Umění nedělat nic nerovná se nicnedělání à la Oblomov. Skladatelka, zpěvačka a performerka z Haagu vytvořila (nejen) hudební manifest, který se souborem Ensemble Klang představila na lednovém festivalu Musical Utopias v prostorách haagského Korza. Na jedenácti skladbách od dvou do jedenácti minut předkládá-navrhuje-nabízí-vyvolává možnou verzi jiného způsobu myšlení a života. Dodatek feministický manifest je snad více z pohledu a vhledu ženy než opravdově militantně feministický. Mnoho starých kultur spojuje kočičí povahu se ženskostí. Jsou zdrženlivé, tajemné, mazané, i ze své zdánlivé lenosti ale v blesku seknou drápem.
Skladby plynou bez pauz, přelévají, pásmují, dávkují novotvary od opery přes avantmuzikál po elektropop(?). První How to Not Know je dusavě rytmickou mizanfonií se špíčky disharmonických dechů a zpěvaččiným čistým, jakoby průsvitným hlasem, že když zazní policejní sirény, leknete se důrazu: „Teď je rozhodující nepanikařit!“ Nejdelší The Way of the Cat je esencí celého manifestu. Cesta kočky je rozvážná, pomalá, klikatá, přesto neklidná – když Stephanie polodeklamuje a v mžiku rázně vypěje. Kočky milují klid, ale vědí, kdy se vrhnout. To pak exploduje, křičí, ječí! Shock je totální (nejen) hlasový šok. Stephanie naříká, pláče, zajíká se, že vás to fyzicky bolí. Žitá autopsie! Crashtest pak prací s hlasem z mistrovských nížin k velevýšinám připomene Kate Bush, marně krocenou saxy Erika-Jana de Witha a Michiela van Dijka i trombónu Antona van Houtena. The Body Knows je právě o tom, že mozek-duše je v děsu běsu, ale tělo ví, jak reagovat. Vrcholem je Recalibration. Tu rozezní se rohy a vokály úpí, pláčou, vyjí v kvílení i pekelnickém bušení kotlů (kytary Pete Harden, klávesy Saskia Lankhoorn, perkuse Joey Marijs). Tahle věc zdůrazňuje, že pandemonium se někdy musí prostě vydržet. Nezbývá než rázně přijmout bolest, nepohodlí a nevědomost. Nestydět se za nevědomost.