Stehlík 1972–1977

Jednu z nejosobitějších a zároveň nejméně doceněných rockových skupin založili dva kamarádi z Karlových Varů, kteří do Prahy přišli v roce 1971 studovat: baskytarista a kytarista Luboš Fidler abubeník Petr Křečan. Název – původně Buben Power Stehlík – si dali podle autorů česko-francouzského slovníku (Vladimír Buben a Oldřich Stehlík). Třetím členem se stal kytarista a houslista Miroslav Fiala.
stehlíkJejich hudba se nepodobala ničemu, co se v českém rocku objevovalo. Byla důsledně autorská, skladby měly komplikovaná, obvykle lichá metra, provedení bylo velmi syrové, instrumentář využíval podomácku sestrojených nástrojů. Odehráli celkem sedm koncertů: na podzim 1972 (ve čtveřici, ještě bubeník Jakub Vinklář), v únoru 1974 (Křečan-Fidler-Fiala), po svém znovuobnovení vystoupili dvakrát v dubnu a dvakrát v květnu 1977 (Křečan-FidlerRichter-Hajdovský plus hosté), naposled pak v září 1977 (Křečan-Fidler-Richter plus hosté). Čtyři koncerty byly natočeny a nahrávky se šířily v hudebním samizdatu. Dosud však nikdo nenašel odvahu vydat je na CD.
„My jsme s Křečanem spolu chodili ve Varech na dvanáctiletku, už tehdy jsme se o něco pokoušeli,“ vzpomíná Luboš Fidler. „Ale doopravdy to začalo až v Praze. Křečan je takový zarputilec a pro image té věci byl možná důležitější než já. Já mám zase pocit, že jsem tam byl důležitý z té hudební stránky. Vždycky jsme si mysleli, že jsme sví a originální. Zvuk, který člověk slyšel od ostatních skupin, byl natolik odpudivý, že se nedalo dělat nic jiného, než si vytvořit zvuk vlastní. To byl důvod: naprostá neuspokojenost tím normálním, konvenčním bigbítem. Křečan byl technicky značně nedokonalý, já ostatně taky. Vynahrazovali jsme to jiným způsobem hraní a tím zvláštním zvukem. Na české poměry to opravdu bylo velmi svojské. Když to teď slyším s odstupem, hodně v tom cítím King Crimson – ta zarputilost, vyřvaná basa a podobně.“
Petr Křečan vznik Stehlíku viděl takto: „Všechno to začalo na podzim 1971. To jsme my dva s Lubošem chtěli hrát, název přišel až později. Vymýšleli jsme blbosti a poslouchali muziku. Nezůstalo u poslouchání a průser byl na krku. Oba jsme tehdy přišli do škol do Prahy a zakopli jsme o Miloše Čuříka. Měli jsme dohromady tři španělky, plastikovej barel a dvě zkoušky s Mirkem Fialou, a věděli jsme, že to je geniální. Luboš sehnal sklep v Braníku a začali jsme tam zkoušet, posléze po celé Praze, jak nás zrovna vyhazovali. No a po roce vandrování, na podzim 1972, jsme měli první koncert v klubu Labyrint, na Invalidovně u Čuříka. Přítel Peťulka se zrovna učil francouzsky, a tak jsme si podle autorů slovníku dali název Buben Power Stehlík. Taky tam hrál Kuba Vinklář na bicí, byly tam dvě kytary a já hrál na tympány. Obecenstvo bylo tak šokovaný, že ani netleskalo.“
V publiku byl i Mikoláš Chadima; ve své knize Alternativa vystoupení popsal: „Kluci byli oblečeni v kápích a jejich vybavení bylo pozoruhodné. Dva tympány, housle, podomácku otesaná kytara s osmi kytarovými a dvěma basovými strunami a mnoho dalších podivností. Na ztemnělém jevišti Labyrintu se pohybovalo několik siluet a to, co hráli, byl šok. Jak pro obecenstvo, tak pro mě, pro kterého byl zatím vrchol hudebního umění zvládnout nástroj. Odešel jsem ale nejen proto, že se mi zdálo, že neuměj hrát. Připadalo mi, že se kapela za každou cenu a křečovitě snaží dokázat, že všichni ostatní jsou idioti a ničemu nerozuměj. Stál jsem s několika přáteli před klubem, ze kterého se linuly nezvyklé zvuky, myli jsme kapele prdel a brzy jsem na tenhle koncert zapomněl.“
