STICK IN THE WHEEL: Hold Fast

From Here Records, 2020, 41:23

Zůstali jen dva – zpěvačka Nicola Kearey a kytarista Ian Carter – ale na tom nesejde. Pořád pro ně platí, že hrají hudbu, protože prý musí. To aby přiměli lidi uvědomit si, že za všechno špatné, co se dnes děje, si mohou sami, protože zapomněli, jací byli. „Nic se nemění, stále jsme v situaci, kdy nám vládne aristokracie, pro kterou platí jiná pravidla než pro nás,“ tvrdí punkoví proletáři a expresivní zvuk alba nasvědčuje tomu, že míra naštvání u nich nepolevuje. Ne nadarmo se jejich hudbě přezdívá „folk s hněvem, chtíčem a krví“, nicméně u slova folk jsme už hodně na vážkách. Valí se na nás totiž naprosto nefolkový atak rockových kytar, psychedelie, syntezátorů, temného dubu, drone a zpěvu zmutovaného auto-tunem, strašícího obzvlášť hrozivě v elektro-futuristické skladbě Forward.

Dvojice také varuje, že nejde o to, jestli současnou pandemii naočkovanou stoupajícím nacionalismem přežijeme, ale jak ji přežijeme. Takže žádné obvyklé „good luck“, namísto toho se dočkáme upravené verze staré námořnické mantry používané před bouří: hold fast; něco jako „rychle se něčeho pevně chytni“. Může být totiž ještě hůř…

Až na tři převzaté skladby čerpají z minulosti pouze náměty. Upravili si texty viktoriánských básníků, zalistovali ve středověké sbírce poezie The Exeter Book nebo v díle Rudyarda Kiplinga. Nicola nejednou zpívá v původním dialektu předměstské galerky nebo se inspiruje židovsko-romským jazykovým mišmašem.

V londýnském gay slangu Polari odzpívaná skladba Villon Song je v návalu bubnování hostující Sian Monaghan z líhně Sleaford Mods a Budg & Snudg s akordeonem Johna Kirkpatricka s námi mlátí jak raní Pogues. Vrací se do 17. století a nese známky ironie: připomíná, že kousek od slavné Oxford Street narvané obchody s luxusním zbožím, bylo kdysi královské popraviště Tyburn Tree, fungující do 18. století coby masová zábava pro tisícové davy.

Album, u něhož si uvědomíte, že posloucháte něco zcela výjimečného.

 

Přidat komentář