojácné neopeřené mládě mávající smyčcem a plašící čas umírání kdysi hrdého anglického folkového muzicírování vzrostlého z tradice. Godotka, nezanášející svět obvyklými manifesty mládí, jehož strnutí nad ,surovou rozjebaností lidstva‘ za čas vyšumí. Nezalykala se, i tak chrlila jednu ďábelskou nahrávku za druhou a bavila se pohledem nad porotci výročních anket s bradami skleslými do nevěřícnosti. Nastřelila si piercing, týden co týden vycházela z domu s křiklavými barvami na hlavě, kvůli kterým se lidé ze zadních řad chodili k pódiu ubezpečit, že dobře vidí. S houslemi pod bradou a hlasem požehnaným Bohem ze všech Bohů největším. Vynikajícími nahrávkami strkala bezstarostně hlavu do oprátky zapšklých puristů, neschopných přiznat si stav věcí a skutečnost, že jim už dávno ujel vlak. A vyhrávala nad nimi, když s bezelstným úsměvem jim zpívala o orálním sexu s chlapem, co o ni nestál…
Míjela zavedené cesty, ovšem také po nich v klidu chodila způsobem, že se najednou jevily jako úplně nové; vlastně z nich jenom vymetla zatěžkanost tradicionalismem, zalila do pohodlnosti vyjeté koleje a frčela si po nich šťastná, že na tom nic nebylo. Zapříčinila revoluci, nevídané folkové povstání a přitom si držela fazonu obyčejné holky uválené smíchy nad image folkové zažranosti některých kolegyň. Předpokládané ukecané hudební intelektuálství v zákulisí všem spolehlivě vytloukala z mysli s každou objednávkou rundy pití a výbuchy upřímného smíchu. Líbilo se jí ,třást tradiční hudbou‘: „Chci lidem ukázat jinou cestu, jiné druhy nástrojů. Musí přeci přijít někdo, kdo lidem nabídne emoce, vášnivost a opravdovou hudbu. Existuje naděje, že bych to mohla být já.“
NEZAHÁNĚJTE FOLK DO GHETTA
Přelomové dvojalbum Red/Rice (1998) klidně naplnila jazzovým ambientem, rockem, drum’n’bassovým tahem a dokonce zvuky sbíječky. U Warner Music vystřihla na přelomu milénia popfolkové Angels&Cigarettes a chvíli nato, po návratu k domovskému labelu Topic, neskutečnou nahrávku Anglicana, pro všechny Dílo roku 2002.
Na koncertech zakládala požáry: s rodiči (nositelé Řádu britského impéria Norma Waterson a Martin Carthy), švagrem Saulem Rosem, a skupinami The Kings Of Calicutt nebo Ratcachers, vlastně s kdekým z anglické folkové scény; ale i s Patti Smith, Yoko Ono, Marianne Faithfull, Brianem Ferrym, Billem Frisellem nebo Západoafričany. Všude a vždycky jí bylo plno – třeba když ji s provokativním rastafariánským poetou Benjaminem Zephaniahem svěřili moderování udělování cen ostře sledované ankety BBC Awards World Music.
Nazvali ji „korunní princeznou anglického folku“, mají ji za proroka, vůdčí postavu jeho nejaktuálnějšího proudu, už proto, že když se se Simonem Emmersonem, Billym Braggem, Chrisem Woodsem, Paulem Wellerem, Johnnym Kalsim, Transglobal Underground a otcem pustila do desky Imagined Village (2007), nebylo jasné, jestli se futuristickým techno rytmům vymaňujícím staré anglické lidové písničky z dusivého sevření ustálených forem za přítomnosti Asiatů a Afričanů, dostane obecného pochopení. Pomohla nastavit neúprosné zrcadlo, levou zadní zmákla to, po čem marně touží bruselští úředníci: uvedla do praxe multikulturalismus. Se všemi namalovala tu nejtlustší čáru, jakou si dokážete představit mezi anglickým folkem minulosti a budoucnosti. „Folk je pořád součástí anglické společnosti. Ale do ní patří také Afričané a Asiaté. Smiřte se s tím, že anglická hudba bude do budoucna úplně jiná. Naše tradice nevymřely, pouze na sebe berou další moderní podobu. Neříkejme jí proto world music. Zaháníte ji tím do ghetta. Termín world music už splnil svůj účel. Zapomeňme na něj. Nazývejme věci pravými jmény. Tohle je anglický folk dneška,“ prohlásila sebevědomě letos na festivalu v Rudolstadtu.
Vedle toho Eliza kula pikle: na další sbírku vlastních písní, stejně intenzivních jako lidovky, které by dokázaly strhnout pozornost i docela běžného publika. „Tradiční hudba by měla reprezentovat vaši zkušenost. Já jsem pak filtr. Každý dnes patří do nějaké hudební komunity. Bylo skvělé pracovat s tisíci vlivů. Tradiční písně pro mne nepředstavují evangelium, jejich melodie beru jako východisko. Nechci být za freakfolkařku ani nu-folkařku. Nejvěhlasnějšími antifolkaři se totiž dnes stávají ukňourané holky a kluci hrající na zvonkohry. To pro mě není.“
Album Dreams of Breathing Underwater vydává Eliza Carthy v Kristových letech, pár měsíců před porodem prvního děcka. Při poslechu se nemusíte kousat do ruky, jestli se vám to všechno jenom nezdá, jedná se přece o písničky, nový úhel pohledu na folk, žádnou další Sixtinskou kapli, přesto vás přepadají nejrůznější myšlenky: postavit jí pomník nebo za ní s lahví slivovice, co tak ráda pila v Náměšti nad Oslavou, dojet do anglického Midlands, kam se přestěhovala ze skotského Edinburghu, a nabídnout jí panáka. Za odvahu, porušení pravidel, raráškovství a oslnivost, s jakými převyprávěla osudy tuláků, šťastných alkoholiků, bezvěrců, podvodníků, salonních fešáků, milenců nebo chvil, kdy pozorovala matku, jak zpívá baladu od Marianne Faithfull. „Pak přišly slzy,“ zpívá o tom Eliza v nádherné skladbě Two Tears. a v Mr. Magnifico, kdy pozoruje svého nového hrdinu, jak balí kanadský holky, rozhodnutá koupit mu pintu a dostat z něj jeho příběh, přepouští vyprávění deklamujícímu Timu Matthewovi, aby ho za moment odstrčila stranou, odmávala početnou dechovou sekci vedenou Tobym Shippeym od Salsa Celtica a dozpívala to za něho: „Mr. Magnifico má zálibu v riziku. Touží po romanci, která ale nikdy neskončí u šampaňského.“ Skladba snů. S prominutím.
„Bez Bena Ivitskyho bych to nikdy nezvládla. Držel mě za ruku, v klidu se díval jak peru prádlo a mámě do telefonu přezpívávám okamžité nápady a především mi dodal odvahy. Produkovali jsme to společně, on ale navrhoval hudebníky, i ty, které bych nečekala,“ chválí Eliza producenta a letitého nejbližšího spolupracovníka. Moc ji pak sluší duet s Eddie Reader v baladě Lavenders, otevřené cellem znějícím jako indický sitár.
Jak nejlépe album popsat? Upřímně, v ten moment vyjde najevo, jak hodně jsme vězni posedlosti žánrovými kategorizacemi. Je fakt nutné přemýšlet nad rychlým střídáním byť třeba pouhých náznaků hip hopu, tradiční baladičnosti, swingu, country, latiny, ska, jazzu, rocku či trumpeťáckého mariachi, s doprovodem houslí, banja, bluesové kytary, akordeonu, dechů, smyčců a spousty vynikajících zpěváků a témat? Co zůstat u toho, že Eliza takhle nepřemýšlela, a už vůbec ne nad starými nápěvy, které v podstatě použila coby základ pro nové melodie, směřující k ambiciózní popmusic dneška.
Album je tak inovativní, nepředvídatelné, kurážné a bizarní, a svou vzrušivostí naprosto neslučitelné s ničím, co dnes angličtí folkoví písničkáři dovedou, až vlastně nemáte jiného vyhnutí, než se do něho zamilovat.
„Folková hudba není nic jiného než popmusic. Jak by jinak mohl tradiční nápěv přežít, kdyby se nestal populárním? Říkali mi, že to takhle nejde, ale co na tom záleží…“
Foto: Yvetta Stránská