Něco takového asi na české scéně nenajdete. Dano Salontay (kytara) a Šina (bezpražcová baskytara) za doprovodu předpřipravených základů hrají a zpívají křehoučké, ale emočně neobyčejně silné písničky, ve kterých lze nalézt cokoli od folku přes jazz až po trip hop. Říkají si Dlhé diely a na vlastní značce Slnko Records, distribuované v ČR Black Pointem a Tamizdatem, si vydali už čtyři krásná alba: September, Šinadisk, In Virgo a Sveta diely. Vidět živě je můžete na festivalech a v klubech, jejichž program sestavují lidé, kteří vědí, co stojí za poslech.
Dlhé diely je bratislavská čtvrť, pokud vím. Proč jste si dali takový název? Souvisí s vaší muzikou?
D.: Velmi. Původně jsme žili ve Starom Meste. Tam jsme si nahrávali demáče, na které jsme si vždycky napsali Staré Mesto a datum. Když jsme se v roce 2000 přestěhovali na Dlhé diely, první věci, které jsme si tam nahráli, byly popsané datem a nápisem Dlhé diely. Pak jsme se na to podívali a jako název kapely se nám to zdálo docela dobré. Jinak je to kopec nad Dunajem, za zády máme sídliště, ale před sebou svahy k Dunaji, bývalé vinice. Krásné místo. Akorát ze začátku jsme měli s názvem problém, protože lidi znali jen to industriální sídliště a tím pádem od nás čekali hip hop.
Ty demáče na kazety si točíte průběžně, nebo jen když chystáte novou desku?
D.: Teď už nepoužíváme kazety, máme třetího spoluhráče, kterému říkáme Xi-di-nim (minidisk – pozn. aut.). A ten nám slouží i k nahrávání demáčů.
Š.: Ale když jsem někdy v jedenadevadesátém začínala, měla jsem takový kazeťák, Aiwu, a zaznamenávala jsem si tam úplně všechno co mě napadlo, protože jsem věděla, že to jinak okamžitě zapomenu. Ono se pak z těch archivů dobře vybírá, protože hned poznáš, co zůstalo živé a co jsou blbosti.
D.: Já jsem zjistil, že když si nový nápad okamžitě nahraju ve stádiu, kdy v tom ještě není manuální zručnost a nemám to vypilované, je to hodně ryzí, je to podstata.
Š.: Taky se stává, že při dalším aranžování ,zabloudíme‘ a pak je super vrátit se k tomu původnímu nápadu.
D.: Zajímavé je, že nejvíc věcí nás napadá, když jsme každý sám. Společná je další fáze, během níž procházíme naše archivy – to je tak dva měsíce před nahráváním desky, a to už se na to díváme prakticky, co by se dalo použít. Pak spolu začínáme cvičit a ty momenty, které nám společně jdou, si opět nahráváme. Je to docela dobrý postup, protože tím pádem nemáme před nahráváním žádný stres. Je dost materiálu a ve studiu pracujeme i s náhodou. I když býváme dost připraveni a desku točíme tak pět dní i s mixem, necháváme jí velký prostor. To je velký rozdíl oproti tomu, jak to dělají jiní. Nedávno jsem třeba točil nějaké kytary pro Polemic a to byla vyloženě ,průmyslová výroba‘. Tam se prostě vrství. U našich věcí je to naopak – vrstvení by mohlo zabít tu křehkost, o kterou se snažíme. Proto ve chvíli, kdy je hotový jen jakýsi náčrt, jdeme od toho a ostatní už necháváme na posluchači. On si to doplní tím, čím žije. A pokud to s ním bude rezonovat, už má dost materiálu ,nažitého‘ na to, aby se mu naše hudba líbila.
Stává se vám, že doma večer jen tak sedíte a dostanete chuť si spolu zahrát?
D.: Myslíš ,pane, pojďte si hrát‘?
Š.: No, večer spolu nehráváme, večer spíme… Náš čas je ráno.
D.: Ale ani tak to moc neděláme. Já si ,sám se sebou‘ hraju často, to ano. Ale protože jsme spolu čtyřiadvacet hodin, když už hrajeme, snažíme se, aby to někam vedlo. Náš režim je takovýhle: já po probuzení začínám den pěknými akordy na kytaru. Pak si dáme zkoušku, případně zkusíme nějaké nové věci, což je ale jen před deskou, a až odpoledne se věnujeme ,byznysu‘ – já zařizování koncertů a Šina vydavatelství.
Do jaké míry je hudba vyjádřením vašeho osobního vztahu?
Š.: Ono je to propojené. My jsme spolu nejdřív začali žít, hudba přišla až potom. Dano v té době hrál s kdekým, ale nevypadal moc spokojeně. V každé kapele se s něčím potýkal a chodil domů frustrovaný. Takže bylo jasné, že je potřeba udělat něco jiného.
D.: Podle mého názoru ten, kdo to myslí upřímně, hraje jen jednu hudbu. A je to ta hudba, která souvisí s jeho životem. Vždyť je to jeho součást. Zjistil jsem, že všechno co hraju, je vlastně jen jedna písnička. Jako bych se pořád kolem té jedné písničky pohyboval – a to je píseň mého života. Já vím, že to zní debilně…
Nakolik jste závislí na elektronice? A vlastně i elektřině? Dokázali byste hrát zcela ,unplugged‘?
Š.: Měli jsme takové krátké období, kdy jsme hráli jen basa-kytara-zpěvy, ani bubeníka jsme tehdy neměli. Až pak jsme začali experimentovat s předpřipravenými podklady.
A kdyby po vás takový koncert chtěl někdo dnes, myslíte, že už by vaše hudba ztratila něco podstatného?
D.: Nevím, možná by to bylo zajímavé. Já to beru tak, že naše koncerty jsou v podstatě akustické dodnes. Elektronika je tam proto, aby vytvářela jen jakési prostředí pro muziku, koberec, po kterém chodíme. Ale písničky jsou samonosné, protože vznikají bez té elektroniky.
Š.: Ale mně osobně ta elektronika dost pomáhá, moje písničky jsou s ní podle mě srozumitelnější. Ale je to od písničky k písničce…
Dano, ty jsi hrával jazz, blues, kytaru jsi studoval v USA…
D.: Ale ne ve slavném Berklee! Jenv Clevelandu.
To je jedno, i tak to zní dobře – ,studoval kytaru v Americe‘.
D.: Jo, doporučoval bych to všem, kdo chtějí přijít o iluze…
O jaké iluze jsi přišel?
D.: Například o tu, že Američani rozumějí mojí hudbě. Nemůžu to samozřejmě generalizovat, ale z evropské perspektivy je hudba vnímána úplně jinak – hlavně to, čemu jsem se sám věnoval, tedy R’n’B, blues a jazz. Jejich vnímání jazzu je úplně jiné. Cítím v tom i rasový podtón…
Myslíš ten rasismus naruby – když nejsi černý, nemůžeš hrát jazz?
D.: Ne, úplně klasický bílý rasismus. Třeba škola, na které jsem byl, se zaměřovala na jazzové standardy. A za ty oni považují písničky, napsané pro filmy a muzikály ve čtyřicátých a padesátých letech. Skutečnost je taková, že černí jazzmani museli tehdy tyhle písničky hrát, aby dostali gig, aby mohli hrát v hospodách. Tudíž si na základě těchhle šlágrů vytvořili vlastní styl, ve kterém improvizovali. Ale v té americké akademické jazzové obci se tenhle jejich vklad zcela opomíjí. Když jsem přinesl na improvizaci Coltranea nebo Monka, řekli, že to je sice v pořádku, ale že opravdové americké standardy jsou od Hammersteina, Kerna a dalších. Jenže na tom já nevyrůstal. Já jsem z Trnavy, což je takový ,slovenský Texas‘. Odmalička jsem vnímal blues, první kapela, kterou jsem viděl naživo, byla bluesová. Takže jsem pak byl v Americe logicky zklamaný. Na jamu v Clevelandu jsem hrál s jedním černým profíkem a ten říkal – to je dobrý, ty hraješ, jako kdyby tě blues obklopovalo odmalička. Já odpověděl, že jo, že jsem v něm vyrůstal…
Takže já se černochům nedivím, že z jazzu utekli a vymysleli R’n’B, pak utekli i z toho a teď dělají hip hop. Oni budou muset vždycky utéct z žánru, ze kterého běloši udělají byznys. Ale právě proto budou vždycky o krok vepředu. Rytmicky jsou o krok vepředu odjakživa, ale teď to platí i pro celkový vývoj muziky.
Drtivá většina technicky jazzově disponovaných kytaristů má potřebu to stavět na odiv – hodně sólovat a podobně. Ty se v tomto smyslu držíš hodně zpátky. Uspokojuje tě to?
Š.: On má sóla zakázaná!
D.: Ale ne od Šiny! Od sebe! Uspokojuje mě to dokonale. Sóla často zabíjejí muziku. Mám strašně rád doprovody, groovy, repetitivní věci, mám rád, když je prvořadý hlas. V tom se absolutně realizuji. Kdysi někdo říkal, že Gabrielova kytaristu Davida Rhodese není slyšet, ale kdyby tam nebyl, něco podstatného by tam chybělo. A s tím principem se naprosto ztotožňuji.
Tvůj kamarád, kytarista skupiny Bluesweiser Ivan Tomovič, mi na tebe ,prásknul‘, že nemáš rád improvizaci, že jsi perfekcionisticky založený.
D.: To není pravda! Já vlastně improvizuju pořád. Je fakt, že nerad improvizuju na pódiu před lidmi, ale doma, to jsou tříhodinové ,jazzové nudle‘.
Š.: Kdybys slyšel, co si doma hrává… Strašné…
D.: Ale ono i v tom živém hraní je víc improvizace než by se mohlo zdát. Jen to má určité hranice. Když Ivan říkal, že nemám rád improvizaci, asi spíš myslel takové to jamování, které nikam nevede. To opravdu nemusím, připadá mi jalové. Když vidím, že si některé kapely udělají ze svých písniček devítiminutové plochy na jamování, je mi z toho nanic. Na improvizaci musíš být velice vyzrálý jako člověk, protože jinak je to soutěž eg – kdo koho ,zabije‘. Tudy cesta nevede.
Není pro vás svazující, že základy, které máte připravené na minidisku, mají pevnou formu? Že nemůžete, když zrovna cítíte silnou komunikaci, třeba přidat sloku?
Š.: Ne, naopak, skončit v nejlepším, to je ono. Každá písnička je taková cesta na okruhu, se svými vrcholy i údolími.
D.: A ty okruhy jsou dostatečně krátké na to, abych v nich nemusel sólovat…
Teď položím pramáti všech blbých novinářských otázek: je pro vás text stejně důležitý jako hudba?
D.: Minimálně stejně.
Š.: Pro mě je někdy i hodnotnější. Na prvním místě je předat nějakou myšlenku, ale vzápětí je také důležitá forma, jakou ji řekneš.
D.: Hlas je výborný v tom, že člověka nejlépe osloví, protože vůči němu je každý z nás mnohem vnímavější než k hudebnímu nástroji. Vždyť ho posloucháme odmalička. Proto při koncertech musí být nad kapelou, proto je hlas a výraz při nahrávání prvořadý. V kapelách ,průmyslového‘ charakteru naopak bývá tou poslední věcí. Když jsem ještě jenom hrál a byl sólující ,adrenalinový kytarista‘, pořád jsem řešil otázku obsahu. A to mě v Americe naučili: jde o to, abys v nástroji měl vokální sílu. To pro mě byla úplná novinka. Když slyšíš dva tóny od Santany, Methenyho nebo Claptona, okamžitě poznáš, kdo to je. Mají svůj vlastní hlas. Ale i tak má vokál ještě větší sílu, dokáže vyjádřit emoci ještě přesvědčivěji. A navíc má k dispozici slova.
Takže co u vás vzniká dřív – texty?
Š.: Já mám napsané kousky textů, ty se spojují do útvaru, který dohromady dává smysl a pak se k tomu najde linka nebo riff a nad tím vznikne melodie. Ale někdy to přijde všechno najednou nebo v jiném pořadí.
D.: Já velice často mám text úplně první a když si jen tak hraju, některý z těch textů se mi s tím sám spojí.
Jak se, Dano, z ,adrenalinového kytaristy‘ stal zpěvák? Opět musím citovat Ivana Tomoviče, který mi říkal, že tvoje začátky na tomto poli byly hodně nesmělé.
D.: Ono je to pořád takové nemastné neslané, ale ten ,dejvickej práskač‘ už si na to asi zvykl… Když jsem se vrátil z Ameriky, nastoupil jsem zpátky do kapely Silvie Josifoské. Jednou jsme hráli na nějaké párty architektů, nikoho to nezajímalo, všichni tam jen chlastali a žrali, a já si uvědomil – co tady vlastně dělám? Stop!
Š.: Ale ne, začalo to už přece v Americe. Já tam za Danom přijela a on měl za domácí úkol složit ,jazzový standard‘. Pustil mi takovou písničku o vlaku – a já ho vůbec nepoznala, protože jsem ho nikdy předtím zpívat neslyšela.
D.: To je pravda. Toho úkolu jsem se tedy zhostil poněkud neortodoxně, udělal jsem si z toho tak trochu srandu, protože skládat písničku podle zavedeného harmonického jádra jazzových standardů, to bych se musel zbláznit. Takže to bylo spíš ve stylu King Crimson – pak říkali, že to je ,very creative…‘ Ale vlastně to byli oni, kdo mě donutil poprvé zazpívat. Nicméně jsem zjistil nepřesnost vyjadřování v cizím jazyce. I když mluvíš anglicky plynule, není to kulturní komunikace. Začal jsem si tam psát ve slovenštině různé záznamy, ze kterých pak vlastně vznikly všechny texty na našem albu September.
Svoje alba si vydáváte na vlastní značce Slnko Records. Je to z přesvědčení, že je potřeba být nezávislý?
Š.: Ne, je to jediná možnost. Ale je to pro nás i velice výhodné. Máme celou naši produkci k dispozici. Cédéčka můžeme komukoli dát, prodáváme si je sami na koncertech, máme z nich přímý příjem. Co jsme investovali, to se nám hned vrací.
D.: Nemůže se nám stát, že bychom se najednou ocitli bez vydavatele. Třeba v čase, kdy ostatní firmy vydávají jenom vítěze SuperStar…
Š.: Kdyby se o nás velká firma opravdu postarala, bylo by to něco jiného. Ale často se setkáváme s kapelami, kterým někdo vydal album, ale pak si stěžují, že jim neudělal propagaci a když chtějí nějaká cédéčka pro sebe, musejí si je koupit. Takže jsme šťastní lidé. V poslední době za námi dokonce chodí spousta kapel, že chtějí vydat cédéčko na Slnku. Že si klidně všecko sami zaplatí, jen chtějí být pod naší značkou. To o situaci na trhu leccos napovídá.
Podle čeho ty ostatní kapely, které vydáte, vybíráte?
Š.: My je nijak nevybíráme. Vloni jsme vydali tři cédéčka. Kromě našeho to byli Slide & Udu, což jsou naši nejlepší kamarádi, kteří zatím živě hrají málo, ale bereme to jako investici do budoucna. A Živé květy se nám prostě líbí. Je to sice mírně vulgární, je to trochu punk, ale je to taky ohromně živé. Myslí to vážně, i za cenu, že se spálí. Že je to hudebně úplně jiné než my a není to příliš objevné, to je v téhle souvislosti úplně jedno.
Foto: Aniko M. Pintér