Steve Goodman

Vlastním jménem Steven Benjamin Goodman. 25. 7. 1948, Chicago, Illinois, USA – 20. 9. 1984, Seattle, Washington, USA. Důležitá alba: Steve Goodman (Buddah 1971), Somebody Else’s Troubles (Buddah 1972), Say It In Private (Asylum 1977), Artistic Hair (Red Pajamas 1983). Písně, které stojí za to: City Of New Orleans, You Never Even Call Me By My Name, The Dutchman, My Old Man, The Twentieth Century Is Almost Over.
Skladatel, kytarista a zpěvák Steve Goodman mohl být jednou z nejvýraznějších tváří amerického folku a country – jen kdyby nezemřel tak brzy, v pouhých šestatřiceti letech. Pocházel ze severní části Chicaga, vyrůstal v středostavovské židovské rodině (otec měl prosperující autobazar) a veřejně vystupoval už jako teenager. Po absolvování střední školy v Park Ridge se zapsal na University Of Illinois, kde vstoupil do bratrstva Sigma Alpha Mu. S dalšími studenty Ronem Banyonem a Stevem Hartmannem založil kapelu The Juicy Fruits, která hrála převzaté hity. Na vysoké však Goodman vydržel jen dva semestry, načež se rozhodl věnovat výhradně muzice. Na jaře roku 1967 odjel do New Yorku a našel si angažmá v klubu Cafe Wha? v srdci bohémské čtvrti Greenwich Village. Pak se ještě jednou vrátil do Chicaga a zkusil pokračovat ve studiu, ale záhy toho opět nechal. Kvůli časté únavě mu nezbylo než svěřit se do péče lékařů, kteří u něj diagnostikovali leukémii. Steve si řekl, že musí stihnout, co se dá, a vší silou se zaměřil na hudební kariéru. Od roku 1968 koncertoval v chicagském klubu Earl Of Old Town, kde si vybudoval slušnou posluchačskou základnu. Rok nato už o něm věděl kdekdo. Tehdy Goodman docházel na kursy v Lake Forest College a v září 1969 se dal dohromady se svou spolužačkou Nancy Pruterovou, přivydělávající si v Earl Of Old Town jako servírka. Vzali se v únoru 1970. A krátce po svatbě se vydali vlakem za její babičkou – výlet, který inspiroval Goodmanovu nejznámější písničku City Of New Orleans.
Název skladby neodkazuje k stejnojmennému městu, nýbrž k vlakovému spoji jezdícímu na 190 km dlouhé trati z Chicaga do New Orleansu. Cesta osobákem s názvem City Of New Orleans trvala 19 a půl hodiny a v době, kdy Steve napsal svou slavnou skladbu, už byla tato linka ve skutečnosti nahrazena jinou. Teprve roku 1974 jí bylo vráceno původní označení, evidentně pod vlivem úspěchu Goodmanova countryrockového hitu. Píseň postupně proslavili hned čtyři interpreti: Arlo Guthrie (syn Steveova vzoru Woodyho Guthrieho), Joan Baez, Johnny Cash a Willie Nelson. Guthriemu ji Goodman doslova vnutil jednou v klubu, kde Arlo toužil sedět v rohu nikým nerušen. Když k němu přistoupil neznámý kluk s kytarou a řekl, že by mu rád něco zahrál, měl Arlo chuť poslat ho kamsi. Steve ho však ujistil, že nebude zklamaný. A opravdu – než Goodman dozpíval, věděl Guthrie, že má v kapse jasný šlágr. Skladba City Of New Orleans zazářila v dubnu 1972 na jeho albu Hobo’s Lullaby. K objevení Stevea Goodmana však došlo už o rok dříve, kdy dělal v klubu Quiet Night předskokana Krisu Kristoffersonovi. Koncert navštívil Paul Anka, jenž byl zrovna ve městě a zašel se podívat, jak Kris zpívá jednu jeho věc. Ještě než Kristofferson vstoupil na scénu, uchvátil však Anku jeho „support“. Ihned nabídl, že Goodmanovi zaplatí cestu do New Yorku a natáčení demosnímků, což potom Steveovi pomohlo získat smlouvu s vydavatelstvím Buddah.
Už si nemusel přivydělávat výrobou reklamních předělů (práce, kterou mu dohodil kamarád z kapely John Garbo’s Banjo Rascals). Následovalo vydání prvního, eponymního alba s hity City Of New Orleans a You Never Even Call Me By My Name (tuto parodii na countryové balady, napsanou s přispěním kamaráda Johna Prinea, uvedl v širší známost David Allan Coe). Na druhém LP Somebody Else’s Troubles hostoval v titulní písni sám velký Bob Dylan a také se tu objevila povedená coververze písně chicagského folkaře Michaela Petera Smithe The Dutchman. V polovině sedmdesátých let se zdálo, že nemoc ustupuje, a z Goodmana se stal vyhlášený performer, oblíbený pro svůj humor, hráčskou bravuru a energické vystupování. Vydal čtyři alba u společnosti Asylum, pak ale leukémie udeřila znovu. Steve se stáhl do ústraní, roku 1982 založil vlastní značku Red Pajamas Records a v roce 1983 vyrukoval s výbornou živou deskou Artistic Hair (odkaz na to, že mu po chemoterapii vypadaly vlasy). Ve čtyřiaosmdesátém složil hymnu svého milovaného baseballového týmu Chicago Cubs a v září téhož roku zemřel.