stehlík_1Vzhledem k radikálnosti Stehlíku nebylo divu, že si Křečan, Fidler a Fiala museli na další vystoupení počkat víc než rok. Křečan mezidobí shrnul: „Zkoušeli jsme ve sklepě u Jiřího Munzara v Krči a z toho fanatickýho hraní vyšel materiál na náš nejlepší koncert v Daily Clubu (Amfora) v únoru 1974.“ Bubeník Extempore Vlastimil Marek koncert navštívil i s manželkou. Zážitky vylíčil na podzim 1978 ve svém samizdatovém časopisu: „Už stavění aparatury mne upoutalo. Bubeník měl soupravu sestavenou z dechovkového šlapáku a pokroucených činelů: byl úplně jinej než všichni ostatní bubeníci, co jsem jich kdy viděl. Hráč na basovou kytaru držel v rukou basovou kytaru, jenže měla šest strun. Žena se ptala: Co to je? A já byl z toho všeho vedle nejen než začali hrát, ale v průběhu celého koncertu. To, co hráli a jak hráli, bylo jako z jiného světa: originální, nové, zarostlé v rocku, ale daleko předbíhající pozdější jazzrockové skupiny, podivně úmyslně nepravidelně agresivní i promyšleně harmonické. Ti tři kluci na pódiu hráli jako o život. Hráli ‚bigbýt‘, ale ne jako Beatles, ne jako Colosseum, ne jako Rolling Stones, basák nehrál jako Jack Bruce a bubeník nebubnoval jako Erno Šedivý či Džindžr Bejkr: basák hrál tak jinak, že vůbec nezněl jako ‚doprovod‘ a bubeník bušil do škopkových bicích tak odlišně od čehokoliv, co jsem kdy slyšel! Co jsou zač? Kde se tady vzali? Co to hrajou? Na kolik to bylo? Drželi jsme se s Helenou za ruce a mráz nám běhal po zádech. Přikazoval jsem svým smyslům: ty vole, koukej a poslouchej, protože to, co tu teď vidíš a slyšíš, je konečně to, co bys chtěl dělat ty! Vždyť ti kluci jsou první, kteří hrajou tak, jak jim zobáky narostly, a zobáky jim narostly tak dokonale a fantasticky upřímně krásně!“
Také Chadima, tehdy člen skupiny Inrou, tam v únoru 1974 byl. Šel se hlavně podívat, jak bývalý Daily Club po rekonstrukci a přejmenování na Amforu vypadá; že bude hrát i Stehlík, zjistil až během večera a zpočátku ho to vůbec nepotěšilo. „Stavění aparatury a vybavení mě však zaujalo a moje nepřátelské naladění začalo mizet. Křečan sestavoval svoje bicí a já čuměl. Obrovskej kopák udělaný z dechovkovýho bubnu a sada obrovských kotlů. Bouchal do nich a já byl nadšenej, jakej zvuk vydávají. Moje nadšení se ještě zvětšilo potom, co jsem zjistil, že celá souprava, mimo kopáku a virblu, je vyrobena z hrnců! V duchu jsem se začínal posmívat Karlově touze po Ludwigách. Teď jsem viděl a slyšel soupravu vyrobenou z domácích zdrojů, jejíž zvuk se snům začínajících bubeníků vyrovnal. Když začala kapela hrát (tentokrát jen v triu basa, kytara a bicí), znovu jsem se zarazil. Nebyly to písničky. Že by to byl jazz rock? Ale pak mě síla muziky, kterou Stehlík produkoval, zcela strhla. Nebyl to jazz rock. Bylo to něco naprosto původního. Se smutkem jsem byl nucen konstatovat, že jsou lepší než my, a to jsem tenkrát dělal málokdy a nerad. Během jejich produkce jsem si všiml i pořadatelů. Po dvaceti minutách začali nesmyslně pobíhat do sálu a zase ven. Bylo vidět, že mají z muziky, která se hrála, strach. To byl také jeden z obvyklých jevů té doby. Jakmile v nějakém takovémhle zařízení začala kapela hrát něco, co nebylo úplně sterilní a nudné, pořadatelé se zřejmě domnívali, že se na ně plíží kontrarevoluce. Svoje trauma vyřešili tak, jak bylo v těch dobách obvyklé. Vyhodili kapele proud.“
Koncert byl pro Stehlík na tři roky poslední. Marek pak přizval Křečana jako perkusistu do Extempore – hrál v pořadu Pohřeb funebráka aneb Plesnivé embryo (premiéra v prosinci 1974). Hostování v Extempore netrvalo dlouho, Křečan totiž trávil jaro 1975 v Bohnicích. Díky tomu svým způsobem vstoupil do české literatury: tehdy se tam léčil i herec a režisér Miroslav Macháček, který si o spolupacientech psal obsáhlý deník (pod názvem Zápisky z blázince knihu roku 1995 vydal Český spisovatel). Křečana si Macháček nijak zvlášť neoblíbil, třeba 27. března 1975 do deníku zaznamenal: „Odpolední skupina. Petr Křečan čte životopis. Hlavní trauma – nemůže být bez dívky, se kterou se rozešel. Je mu dvaadvacet a je předem poraženej. Byl u masakru v Českých Budějovicích. Rozpustili tam beatový koncert, všichni šli tehdy pokojně na nádraží, ale napadli je policajti a ztloukli. Bylo i několik vážně raněných. Nevěří, že by mohl vytvořit kapelu podle svých představ. Nevěří vlastně ničemu a nenávidí lidi.“
V době, kdy měl Stehlík tvůrčí pauzu, se Křečan přidal ke skupině F.O.K. Poprvé s ní vystoupil 10. prosince 1975 v Malostranské besedě, pak přivedl i Fidlera, první společný koncert měli 16. února 1976. Lesík Hajdovský se v kronice F.O.K. radoval: „Já si myslím, že konečně je to vono! Konečně hudebníci, kteří do hudby dávaj něco svýho a taky to technicky zvládnou!“ Zanedlouho však zapisoval: „V tento den [2. dubna 1976] Petr Křečan oznámil, že nadále nechce být považován za člena F.O.K. Nerozumí si s námi, není námi pochopen a dostatečně oceněn, jeho vztah k nám je takový, že si nepřeje být jedním z nás.“ A o dva měsíce později: „Luboš Fidler dnes na zkoušce oznámil, že od nás odchází. Důvod: v naší kapele umělecky zakrňuje. Půjde raději hrát s Křečanem, se kterým si jedině hudebně rozumí.“
stehlík_2Mezitím se na jaře 1976 schylovalo k další zásadní hudební spolupráci – s Pavlem Richterem, tehdy kytaristou skupiny Elektrobus, v níž bubnoval Vlastimil Marek a na saxofon hrál Mikoláš Chadima. Pro Richtera bylo setkání s Křečanem a Fidlerem mimořádně důležité, jakkoli cesta ke společnému hraní nebyla jednoduchá. „Tu první verzi Stehlíku jsem nikdy neviděl, kolovaly o ní pouze nějaké fámy,“ vzpomíná Richter. „Slyšel jsem pak nahrávku z pásku, a tak tady opravdu nikdo nehrál. Byla to taková směsice momentů, kdy to bylo opravdu dobré, a pasáží, kdy to zabředalo do takových osobních legrácek, a z toho bylo člověku občas i trapně. Ale opakuju, že to bylo dobré. Fidler a Křečan měli takové sebevědomé vystupování, o ničem nemluvili přímo. Setkal jsem se s nimi, když se rozpadal Elektrobus, tehdy jsme na Markův popud zkoušeli založit superskupinu Stehlík & Elektrobus, kde by Marek a Křečan hráli na bicí, Zetek a Fidler na baskytary a já a Hajdovský na kytary. Bylo to velice uměle sestavené, příliš kohoutů na jednom smetišti, takže to po dvou zkouškách umřelo. Já jsem potom odešel hrát jazz rock.“
Křečan s Fidlerem ovšem Stehlík chtěli obnovit a Richter byl potenciálně vhodným spoluhráčem, znovu také navázali kontakty Hajdovským. „Pavla jsme ukradli jiný skupině. A Lesík byl pěvec, kytarista a showman, všechny tyhle jeho vlastnosti se nám velmi hodily,“ zhodnotil to Luboš Fidler. Pavel Richter to ale vůbec neměl lehké: „Fidler s Křečanem byli opravdoví samorosti a jsem rád, že jsem je potkal. Musel jsem hledat nějaký nový způsob hry a hudebního myšlení, abych před nimi vůbec obstál. Moje začátky ve Stehlíku byly dost krušné, často jsem víc počítal, než hrál, ale ta složitost rozhodně nebyla samoúčelná. Nejdříve za mnou na podzim 1976 přišli, jestli s nimi nechci dělat hudbu k představení Princ Elovín pro pantomimický soubor Mimosa, že by to byla taková bokovka, Lubošovy písničky na Petrovy texty. Ukázalo se, že tak vlastně vzniká nový Stehlík – na zkouškách se tomu říkalo Stehlík RV, což znamenalo Revised nebo Richter Version. Já jsem chtěl hrát koncerty, a protože jsem už měl dohodnuté vystoupení na pátých Pražských jazzových dnech, zařídilo se to tak, že tam hrál Stehlík. Divadelní písničky jsme upravili, přišel Lesík Hajdovský, se dvěma kytarami jsme to v Domovině zahráli. Dost hrozně, ale bylo to takové své, lidi byli velmi překvapení, protože něco takového nikdy neviděli. Takže u diváků úspěch, ale u Josefa Vlčka jsme velice pohořeli – napsal, že si není jistý, zda šlo o žert, nebo to myslíme vážně. Když to četl Křečan, řekl, že ten Zub musí být úplný idiot. Později byli s Vlčkem velcí kamarádi.“
