Soumračné vize v komunitě naděje

harvey_2Jestli je písničkář dobrý se dá poznat mimo jiné podle toho, zda se ozývají slovními broky potrefené husy. Po vydání alba The Hope Six Demolition Project britské rockerky PJ Harvey kejhají velmi hlasitě třeba z washingtonské radnice. Poté, co na výborném albu Let England Shake (2011) bolestivě zarýpala v čemsi shnilém vkrálovství Spojeném, porozhlédla se Polly Jean po světě. Nekoukala po památkách a útěšných scenériích. Ale není ani prvoplánově nihilistická, její obrázky z výletu patří ktěm zdravě burcujícím.
PJ Harvey na albu The Hope Six Demolition Project zhudebnila svoje pozorování nejen z cest po Kosovu či Afghánistánu. Hořekovat nad tamní bídou a bezprávím se může, to je v pořádku. Hodně času ovšem trávila také ve Washingtonu D.C., který vidí dost podobně jako dříve jmenovaná místa. Proto takový povyk. Písničkářka přitom ani náhodou nepodléhá módě jednostranně kritizovat vše americké. Naopak, z písní je jasné, že má Ameriku ráda natolik, že jí nejsou lhostejné tamní problémy, Američany lituje stejně jako válkou zkoušené civilní obyvatele Afghánistánu. PJ Harvey prostě píše jenom o tom, co na vlastní oči viděla. Zasvěceným průvodcem během putování po méně slavných či vyloženě neslavných částech Washingtonu jí přitom byl Paul Schwartzman, americký novinář z The Washington Post. A názory si tříbila v diskusích se „spoluturistou“, uznávaným irským fotografem a filmařem Seamusem Murphym.
harveyNázev dal albu kontroverzní projekt HOPE VI, demolice nevýnosných obecních baráků ve čtvrtích s vysokou kriminalitou a jejich nahrazení „důstojnější“ výstavbou. Řada starousedlíků si ovšem nemohla dovolit v nových domech bydlet a proto si projekt vysloužil u odpůrců obvinění ze sociální čistky. Tak jako v případě washingtonské čtvrti Ward 7.

Teď je tady posezení v nový restauraci
Ve Ward Sedm, no hezký, tak dobře
Jenže pořád je to drogový město plný pouhých zombie
Mají tu hlavní třídu smrti a destrukce
Jmenuje se South Capitol
A jsou tu školní budovy ošklivý jako prdel
Takhle má vypadat krásný místečko k žití?
Měli by tu postavit obří obchoďák
V týhle Komunitě naděje…
(z písně The Community Of Hope)

Hned po vydání singlu The Community Of Hope (11. března) se pohoršeně ozvali radní Ward 7 a další politici. Nebo okázale „neozvali“: „Nepoctím tuhle stupidní kompozici odpovědí,“ nechal se slyšet bývalý starosta Washingtonu Vincent C. Gray a pokladník jeho volební kampaně Chuck Thies prohlásil, že „PJ Harvey je v hudbě tím samým, kým Piers Morgan (hojně z povrchnosti kritizovaný, původem britský novinář a komentátor s minulostí v bulváru, pozn. aut.) v televizním zpravodajství.“ Radní Grant Thompson pak kritizoval písničkářku, že „si měla ve městě prohlédnout i jiná místa.“ To je asi stejné jako říkat doktorovi-diagnostikovi, ať nezkoumá ošklivě zanícený vřed na noze a raději se podívá, jak má pacient hezká a zdravá očka. Inu, běžný turista by to udělal a navštívil útěšná zákoutí, ale autorka písní se sociální tematikou se asi nenechá unést pohledem na pečlivě udržované parky a správní budovy, kde se o místním životě mnoho nedozví.
Médii hojně citovaný nesmysl ovšem vypustila do světa i hudební novinářka Laura Snapes, přispěvatelka serveru Pitchfork Media, The Guardian nebo NME. „Není PJ Harvey tím, že poukazuje na problémy těchto obcí, ale nenavrhuje žádná řešení, stejně zodpovědná za jejich zpustnutí jako globální mocnosti, které tam byly před ní?“ To je zase jako říkat onomu diagnostikovi-obvoďákovi, ať provede bez patřičného vybavení náročný chirurgický zákrok. Banálně řečeno, písničkářka přece není politik ani sociální pracovnice, tvoří proto, aby s empatií, umělecky ztvárňovala skutečnost.
Jistě, dal by se kritizovat „levicový“ pohled PJ na věc. Jenže ona tu vlastně není nijak nalevo. A už vůbec ne naivní. Dovolila si pouze upozornit na známý fakt, že budovat „lepší zítřky“ nelze z pozice síly či pouhým přestavěním fasády, ale jen pomalu, vlastním příkladem, pateticky řečeno – od srdce. A platí to stejně pro totality (každý školáček by měl vědět, že právě proto nefungují, byť by stavěly na sebekrásnějších ideálech) i pro revitalizaci míst rozbombardovaných armádami či jen přestavěných na pokyn radnice.

