Owari je japonsky konec. Večer 28. února 2020 v Nagoji měl být prvním na asijském turné Stick Men, po léta již stabilní trojky Markus Reuter, Tony Levin, Pat Mastelotto. Hudební pašáci, co i v triu dokáží svými nástroji (Touch Guitars AU8, Chapman Stick a hromada bicích tu šolíchavě čistě akustických, jinde hutně rockově šlapavých, i elektronických) natolik zahustit zvuk, že se při koncertě stanete součástí kapely, součástí té muziky. Tihle pánové si výjimečně na část turné zvou pro zpestření coby hosta speciální extratřídu, jak jim invence káže a nakolik onen host má volný termín v diáři. Houslista David Cross (Midori, 2016), saxofonista/flétnista Mel Collins (Roppongi, 2017), na tohle započaté a žel jediným vystoupením i ukončené pak geniální klávesák Gary Husband.
Možná to tušili, nevím, ale všechny naplánované akce byly pak v důsledku čínského kurvaviru zrušeny. Člověk znalý nahrávek Stick Men by si řekl, že klávesy, notabene jazzového a sem tam i v popu (mj. Level 42) fungujícího pianisty, dodá soundu kapely trochu, řekněme, vláčnější měkkosti. Ani náhodou. Owari je snad nejtvrdší, nejhutnější živák, jaký jste si mohli od Stick Men představit. Dramaturgická úleva se objeví (Crack in the Sky nebo improvizační hlukozvukovka Owari) vždy na správném místě po meganávalu, kdy kompozice šlapou jak vpravdě o život. Vlomy synthy kláves nejedou jen spodní proudy, ale synkopují neslýchanými (pa)zvuky (Hide the Trees), povyšují napětí protisměrnými průjezdy harmoniemi, vrství už tak plnou polyfonii zvukových textur (Cusp) a místy zahustí sound až k monumentální valbě třeba à la Nine Inch Nails (Schattenhaft). Prog Noir, Levinem zpívaná titulka z poslední studiovky, je poznatelná, má silnou melodii, tady však majestátnější a s klávesami z ní kane předjímavý smutek. Cítili, že tenhle koncert bude na dlouhou dobu poslední, snad proto je muzika tak intenzivní a naléhavá. Nejsilnější živák Stick Men. Tak se hraje o život.