Staré dobré Barvičky

Pocit něčeho důvěrně známého a zároveň svátečního. Návrat do míst a atmosfér v režimu „jako kdyby to bylo včera“ a dva vynechané roky ani neexistovaly. Hodit je za hlavu a jít dál, dokud je kam. Na Colours Of Ostrava navíc s famózní muzikou, při které se Fatoumata Diawara v rytmické extázi roztočila do takové piruety, po jejíchž prvních otáčkách by našinec šel k zemi a hlava by se mu den nezastavila. S Hiromi, která snad levitovala nad klaviaturou. Nebo s dámami z Larkin Poe, které se v zemitosti hudebního podloží mohly srovnávat s hloubkou ostravských šachet.

 

Nešlo přitom o ojedinělý dojem, o tomhle pocitu mluvil kdekdo. Příjemné setkání s polskými kolegy-fotografy v pitu: „To to uteklo, mám pocit, že jsme se tu potkali docela nedávno, co?“ Stejná pozitivní nálada a dominantní kultivovanost. Stejné, i když samozřejmě nově rozšířené a vymazlené prostory i vyšlapané „pěšinky“ industriálním areálem Dolních Vítkovic. Včetně zákoutí, kam se dá zapadnout při hledání chvilky klidu na urovnání dojmů, i když vyhnout se zvukovému znečištění tuckami ze sponzorských zón zabere chvilku běhání. Nic proti oněm pro financování festivalu nutným zónám, jen se asi naivně domnívám, že mnohem více zájemců a potenciálních zákazníků by nalákaly tichem než vlastním DJ, vždyť posluchač chce v krátkých chvílích relaxu šetřit uši pro další a další koncerty. Stejně milá slečna u akreditací, nápomocná ochranka. Opilci a hulváti ve čtyřicetitisícovém publiku? Jistě se našli, ale šlo spíš o zanedbatelný jev. Malé ostravské zázraky.

Milovníci břitké hudební žurnalistiky prominou téměř nekritický tón, byť nikde na světě není krásy bez vady. Ale tak tomu po opojných zážitcích bývá. Navíc vážně nebylo moc co hnidopišit. Tedy pokud se divák sebemrskačsky nerozhodl sledovat něco, co není podle jeho gusta, když mohl snadno poodejít do zcela odlišného uměleckého světa. Pro mě bylo z profesních důvodů navíc docela zajímavé udělat si obrázek třeba o tom, jak naživo funguje fenomén Twenty One Pilots, i když skutečně nepatřím do „cílové skupiny“. Ač v nich těžko najdu osobní zalíbení, nutno objektivně konstatovat, že svému publiku hráli přesvědčivě. A jejich cit pro směsku soulových evergreenů Johnnyho Nashe či Temptations budil sympatie.

Nicméně o hlavních hvězdách se dostatečně informovalo jinde, netřeba se rozepisovat. Ale pardon, pokud v textu nenajdete ani svého oblíbeného interpreta z world & alternativněji laděné dramaturgické linie festivalu. Stejně jako „včera v roce 2019“ ve stejném časopise, půjde o subjektivní highlights z nestihnutelného čtyřdenního (13. až 16. července) programu festivalu, kde si každý může udělat vlastní dramaturgii na mnoho způsobů. Pardon i za soustředění pouze na muziku, přestože program divadel, filmů, dílen etc. představuje část vesmíru Colours.

 

Středeční úplňková noc

Festival oficiálně zahájili, tedy po úvodní zdravici mohutným aplausem oceněné Zlatě Holušové & The Sponzors a efektním hudebně-akrobatickém číslu Cirku La Putyka (a teď mi něco vyprávějte o přitažlivosti zemské!), nizozemští Bazzookas. Pro mnohé staří známí z Colours 2015 a ideální ska-punk pro důkladné rozhýbání ctěného publika. Pokud jste ovšem dorazili zpožděnými vlaky přece jen včas, v areálu se leccos zajímavého dělo už před slavnostním chrlením konfet.

Třeba vystoupení Jana Fice na scéně Drive s kapelou, ve které mu s chutí slouží pánové z Květů. Texty hodně hrubě ze života už se chválily dost v recenzích alb, i na koncertech je Fic umocňuje stále přesvědčivějším vypravěčstvím. Díky využití dvou různých mikrofonů odzpíval a odvyprávěl dialog či dvě názorové polohy, s dalšími ochotně vypomohl Martin E. Kyšperský. Účelná hra platí u písničkáře-kytaráře asi za samozřejmost, ale stejně ty pestré zvukové barvy vypíchněme. „Pokud to nevíte, v Guinnessově knize držím rekord nejčastějšího zbytečného střídání kytar na pódiu,“ zavtipkoval Fic. Ale samozřejmě ono střídání cigar boxu, rezofonické kytary hrané slidem a flat-top pololubovky, tedy promyšlené odstiňování soundu písní, nepůsobilo zbytečně ani náhodou.

Na „drajvce“ se později neztratili ani Jiří Hradil a Horňácká muzika Petra Mičky, tedy projekt Hrubá hudba. Pokud eponymní 2CD záměrně znělo různorodě, místy poněkud přeprodukovaně, koncertní podoba má naopak podobu vítaně konzistentní. A pokud na studiové nahrávce tu a tam zahrozila křeč, živé provedení vyeliminovalo nebo zahladilo hrubé styčné body. Horňácké lidové písně si se syntezátory a bicí soupravou neprotiřečily, a pokud budoucí folkloristé za pár (desítek) let obohatí tradiční nástrojové obsazení o nějakou tu elektroniku, ono to vůbec nebude divné. Vždyť se to tak dělalo už na začátku 21. století, že.

Nejzajímavějším děním na hlavní scéně se stala česko-moravsko-slezská premiéra amerických Modest Mouse. Jejich hudba se ironií a hudební všežravou škodolibostí stále více překlápí od indie rocku k estetice nové vlny. Ale oni vlastně vedle starších „kytarovek“ uváděli mezi svými inspirátory i Talking Heads, což se možná v roce třicátého výročí vzniku Modest Mouse vynořilo ještě blíže k povrchu.

 

Pocit něčeho důvěrně známého . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář