Stick Men – Vyrovnané síly

Progresivní trio Stick Men, které tvoří hráč na Chapmanův stick Tony Levin, hráč na touch guitar Markus Reuter a bubeník Pat Mastelotto, vystoupí 11. března v brněnském Sono Centru a o dva dny později v pražském Lucerna Music Baru.

Tony Levin: Každý večer je jiný
Původně baskytarista TONY LEVIN je asi nejznámějším propagátorem hry na Chapmanův stick, nástroj, který je hybridem kytary a baskytary. Levin doprovázel řadu předních hudebníků. V osmdesátých letech to byl především Peter Gabriel, ale také David Bowie, Bryan Ferry, Laurie Anderson nebo Paul Simon. Nejdéle ale dodnes působí v legendárních King Crimson, jejichž členem je od roku 1981. Kapelu Stick Men založil před deseti lety a natočil s ní čtyři studiová alba. Posledním je Prog Noir z roku 2016.

 

Chtěl jste někdy vést kapelu?
I když hraju v kapele, nikdy jsem doopravdy nepřemýšlel o tom, že bych byl jejím vedoucím. Vždycky mě upoutala hudba a hráči, kteří ji vytvářeli. Nezáleží mi na tom, kdo je vedoucím, pokud vůbec někdo. Ve Stick Men je to ve všech ohledech vyrovnané. Dříve jsem většinou mluvil mezi skladbami, ale poslední dobou jsme si mezi nás tři rozdělili i uvádění písní.

Hrál jste s mnoha známými muzikanty. Co je pro vás tak zajímavé na hraní se Stick Men, že trvá už deset let?
Je to skutečně dobrá kombinace muzikantů. Dobře se nám spolu skládá a velmi dobře se nám spolu hraje. A v pouhých třech hráčích představují koncerty pro každého z nás zajímavé výzvy, jež jsou docela odlišné od King Crimson s osmi muzikanty. To je samozřejmě taky výzva, ale jiného druhu.

Jak moc bude koncert improvizovaný?
V každé skladbě je obvykle prostor změnit motiv, a někdy hodně prostoru, některé skladby jsou velmi improvizované či jde o úplnou improvizaci. Máme řadu přístupů.

Začínáte některé improvizace opravdu z bodu nula?
Mohu říci jen možná, protože se o repertoáru rozhodujeme znovu každý den; nechceme, aby byl každý večer stejný.

Proč jste se rozhodl hrát na Chapmanův stick?
Líbil se mi, a když jsem to zkusil, zjistil jsem, že na něj mohu vytvářet neobvyklé basové zvuky a party, které se velmi hodily do progresivní hudby, jež jsem v té době hrál s Peterem Gabrielem. Po letech jsem začat využívat i kytarovou polohu nástroje, což vedlo k hudbě Stick Men.

Jaké přednosti nabízí Chapmanův stick?
Má svůj vlastní zvuk. Basové struny jsou neobvykle laděny po kvintách, což mi pomáhá přijít s odlišnými motivy, než jsou ty staré, které moje prsty nacházejí na base. A samozřejmě můžete dělat hodně věcí na kytarové straně se strunami po kvartách a hrát na obou stranách, jak to většina muzikantů dělá.

Jak důležité je pro vás hrát v King Crimson, když v nich bubnuje i další člen Stick Men Pat Mastelotto a trio Stick Men má v repertoáru i písně King Crimson?
Mám rád zkušenosti z působení v King Crimson, hrát s nimi naživo je vzrušující. A taky se nám daří užít si na turné hodně zábavy, ta kapela oplývá humorem. Co se týká hraní některých písní od Crimsonů ve Stick Men, samozřejmě je dobře známe, ale taky cítíme, že publikum je rádo slyší. Někteří posluchači neznají vlastní hudbu Stick Men, tak je pěkné jim poskytnout něco povědomého.

Není složité spolupracovat s Robertem Frippem?
Není to těžké, po šestatřiceti letech bych to měl vědět…

Můžete mi vysvětlit rozdíl mezi King Crimson a s nimi spojenými kapelami označovanými jako ProjeKCts.
Ani nevím, co každý ProjeKCt udělal… Především dávaly některým členům kapely možnost vyzkoušet si na koncertech neobvyklé věci, protože tu bylo několik obsazení s pár muzikanty. The Crimson ProjeKCt vznikl poté, co Crimsoni nějakou dobu nejezdili na turné. A to z prostého důvodu, zahrát si starší skladby King Crimson a nedělat nic nového. Poté co se Crimsoni vrátili a začali koncertovat, skončili jsme s vystupováním s The Crimson ProjeKCt, protože na to nebyl čas a pro návštěvníky koncertů by to bylo trochu matoucí.

Budete hrát na konci června i na letošním turné King Crimson Uncertain Times, v jehož rámci skupina zavítá do Prahy?
Jistě. Těším se na to.

Připravujete nějaký nový materiál na toto turné?
Na každé části turné zkoušíme jiný materiál. V dubnu budeme zase zkoušet a přidáme pár dalších skladeb, ale až v červnu, kdy začneme s vystoupeními, se rozhodneme, které jsou nejlepší. A každý večer bude trochu odlišný pro případ, že by někteří lidé přišli na více než jeden koncert.

Kdysi jste hrál také s flétnistou Herbiem Mannem. Jak důležitý je pro vás jazz?
Cha cha, to už je velmi dávno… Když jsem se přestěhoval do New Yorku, Herbieho band byl jednou z prvních prací, kterou jsem získal. Ty koncerty jsem si užíval. A teď už zase hraju trochu víc jazzu, než jsem zvyklý: v kapele Levin Brothers, kterou jsme založili s mým bratrem Petem.

Markus Reuter: V King Crimson jsem našel svou rodinu

První profesionální kapelou rodáka z německého Lippstadtu MARKUSE REUTERA byli dodnes fungující centrozoon. Od roku 2005 je spojen s řadou projektů souvisejících s kapelou King Crimson počínaje duem Tuner s bubeníkem Patem Mastelottem. V roce 2010 nahradil v triu Stick Men vedeném Tonym Levinem kytaristu Michaela Berniera. O rok později Stick Men fúzovali s Adrian Belew Power Triem v The Crimson ProjeKCt, který interpretoval skladby King Crimson z období let 1981 až 1995. V té době se etabloval také jako autor vážné hudby díky velkoorchestrálnímu kusu Todmorden 513. U nás se především coby člen Stick Men představil již několikrát.

Text Petr Slabý

Ve vaší biografii jsem se dočetl, že jste začal hrát už ve třech letech na piano. Zkoušel jste už tehdy improvizovat?
Ve třech letech ne, jenom jsem trochu jamoval na woodblocks… Vlastně mám pocit, že jsem do dvaceti let nikdy opravdu neimprovizoval. Ale jako teenager jsem napsal pár hudebních kusů.

Loni jste vydal album Falling For Ascension, kde jsou právě vaše juvenilní skladby. Některé z nich znějí trochu crimsonovsky. Pozval jste k jejich realizaci také švýcarské trio Sonar, v němž hrají i žáci Roberta Frippa. Je to i díky tomu?
Abych byl upřímný, tak já tam dotyk s King Crimson vůbec neslyším. Základy těch skladeb byly dokonce napsány asi čtyři roky předtím, než jsem King Crimson znal. Tyhle kompozice nebyly předtím nikdy realizovány a zněly mi jenom v uších v různých podobách. Se Sonar jsme přáteli a oni a elektronik Tobias Reber mi připadali jako ideální interpreti. S výsledky jsem nemohl být spokojenější.

Kdy jste tedy poprvé slyšel King Crimson a co to konkrétně bylo?
Bylo to album Discipline v roce 1990. Když jsem uslyšel prvních pár tónů skladby Elephant Talk, došlo mi, že jsem našel svou „rodinu“, kterou jsem hledal a čekal na ni.

V osmnácti jste pak začal studovat u Roberta Frippa. Jak moc vás to proměnilo?
Bylo to velice důležité a jsem vděčný, že byl Robert ke mně tak hodný.

V The Crimson ProjeKCt jste de facto hrál jeho „roli“. Snažil jste se hrát jako on nebo to spíš dělat jinak?
Nechtěl jsem hrát jako on, ale musel jsem si být jistý, že hraju hudební part správně. Podle mého názoru je pro hudbu King Crimson zásadní, jak hrajete, jaký máte postoj. A já se snažil hrát tak, aby v tom byla energie, kterou jsem považoval za důležitou.

Proč jste začal hrát na touch guitar (dotykovou kytaru) a později začal stavět vlastní modely?
Z nějakého důvodu mě to oslovilo, ale v roce 2007 jsem si nakonec uvědomil, že nehraji na nástroje, které vytvořili skuteční hráči, tak jsem aplikoval všechny své zkušenosti s hraním dotykové techniky na konstrukci svého instrumentu. První model, který jsem vytvořil, byl U8 Deluxe, který je stále nejfantastičtější. Touch Guitars ® odlišuje od jiných nástrojů právě to, že byly navrženy skutečným hráčem. Naše kytary jsou inspirativní, a to je nejdůležitější.

Členem Stick Men jste nebyl od počátku. Z jakého důvodu došlo ke změně?
Myslím, že Michael Bernier odešel z kapely, protože se musel věnovat rodině. Tak mě Pat a Tony oslovili. Byl jsem z té nabídky šťastný. Přál jsem si hrát s Patem více, v té době už jsme měli duo Tuner.

Na koncertech Stick Men hrajete kromě vlastních věcí i materiál King Crimson, ale našel jsem i video z Kyjeva, kde hrajete Stravinského Ptáka Ohniváka. Máte v repertoáru ještě nějakou klasiku? Poměrně často hráváte v Česku, neuvažovali jste při té příležitosti předělat nějaké dílo našeho skladatele?
Momentálně nehrajeme žádnou klasiku, ale již jsme o tom uvažovali. V tuhle chvíli ale nemáme dost času, abychom takovou věc zařadili do programu.

Na vašem albu Sultry Kissing Lounge jsou jednotlivé improvizované koncertní tracky pojmenovány podle dívčích jmen. Inspirovaly vás nějaké konkrétní dívky z měst (včetně Prahy), kde jste je nahrál? Jak vás vůbec inspiruje dané město, kde hrajete?
Jsou to fiktivní jména a vymyslela je Julie Slick. Jedině Michaela u improvizace z Grugahalle v Essenu je záměrně. To je místo, kde jsem viděl svůj úplně první rockový koncert v roce 1982, byl to Mike Oldfield na svém turné k albu Five Miles Out.

Také jste studoval psychologii. Propojuje se to nějak s vaší hudbou?
Určitě na mě moje studia psychologie, zejména experimentální psychologie, měla výrazný vliv. Třeba na můj zájem o hypnotickou hudbu.

Studoval jste psychologii v Bielefeldu, který mi připadá jako velice inspirativní město. Navíc jste tam tehdy působil v Gerd Lisken’s Chaos Orchester, to zní docela zajímavě.
Bielefeld je vskutku zvláštní místo už kvůli „Bielefeldskému spiknutí“ (internetový vtip, který tvrdí, že reálné město Bielefeld neexistuje – lze najít i heslo v české Wikipedii – pozn. aut.). Chaos Orchester byl svobodně improvizační kolektiv a Gerd Lisken byl několik let mým učitelem. Musím říct, že hrát s ním a ostatními členy byla pro mne opravdu nejdůležitější hudební zkušenost v životě. To ze mne skutečně udělalo hudebníka, jakým teď jsem.

V loňském roce jste také vydal dvě alba na MoonJune Records, kde s vámi hrají kytarista Mark Wingfield, baskytarista Yaron Stavi a bubeník Asaf Sirkis. Jak se tahle spolupráce lišila od hraní se Stick Men? Mně připadá tahle hudba mnohem tvrdší.
Hudba Stick Men je víc komponovaná a méně dobrodružná než šílené telepatické improvizace s Markem, Asafem a Yaronem. Takže chápu, že vám zní tvrději. Tudíž by vás mohla zajímat i moje kapela centrozoon, jež vytváří velice zvláštní hudbu, která třeba ještě před deseti lety vůbec neexistovala – je to amalgam svobodné improvizace, elektroniky, progrocku a současné vážné hudby. Velice ojedinělé a místy také „tvrdé a temné“.

Přidat komentář