Když Lesík začal vedle F.O.K. hrát také se Stehlíkem, sestra a manželka z toho žádnou radost neměly. Kateřina Hajdovská do kroniky F.O.K. postupně zapisovala: „5. 4. a 8. 4. účinkoval Lesík se skupinou Stehlík v rámci Jazzových dnů v Domovině a v R-klubu, kam je pozval Čuřík. Stehlík se skládá z Lesíka, Křečana, Fidlera, Pavla Richtera a Ládi Braiera, který se podílí mluveným slovem a pohybem po jevišti. Hráli tam Křečanovy skladby-pohádky a celkem se to vydařilo. Já a Mirka ovšem tuhle spolupráci nevidíme rády. Na druhé straně musíme přiznat, že Stehlík byla nejzajímavější skupina jazzových amatérských dnů. Jsou původní a zábavný – to jsou jejich přednosti. Ostatní kapely jsou kopíráci a navíc nudný.“ Další záznam je ze 4. června: „Za poslední období proběhla jedna z největších krizí v F.O.K. Všechno způsobilo Lesíkovo hraní s Křečanem a Fidlerem, kterým se jejich štvavou politikou podařilo naočkovat dokonalý jed pod Lesíkovu snadno proniknutelnou kůži.“ A 11. července: „KONEČNĚ! Petr Křečan dnes vyhodil Lesíka jménem všech členů ze skupiny Stehlík.“
Richter to komentoval: „Luboš měl nový písničky, já a Petr taky, už v květnu jsme zas měli dva koncerty, v klubech v Řeznický a Michalský. Furt jsme taky zkoušeli, čtyřikrát nebo pětkrát týdně. Pak Křečan přišel s tím, že se musí udělat jeho bájný projekt Bláťák, kterým se zabýval snad od roku 1972 a kvůli tomu se vždycky s každým rozešel. Dohodli jsme se, že pojedeme na takový soustředění, kde se to všechno nacvičí. Na to Lesík řekl, že on nikam nepojede, protože to nevyhovovalo způsobu jeho soukromého života, abych to tak decentně řekl. Křečan se urazil, že Hajdovský je takovej prďola. Já jsem vyhození Lesíka schvaloval, protože se mi nelíbilo, jak hraje na kytaru. Akorát Luboše to mrzelo, ale nakonec se podvolil. Takže jsme zkoušeli, Petr napsal text Bláťáka, Luboš na to hudbu, kterou Křečan označil za urážku toho textu, prostě vztahy vůbec nebyly příjemné. Křečan, posedlý zlým démonem, začal do Fidlera hnusně rejt, nevraživost propukla naplno. Po návratu do Prahy bylo dohodnuto vystoupení v karlínské Besedě. V den koncertu, 2. září 1977, jsme přišli ke Křečanovi, on namaloval na stěnu černý kříž a prohlásil, že dnes se koná pohřeb skupiny Stehlík. Na vystoupení pak Křečan hrál se spoustou chyb, dokonce jsme jednou kvůli němu museli zastavit a začít znovu, ale byl úspěch a rozruch v sále.“
Na vystoupení se podílelo několik hostů: zpěvák Tomáš Zetek, pianista Dan Fikejz, zpěvačka a perkusistka Jitka Mašková a trumpetista Bred. Chadima později napsal v knize Alternativa: „Padesát minut jsem ani nedýchal. Muzika, kterou hráli, byla opět nezařaditelná. Žádné přirovnání, u nás tak obvyklé (hrajou asi něco jako Genesis apod.) nikdo z diváků nemohl použít. Kapela hrála prostě jako Stehlík. Výborná muzika, výborný texty. Když skončili, sál začal mohutně aplaudovat a vyžadovat přídavek. Ale marně. Místo toho oznámil Křečan nasraným hlasem, že kapelu rozpouští. Nikdo tomu nevěřil – reklamní trik! Že by skončila tak dobrá kapela, a k tomu po takovém úspěchu? Už jsem ale Křečana trochu znal a věděl jsem, že reklamní gesta nedělá. Při koncertu bylo napětí mezi členy znát. Doufal jsem ale, že se nějak dohodnou.“
Ale žádné další provedení pořadu Bláťák už nebylo a Stehlík se rozpadl. Křečan začal zvolna připravovat novou skupinu Kilhets (= Stehlík pozpátku) a jeho neklidné hudební hledačství zde našlo ještě radikálnější vyjádření. Richter s Fidlerem se rozhodli pokračovat spolu. Svou skupinu nazvali Švehlík.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *