STICK IN THE WHEEL: Follow Them True

Všechno, co vám v anglickém folku chybělo, do něho východolondýnská pětice pankáčů vrátila: syrovost, beznadějnost a zoufalství městských proletářů; zkrátka už žádné víly z vřesovišť, středověké vraždění neviňátek a obvyklé vesnické plkání. Stick In The Wheel také připomínají, že krev máme na rukách všichni a naším osudem zůstává nepoučit se z chyb minulosti. To by dejme tomu ještě šlo, doba je zlá a údiv si vysloužili hlavně za provokativní hudební přístup: „Pokud je folk určený lidem, pak tedy i nám a můžeme si s ním dělat, co se nám zlíbí.“ Do čehož se tradicí donedávna absolutně nepolíbení rockeři, pankáči, klasici a elektronici s chutí pustili, ke všemu ve skladišti namísto studia. V kuchyni natočený debut From Here vyhlásily v roce 2015 shodně albem roku dva rozdílné magazíny: fRoots a Mojo; skupina získala nominace v BBC Folk Awards a vstup folkové ideály ignorující party na scénu připomínal situaci, kdy v regálech supermarketu narazíte na nelegální zboží. Tenhle dojem posiluje i druhé album. Vážený středověký rituální tanec Abbots Bromley Horn Dance Stick odehrají po svém, s akordeonem dejme tomu rychleji, ale v normě, zato v Poor Old Horse už zpěvačka Nicola Kearey (stále věrná dialektu Cockney) poprvé použije auto-tune (pak ještě několikrát) a ceremoniální písni vtiskne naprosto odlišné, dost strašidelné vyznění. White Copper Alley odmítl fantastický kytarista Ian Carter převzít jen tak: rytmicky ji rozsekal a přepsal text: z nevinné dívky přijíždějící do Londýna se pro změnu nestane hospodyňka, nýbrž prostitutka. Vlastní skladby Follow Them True, Witch Bottle, 100,000 Years nebo Red Carnation – místy subverzivní děs – nesamoúčelně zahýbají od „folkování“, byť se ho houslistka Ellie Wilson snaží udržovat ve hře, k uhrančivému drone, psychedelii, minimalismu a dekonstrukci krásy: tolik temného bubnování a tleskání jste v anglickém folku už dlouho neslyšeli. Ostatně ani takové album.

 

From Here Records, 2017, 36:27

Přidat komentář