Sova smrti

sovaSova smrti je zatím nejradikálnější projekt multiinstrumentalisty a experimentátora Jana Faixe, který vyšel na desce. Tentokrát opustil všechny klávesové nástroje, které jinak využívá, a pouze naživo sampluje a procesuje banjo Tomáše Miky. Spojení šumů a ruchů, které objevoval, když experimentoval se starými magnetofony a mixy s nezapojenými vstupy, a slitých zacyklených delayových ploch s ostrým zvukem banja je naprosto nebývalé a vytváří silný kontrast, který zvyšuje napětí z nervní, neustále se proměňující nahrávky. Sova smrti však nepřináší jen nezvyklý kontrast specifického soundu banja s hluky a ruchy, procesování je mnohem sofistikovanější. Občas jsou zachyceny do smyčky krátké melodie banja, které pak vytvářejí doprovod, jindy je zase jeho zvuk přebuzený a přechází do houkání typického spíše pro sólující metalové kytaristy. Místy je zvuk natolik zprocesován, že se už ani nedá poznat jeho původní zdroj, přechází v brutální hluk či ve vrčení navztekané elektrické řetězové pily, které se vzdaluje až připomíná nějaké exotické cvrčky. Jejich vrzání vytváří v Johannu Sovastianu (do všech názvů je vtipně zakomponována sova) působivý doprovod pro lyrickou melodii banja. Vrčení zesiluje, aby vytvořilo hrůznou gradaci před blížící se zvukovou apokalypsou připomínají praskající zvukové stěny vytvářené industriálními Napalmed.
Samozřejmě ne všechny pasáže jsou stejně působivé, přece jen jde o totální improvizaci, ve které se chtě nechtě objevují hlušší místa. Osobně bych dal přednost jejich vystřižení, i když by to bylo trochu na úkor syrovosti a autentičnosti koncertního alba sestříhaného ze tří vystoupení. Ruchy v úvodním Národu sově jsou místy příliš hlasité a zbytečně destruují úvodní psychedelicky krautrockovou atamosféru, jakou by člověk od banjisty nečekal. Psychedelické názvuky se objevují i v úvodu Ivety Bartosovy, kde efektované banjo zní až surfově.
Sova smrti je nesporně jedním z objevů tuzemské experimentální a improvizační scény posledních let, přes radikální přístup většině improvizací nechybí osa nebo linie, po níž se vyvíjejí, dokud se možnosti nevyčerpají a nepřijde zvrat. Nabízí proto mnoho míst, kde překvapí zajímavá pasáž, jako je tomu v druhé části Hú is hú, kde se objevuje přerývaný motiv banja. Delayovaná pasáž uprostřed Fernanda Pessovy zase připomíná africké pojetí hry na koru, která je ostatně jedním z možných předchůdců moderního banja.
Byť je přístup Sovy smrti osobitý, má tu své souputníky a předchůdce. Napalmed jsem už zmiňoval, také Faix s Mikou občas přecházejí do rozervaných hlukových pasáží, ačkoli nevytvářejí zvukové stěny. Nahrání desky na letitý magnetofon Sonet Duo zase odkazuje k lo-fi scéně, k níž se Faix přiblížil při svých experimentech s kazetami.
Nový není ani základní přístup, kde experimentátor radikálně moduluje zvuk z nástrojů svých spoluhráčů. Využívali ho členové Střední Evropy a Paprsků Inženýra Garina v Silikóze, kde Jaroslav Palát efektoval hru kytaristy Petra Trpáka a trumpetisty Honzy Duspěvy. Dojem byl navzdory odlišným nástrojům místy hodně podobný, to ale není výtka. Jen ukázka, že určité ideje se opakovaně vracejí a avantgarda je, jak říkal tanečník Min Tanaka, mnohdy jen znovu oživená pozapomenutá tradice.

Polí5, 2016, 48:58

Přidat komentář