STINKA: Neviňátko

Stinka, hudební alter ego spisovatelky Hany Lundiakové, se musela na svém třetím albu – hlavně ze zdravotních důvodů – obejít bez akordeonu. Výsledkem není žádný obrat v tvorbě o sto osmdesát stupňů, ale hudebně pestrá nahrávka, ve které je stále slyšet Hančin charakteristický hlas a dikce, ale ve které hru kláves a měchů vystřídaly jiné klávesy, kytary, a především větší podíl elektroniky. Zpěvačka tomu svůj projev nepřizpůsobuje nijak násilně, spíše přirozeně přechází z naléhavého zpěvu do skandování či parlanda (Zabouchnutá, Na pobřeží). Sama hraje na kytaru, akustické piano, elektrické klávesy nebo indické harmonium, základ doprovodné kapely pak tvoří kytarista Martin Doležal a basista Ondřej Červený s výraznou pomocí Miloše Dvořáčka (bicí) a dalších hostů.

 

I když Lundiaková – už volbou pseudonymu – odděluje svou hudební a spisovatelskou dráhu, její písňové texty lze vnímat jako spojitou nádobu s jejím literárním psaním. Jakkoli se slova některých písní mohou zdát dadaistická, je z nich znát cit pro různé vrstvy jazyka. Funkční asonance (utrať/futrál) se střídají s volným veršem, sloky v angličtině a slovenštině fungují vedle obecné češtiny jako další jazyková vrstva, kterou dnes naprosto běžně potkáme v českých městech. Album – jak dokládá zkratkovitá titulní píseň Neviňátko a zřejmě i minimalistický text Jména chlapců – je velmi osobní, ale například v písni Autosvět („Sorry jako, babylon strako…“) má společenský přesah. Jasným přihlášením k nehudebním aktivitám Hany Lundiakové je pak zařazení závěrečné zhudebněné části z Whitmanových Listů trávy, Stinčina nedávného velkého překladatelského díla.

 

Písničkáři s akordeonem bývali v minulosti často expresivnější než jejich kolegové s kytarami či klavírem. Stince se povedlo zůstat nespoutaným živlem i s novým hudebním kabátem. Hradby elektrických kytar a elektroniky a výrazné basové linky její písně posouvají, ale syrovost a originalita zůstávají.

 

Polí5, 2019, 38:54

 

 

 

Přidat komentář