Znám jen opravdu málo kapel, které mě svým jménem iritují tolik, jako Sdružení rodičů a přátel RoPy. Již delší dobu je ostatně podezírám, že ten název si ze svých počátků ponechávají jako jakési mimikry, aby ostatní znervózňovali a uchovávali v nejistotě, čím vlastně jsou. 
Hádáte-li totiž podle názvu vesnický alko-punk či zastydlou novou vlnu, hádáte špatně. A to i přesto, že v kořenech by se něco zplodin od obého našlo. Říkejme tomu třeba klamání maskou klauna. Klauna od Stephena Kinga, dodal bych jen tak mimochodem.
Prapočátky RoPy (jak jim říkají fanoušci a jak zněl i prvotní název) sahají až do úvodu devadesátých let. Legrace studentů MatFyzu – nějak se od té vědy odreagovat musíte, že. Ústředními postavami byli už tehdy textař a (ne)zpěvák Roman Neruda (na pódiu démon a v civilu dnes vědecký pracovník) a klávesista Pavel Tic – i těm méně chápavým by už mohla docvaknout geneze názvu. Šlo především o performance, jejichž podstatou bylo literární čtení s různorodým hudebním doprovodem přátel, mezi kterými se už tehdy vyskytovali kytaristé Arnošt Štědrý a Leo Hanuš (dnes saxofonista). Sestava nabývá postupně pevných tvarů, objevují se první dema, postupně přibývají bubeník Hynek Just, basista Honza Klempíř, saxofonista Lukáš Georgiev a druhý kytarista Lexa Hudeček. Oficiální debut, 
opatřený luxusním digipackem a silně ironickým názvem Je mi nádherně vychází v roce 2003, logicky obsahuje jakési ,best of‘ dosavadních zhruba deseti let, a naznačuje, co čekat dál. Vedle prvotních, punkově rozjetých mladistvých protestů i postpubertálně naštvaných reflexí reality jsou už tu i zamyšlenější, s šansonovou ležérností podané skladby. Kontrastem pozitivně vyznívající hudby s neradostným textovým obsahem dosahuje album podobné nálady a účinku jako starší opusy Mňágy a Žďorp či Nahoru po schodišti dolů bandu. Deska je nahrávána ve studiu jáMOR Ondřeje Ježka, ve kterém nacházejí spřízněnou duši, a který „pak zvláště produkcí dalšího alba pomohl adekvátně převést ropí idiosynkracii na cd“. To, opatřené bílým bookletem s fosforeskujícími prvky, nese příznačný název Září a objevuje se na sklonku minulého roku. Pryč je punková živelnost i rozvernost, skladby jsou temnější, ještě plnější bezvýchodnosti, ale zároveň i kompaktnější a aranžérsky propracovanější. Můžeme ho brát jako turistickou trasu od post-punku k nuundergroundu. Veselost zkrátka pány nějak přešla. Každý jsme nějaký. Někdo na smutek pije, jiný skládá písně, které i přes zřetelnou ironii příliš humoru nepřinesou. Jeden se ohání tisícem kamarádů na myspace profilu, jiný má kamarády z terapie. Poněkud studená milá a výlet k mrtvému moři do toho pochopitelně zapadá se silou filozofie severní i jižní.
Příběhy často končí tam, kde začínaly. I dnes je možno na sporadických koncertech SRPR slyšet recitovanou literární tvorbu, a dokonce existují i pravidelné literární večery s infantilním názvem Ropátek, kde jde především o ni. Někteří členové jsou občas k vidění i v jiných souborech (Janota 1935, OTK…) A popularita souboru je stále tam, co dříve – pro jedny kult, pro jiné podivné neznámé jméno. Asi to tak má být. Godot ostatně taky ještě nepřišel.
Foto archiv