Romanopisec, novinář, autor písňových textů a cestovatel. Všechny tyto své kvality naplňuje Štěpán Kučera v nové knize. Byť se opírá o prameny, jeho portrét Jablonce a Jablonečanů je autorským dílem. Tím spíš, že od prvního okamžiku čtenáře baví důmyslný mix citací z tisku, historických knih a dobových románů i dopisů, svěže podaných informací, vlastních postřehů, důvtipných přirovnání… a přesných popisů. To vše je servírováno zároveň kultivovaně a zvesela.
Na počátku stojí bieblovský písňový text o lodi, která veze do světa jeden z jabloneckých sklářských artiklů – bangle. Tedy skleněné náramky, jimiž si zdobí ruce indické hinduistky. Bangle veze parník, jenž se jmenuje, jak jinak, Gablonz. Ocitáme se zkrátka v kabaretu, kde ale reálie odpovídají. Poté se spustí pestrá koláž textů, kterým na dynamice dodává to, že jsou psány v přítomném čase. Čtenář se tak může přímo účastnit stavby jablonecké přehrady – i žasnout, jak afričtí Zuluové používají jablonecké skleněné perličky k sestavování milostných dopisů. Případně se pokochat výjevem, jak na počátku dvacátého století navštívil Liberec putující cirkusový podnik samotného Buffalo Billa. A v tradičních indiánských náhrdelnících opět září skleněné perličky z Jablonce. Štěpán Kučera je osobně s regionem spjatý, přesto se na něj dokázal podívat zvenčí: po ostrovech ve Středozemním moři změněných přílivem uprchlíků, po cervantesovském Alžírsku se zkrátka vypravil do rodného kraje.
A přitom neustále upozorňuje na jeho sepjetí se světem. Používá různé kosmopolitní přezdívky jako český Manchester (Liberec) nebo Paříž severu (Jablonec) či česká Kalifornie (Jablonecko). S porozuměním popisuje jak podnikatelský drajv sklářských exportérů, po němž zůstaly působivé vily, tak sociální problémy dělníků. Z přediva příběhů dokáže vystihnout působivý detail, jako třeba jíní na peřině spících dělnic v půdní noclehárně, vysrážené z jejich dechu.
Bez přehnaných sociologických očekávání, ale zato „na vlastní oči“ může čtenář sledovat bouřlivý růst sklářského průmyslu, podíl německého a českého živlu, a konečně ideologický úpadek sklářství po roce 1948 nařízený komunisty. Stejně jako pokusy o jeho vzkříšení, když se ukázalo, kolik peněz ze zahraničí sklářský průmysl přinášel…
Mezi jednotlivými osudy z knihy stojí jistě za zmínku profil českého Němce Gustava Ginzela, který byl v r. 1983 souzen mimo jiné za to, že děkoval komunistické straně za záchranu života. Režim ho totiž nepustil s horolezeckou expedicí z Liberce a Jablonce do Peru, kde v r. 1970 kompletně zahynula pod Huascaránem. Partajní bonzové ovšem prokázali velmi malý smysl pro humor. Ginzelova postava v sobě navíc obsahuje setkávání se, souznění a potýkání Čechů a Němců v regionu.
Knihou se mihne Franz Kafka – ovšem v roli svědomitého pojišťovacího úředníka, který přijíždí do Jablonce kvůli pracovním úrazům ve zdejších továrnách. Kafka uspořádal v místním hotelu přednášku pro místní podnikatele zaměřenou na bezpečnost práce. Se stejnou kreativní analytičností, s níž psal své jasnozřivé texty, totiž pronikal i do zlepšování pracovních podmínek. Jeho přednáška se dočkala příkrého odmítnutí, protože zavedení opatření proti pracovním úrazům by, pochopitelně, snížilo tempo výroby…
Štěpán Kučera empaticky vyprovází Jablonečany do víru první světové války, kterou zdejší Němci samozřejmě prožili jinak než jejich čeští sousedé – legionáři. Poválečný boom, kdy se do Jablonce vrátila „skleněná horečka“, se už naštěstí týkal všech. Prosperitu vystřídá krize, české sebevědomí musí čelit tomu německému, ve zdejším případě henleinovskému… Recesistický spolek Schlaraffia radši předá své jablonecké sídlo městu, aby uchránil své židovské členy, ani nacističtí partajníci nemají smysl pro humor.
Němečtí podnikatelé mohou vkládat do připojení Sudet k Německu po Mnichovu naděje, ovšem J. Goebbels označí sklářství za „průmysl hloupostí“ a přednost dostává průmysl zbrojařský. V jabloneckém okolí vznikají koncentrační tábory. Když válka skončí, ve zdejší přehradě páchají místní Němci sebevraždy. Přichází znárodnění a ukazuje se, že „komunisté, stejně jako nacisté, nemají rádi bižuterii“. Tramvaj mezi Jabloncem a Libercem vyráží do budoucnosti, kterou Kučera dál komentuje a šperkuje příběhy. Dojde i na zdejší Romy, na chartisty, na alternativní kulturu…
A čtenáře snad zamrzí, že se ke slovu nedostal Kučera romanopisec. Třeba taková postava Marcela Safíra, přeživšího holocaust, jenž zasvětil život snaze pochopit chování hmyzu – to je přece námět na román. Kučerova kniha je plná takových příběhů, které se staly, anebo mohly stát.