INSPIRACE LEŽÍ NA CESTĚ
The Community Of Hope není jedinou mimořádně silnou písní koncepčního alba. Znečištěná, kalná řeka Anacostia ve stejnojmenné písni (River Anacostia), hudebně jakémsi post punkovém spirituálu, protéká Washingtonem s bezútěšností přímo bezbřehou. Sarkasmus The Ministry Of Social Affairs vytane čistě už z faktu, že skladba vznikla při pohledu na ruiny rozbombardovaného Ministerstva sociálních věcí v Kábulu. Úvodní sampl z blues That’s What They Want (1955) Jerryho McCaina & His Upstarts přitom perfektně zapadne i do orientálních souvislostí. Song Ministry Of Defence (Ministerstvo obrany), povstalý ze stejných kulis, má přímo orwellovské kvality, podtržené i hudebně, třeba disonantními vstupy saxofonu či vojensky pochodovým virblem. Závěrečnou píseň alba Dollar, Dollar rámují samply žebráků, včetně těch dětských.
Kde bere PJ Harvey schopnost psát tak autenticky? Částečně to vysvětlila v rozhovoru pro digitální magazín Vice a jeho hudební kanál Noisey při premiéře videa písně The Wheel, složené v Kosovu: „Když píšu píseň, vizualizuji si celou scénu… Nestačí mi jenom zprostředkované informace. Chci také cítit tamní vzduch, mít pod nohama půdu a potkat lidi zemí, které mě fascinují.“ Několika cenami World Press Photo oceněný, mj. i válečný fotograf Seamus Murphy, autor zmíněného videa, obsahujícího pochopitelně záběry ze společné kosovské cesty, doplnil Polly otázkou: „Myslíte, že by tahle píseň mohla vzniknout bez toho, aniž bychom si poslechli příběhy lidí, kteří trpěli během války, kdybychom neznali názory obou stran, aniž bychom navštívili vesnice, vylidněné během nekonečných cyklů pomsty a etnických čistek?“ Pak snadno uvěříme, že verše „hej, děti, nezmizte mi / slyšela jsem, že jich bylo 28 000 / ztracených v rotujícím kole / teď je ještě můžete vidět / a pak už ne / tváře, končetiny, poskakující lebky“ nejsou pouhou drsnou pózou, byť záslužně burcující, ale že se PJ do neštěstí země vcítila. Přímou inspirací se stal pohled na kolotoč s několika veselými caparty ve vesnici nedaleko Prizrenu – a zároveň na vybledlé fotky dětí, zabitých v konfliktu. Ani příběh staré ženy z písně Chain Of Keys, která ještě pořád hlídá dlouho prázdné domy sousedů (co kdyby přece jen přežili a vrátili se), není vycucaný z prstu, ale skutečný. Mimochodem, album The Hope Six Demolition Project není rychlokvaška, napsaná v návalu emocí. Společné cesty s Murphym do Kosova, Afghánistánu a Washingtonu D.C., kde PJ sbírala inspiraci, probíhaly v letech 2011 až 2014. Nahrávce písní předcházela loňská kniha básní a fotografií The Hollow Of The Hand. Například The Community Of Hope vychází z básně SightSeeing, South Of The River.

DOBŘE VYUŽITÝ EXHIBICIONISMUS
Zaujme už způsob natáčení alba v londýnském kulturním centru Somerset House. Za dohledu veřejnosti. Nahrávání probíhalo jako součást instalace nazvané polopaticky Recording In Progress. PJ Harvey tu pracovala od 16. ledna do 14. února ve studiu za jednostranně průhledným sklem. Zdánlivě měla soukromí, ale snad právě tušené publikum ji hecovalo k výkonům energickým, „koncertním“. Snad i proto znějí písně tak živě, dravě, přesvědčivě. Často se také chápala méně obvyklých nástrojů, třeba niněry, saxofonu, houslí, což jen přispělo pestrosti nálad. K ruce měla další multiinstrumentalisty, Terryho Edwardse (Gallon Drunk, Nick Cave, Tom Waits, Lydia Lunch…) či Jamese Johnstona (taktéž mimo jiné Gallon Drunk, Nick Cave a Lydia Lunch).
Paradoxně možná působí, ale asi jen u nás, že PJ Harvey, oceněná Mercury Prize a dokonce v roce 2013 dekorovaná Řádem britského impéria, už vlastně patří do nejoficiálnějšího rockového mainstreamu. Jenže i mainstream by měl přece být opravdový.

Přidat komentář