City of New Orleans
Riding on the City of New Orleans
Illinois Central, Monday morning rail
Fifteen cars and fifteen restless riders
Three conductors and twenty-five sacks of mail
All along the southbound odyssey
The train pulls out at Kankakee
And rolls along past houses, farms and fields
Passing trains that have no name
And freight yards full of old black men
And the graveyards of the rusted automobiles

Good morning America, how are you
Say, don’t you know me, I’m your native son
I’m the train they call the City of New Orleans
I’ll be gone five hundred miles when the day is done

Dealing card games with the old men in the club car
Penny a point, ain’t no one keeping score
Pass the paper bag that holds the bottle
Feel the wheels rumbling ‚neath the floor
And the sons of pullman porters
And the sons of engineers
Ride their fathers’ magic carpets made of steel
And mothers with their babes asleep
Are rockin’ to the gentle beat
And the rhythm of the rails is all they feel

Good morning America…

Nighttime on the City of New Orleans
Changing cars in Memphis, Tennessee
Half way home, we’ll be there by morning
Through the Mississippi darkness rolling down to the sea
But all the towns and people seem
To fade into a bad dream
And the steel rail still ain’t heard the news
The conductor sings his songs again
The passengers will please refrain
This train got the disappearing railroad blues

Good night America, how are you…


Vlak jménem City Of New Orleans
Jedu vlakem, co má jméno City of New Orleans.
Pondělní ranní spoj společnosti Illinois Central,
patnáct vagonů a patnáct nedočkavých pasažérů,
tři průvodčí a dvacet pět pytlů pošty.
Na svou jižní odyseu
vyrážíme z Kankakee,
míjíme domy, farmy a pole,
vlaky v protisměru, jejichž názvy neznám,
železniční depa plná černých dělníků
a hřbitovy zrezivělých aut.

Dobré jitro, Ameriko, jakpak se máš?
Nedělej, že mě neznáš – jsem tvůj rodný syn.
Jsem vlak, jemuž říkají City of New Orleans,
a než tenhle den skončí, budu už pět set mil daleko.

V jídelním voze se starými pány
hraju karty o desetníky;
necháváme kolovat flašku v papírovém sáčku
a cítíme, jak nám pod nohama duní kola.
Synové stevardů
a mašinfírů
vzlétnou na železném koberci svých otců
a matky uspávají děti
jemným kodrcáním,
nechávají se unášet rytmem kolejnic.

Dobré jitro, Ameriko…

Noc se ve vlaku jménem City of New Orleans:
přepojujeme vagony v Memphisu, stát Tennessee.
Půlku cesty máme za sebou, do rána budeme doma,
skrze mississippskou tmu si to přihasíme k moři.
Města a lidé se ztrácejí
jako v nějakém zlém snu,
ale koleje se vinou pořád dál,
průvodčí znovu zazpívá svou píseň,
cestující mu rádi odpoví
a pak už odeznívá železniční blues.

Dobré jitro, Ameriko…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *