Sto let českých dějin jako jazzová suita

Sto let od vzniku první československé republiky oslaví big band Concept Art Orchestra a skladatelské sdružení Prague Six neboli Pražská šestka 30. září v klubu Jazz Dock speciálním koncertem 100 × 6. V premiéře na něm zazní šestidílná suita reflektující sto let československých a českých dějin. Jednotliví členové Pražské šestky si toto období rozdělili na šest částí, a každý z nich tak univerzálním jazykem hudby zpracuje část našich novodobých dějin. Na toto v kontextu českého jazzu mimořádné dílo se ptáme všech šesti autorů – nejprve dirigentky orchestru Štěpánky Balcarové, která složila první část skladby (období 1918–38), a poté jejích pěti kolegů skladatelů: Jana Jiruchy (1938–48), Luboše Soukupa (1948–68), Martina Brunnera ml. (1968–1989/93), Tomáše Sýkory (1989/93–2004) a Víta Křišťana (2004–18).

 

Štěpánka Balcarová…

 

Jak vůbec vznikl nápad na skladbu 100 × 6? Co bylo hlavním impulsem?

Impulsem bylo letošní sté výročí vzniku našeho státu. Snažím se vždy dramaturgii Concept Art Orchestra sestavovat hodně s předstihem, a zohlednit tak právě například různá výročí, která na ten daný rok připadají. Takto jsme například před rokem uvedli moji suitu věnovanou Janu Zrzavému. V roce 2019 máme k výročí narození v plánu uvést Musorgského Obrázky z výstavy v jazzovém přepracování Jana Jiruchy.

 

S kolegy z Pražské šestky jste si rozdělili jednotlivá období. Jaký byl klíč? A máte nějaké jednotné zadání, které musí každý z autorů zohlednit?

Ano, v rámci těch sta let jsme si vytyčili důležitá historická data, a tím jsme získali právě šest různých období. Dílo tedy bude sestávat z šesti částí, které na sebe budou navazovat. Kromě prvního každý skladatel hudebně navazuje na předchozí část. Komponování je z tohoto hlediska časově náročné, protože každý z nás musí čekat, až bude část před ním dokončena, aby na ni mohl navázat. Do této doby jsme psali všichni jen jednotlivé kompozice, zde se poprvé pokoušíme pracovat společně a z toho mám radost. A klíč k rozdělení? Nakonec jsme se rozhodli pro velmi nepoetické řešení, kterým byl fakt, kdy budeme mít na práci čas. Každý měl na zkomponování zhruba měsíc, a já jsem si tedy (vzhledem ke svému tehdy se blížícímu květnovému porodu) vybrala hned první republiku.

 

Skladba má být „inspirována českou a slovenskou tradiční hudbou“. Jak se tato inspirace projevila konkrétně ve tvé části skladby?

O tom, jak pojmout společné komponování, jsme dlouho diskutovali. Čím víc hlav, tím víc názorů. Jedním z nápadů bylo, že šest skladatelů zhudební konkrétní lidovou píseň. Od toho jsme ale nakonec upustili a inspiraci ke skládání jsme nechali na každém autorovi. Může to být určitá událost, historická postava nebo právě i hudební motiv. Já bych byla ráda, kdyby si posluchači během poslechu mé části připomněli postavu T. G. Masaryka a hodnoty, které vyznával a kterými se celý život řídil. A tento obraz mohou třeba porovnat s nynější politickou situací.

 

Koncert v Jazz Docku 30. září bude jako host dirigovat Ed Partyka, vlastně zakladatel původního Concept Art Orchestra. Je to ovšem člověk, který není spojený s českými dějinami a českou kulturou. Vnímáš to jako výhodu, nebo spíš výzvu, které se postavíte?

Eda Partyku jsme opět přizvali ke spolupráci jednak proto, že práce s ním big band určitě opět namotivuje, a také proto, že já budu v té době zaneprázdněna ve studiu mícháním naší vánoční desky. Určitě mu náš záměr a jednotlivé etapy naší historie objasníme. Partykův původ bych tedy nebrala ani jako výhodu, ani jako nevýhodu.

 

Dva týdny před koncertem má uzávěrku už třetí ročník Skladatelské soutěže Karla Krautgartnera, u jejíhož zrodu jsi stála. Co nejzajímavějšího pro tebe jako iniciátorku soutěže přinesly první dva ročníky?

Baví mě spolupracovat s více lidmi. Proto také existuje například Pražská šestka. Ráda se nechávám inspirovat prací jiných muzikantů, ráda se seznamuji s jejich přístupy ke skládání a jsem ráda, když se jejich skladby mohou veřejně uvést. Díky naší soutěži jsem se setkala s novými tvářemi, čehož si moc vážím.

 

Už jsi zmínila míchání vánočního alba. Co o něm už teď můžeš prozradit?

Bude krásné (smích). Náš vánoční program vznikl vlastně již před dvěma lety a byl napsán pro město Broumov, protože právě tam žije náš mecenáš, který nám poskytl prostředky k realizaci projektu. Mám teď velkou radost, že z tohoto impulsu vznikne i deska. Program jako takový se celý na desku nevejde, a tak jsme vybrali převážně zpívané koledy a vánoční písně v podání Marty Kloučkové, Štěpána Janouška a Dana Bárty.

 

Vím, že máš momentálně mateřské povinnosti, ale budu rád, když něco prozradíš i o dalších hudebních plánech.

V tuto chvíli žádné obrovské hudební plány nemám. Určitě ale budu občas koncertovat se svou loňskou deskou Life and Happiness of Julian Tuwim. Plánujeme vystoupit například na Jazz Goes to Town v Hradci Králové nebo na JazzFestu v Brně. Aktivity Concept Art Orchestra jsou naplánovány dlouho dopředu, big bandu se tedy budu věnovat samozřejmě i nadále. Takže toho nakonec bude zase asi dost (smích).

 

…a jejích pět kolegů

 

Každému z vás v rámci skladby 100 × 6 připadlo zpracování určitého období. Co pro vás „vaše doba“ znamená ve společenské, případně v hudební rovině?

Jan Jirucha: Při psaní své části jsem hodně myslel na svého nejoblíbenějšího českého skladatele Miloslava Kabeláče, který byl za protektorátu nucen odejít z rozhlasu, kde byl zaměstnán jako hudební režisér a dirigent. Jelikož jeho manželka byla židovka, mohl si vybrat buď rozvod, nebo odchod z rozhlasu. Rozhodl se odejít, a nebýt účinné pomoci přátel, konce války by se nejspíš nedožil. V důsledku „smíšeného manželství“ se ani nesměly hrát jeho skladby. Jeho životní příběh pro mě asi nejvíc charakterizuje to, co se tehdy ve společnosti muselo odehrávat.

 

Luboš Soukup: Zásadní pro „mou“ dobu je nástup komunistického režimu, který přichází s myšlenkou rovnosti. Doba byla plná naivity a ideálů. Je zajímavé, že režim, který měl na prvním místě člověka, se rychle změnil v nelidskou stvůru, která zatýkala a popravovala osoby s jiným názorem. Hlavní funkce byly mnohdy obsazeny lidmi, kteří o nich nic nevěděli. Z naivního nadšení obyčejného obyvatelstva zbyl zvláštní sen. Ti, kdo nechtěli přemýšlet, si pluli v oparu všednosti a mnohdy byli i upřímně šťastní. Ti, kteří měli cíle, touhu tvořit, růst, cestovat a mít svůj názor, žili ve strachu a museli být opatrní. Ti, kdo se nebáli vyjádřit proti režimu, byli trestáni. Nic neponičilo mentalitu českého národa tak, jak doba komunismu. Ten obrovský rozpor mezi spokojeností a utopickým snem jedné části národa a strachem té druhé se objevuje v mé skladbě. Myslím, že právě strach a vzájemná nedůvěra je dědictví komunismu. Je paradoxní, že tuto atmosféru vytvořil režim, který hlásal bratrství a soudružství. Z hudebního a uměleckého hlediska to ale byla poměrně bohatá doba, kdy vznikla řada zajímavých děl. Karel Krautgartner natočil výborné nahrávky. Vznikly skvostné filmy od režisérů Františka Vláčila, Karla Zemana – s hudbou Zdeňka Lišky – a řady dalších.

Martin Brunner: Období tzv. normalizace pro mě představuje ustrnutí a rezignaci. Komunistický režim už nevraždí, ale dusí jakékoliv svobodné projevy. Šeď, nehybnost, nezájem, letargie. Je zde zdrcující rovina událostí po roce 1968, kdy v myslích lidí definitivně uhasly naděje na změnu. Nuceně vzniká naše velká tradice chataření, zahrádkaření a „zlatých českých ručiček“, které umí vyrobit a napodobit vše, co je potřeba – nic jiného totiž není možné a dostupné. Kulturně se v jeho oficiálních projevech šíří hnilobný nevkus a v myslích lidí se pak završuje pokřivené přemýšlení a pohled na svět, se kterým se vypořádáváme dodnes a ještě nejspíš dlouho budeme. Všechen ten šlendrián, závist a „kdo si co nakradl“. Vhled na toto období, o kterém mi velice sugestivně mnohokrát vyprávěla moje rodina, jsem si utvořil také z řady knih, které jsem z tohoto období a o těchto časech přečetl. Každý by měl myslím znát například Český snář Ludvíka Vaculíka, eseje Václava Havla, nebo knihy Ivana Klímy, zvláště vzpomínkové Moje šílené století. Samozřejmě by šlo jmenovat celou dlouhou řadu zakázaných autorů, jejichž knihy vycházely v samizdatových nebo exilových edicích. Tam si obrázek může každý udělat opravdu velmi barvitý. Je to tragické období našich dějin.

Tomáš Sýkora: V listopadu 1989 mi bylo deset let a doma to bylo denní téma, takže k tomu mám hodně vzpomínek. Stávky ve škole, euforie, svoboda, očekávání… Následná 90. léta byla pro mne iniciačním obdobím. Z hudby jsem nasával vše, co se sem valilo: grunge, rockovou hudbu, poté rap, soul a ke konci devadesátek jazz a funk. Vlastně během 90. let byla hodně in hudba let šedesátých, vracela se i móda oblékání, hráli tu interpreti z té doby – Rolling Stones, Bob Dylan, Paul McCartney a další. Takže pro mě byly devadesátky reminiscencí na 60. léta.

Vít Křišťan: Současnost je těžké hodnotit. Nicméně pokud to vezmu pár let zpátky a pokusím se o nějakou bilanci, řekl bych, že se především zrychlil způsob života. Ve všech rovinách, v tom, jak člověk žije i jak prožívá. Z jedné strany je technický pokrok něco neskutečně fascinujícího. Máme díky němu spoustu výhod, které usnadňují nebo zpříjemňují život. Na druhou stranu jsme závislí na mobilních telefonech, na virtuální komunikaci přes sociální sítě, jsme otroky elektronických kalendářů a deadlinů. Dnes, pokud se tedy bavíme o střední Evropě, nejsou skoro žádná omezení. Každému se naskýtá bezpočet možností vycestovat, realizovat své představy, vnímat svět podle svého. Na druhou stranu je spousta lidí, kteří jsou v té přemíře možností poněkud ztraceni. V posledním období, které budu zhudebňovat, tedy vidím jistý vnitřní konflikt a také otázku, zda lidstvo dospělo ve vývoji tak daleko, aby ustálo a dobře využilo všechny moderní vymoženosti a také zmoudřelo a poučilo se ze svých chyb.

 

Skladba má být „inspirována českou a slovenskou tradiční hudbou“. Jak se tato inspirace projevila konkrétně ve vašich částech?

Jirucha: Narodil jsem se jako Čechoslovák. Od malička jsem ve školní dechovce hrál české a slovenské písně. Tuhle melodiku v sobě nezapřu a jsem na ni hrdý. V mé části se objeví motiv z VyšehraduMé vlasti Bedřicha Smetany a také citace české státní hymny.

Soukup: Moje část reflektuje dobu mnoha způsoby. Kompozice začíná folklorním nápěvem písně Ej dolina, dolina, která se objevuje v trezorovém filmu Žert od Jaromila Jireše natočeném podle románu Milana Kundery. Folklor měl v době komunismu sociální funkci a spojoval obyvatelstvo. Stal se jedním ze symbolů totalitního režimu a to hlavně v jeho počátcích. Ve skladbě také zazní akordeon, který přináší do hudby lidovější charakter. S lidovými melodiemi se prolínají intelektuální pasáže. Inspiraci pro ně jsem čerpal v hudbě a obrazech krátkého filmu Františka Vláčila Holubice z roku 1960.

Brunner: Já jsem dobovou tradiční hudbu nepoužil, jde čistě o mou hudební náladu, kterou jsem se snažil zachytit dojem, jakým na mě období normalizace působí. Ale při přemýšlení o skladbě mě napadlo, že použiju motivy dvou písní Plastic People Of The Universe, a skladba je z nich nakonec nenápadně celá složená.

Sýkora: Tak to tedy nevím. Možná u kolegů z Prague Six nějaké citace budou, ale já nic takového nechystám. Naopak hodně ve svém kuse hudby experimentuju.

Křišťan: Jelikož jsem svou část zatím nezapočal (rozhovor probíhal v červenci – pozn. aut.), nemohu na tuto otázkou odpovědět. To budu schopný říct, až bude skladba hotová a já budu moci zanalyzovat, co jsem to vlastně napsal (smích).

 

Jaké jsou vaše další hudební plány?

Jirucha: V září budeme dokončovat mix společného CD se zpěvačkou Sylvií Krobovou, na kterém se podílím jako trombonista a aranžér. Dále na albu hrají Petr Harmáček na křídlovku, Vojtěch Procházka na indické harmonium a smyčcový Unique Quartet. Křest CD by měl proběhnout 23. listopadu v Praze v divadle Dobeška, vydavatelem je Polí5. S Concept Art Orchestra nás 2. prosince čeká koncert s programem vánočních koled. A pokud všechno dobře dopadne, příští rok by měla být repríza Obrázků z výstavy v mé úpravě pro rozšířený big band.

Soukup: S pianistou Vítkem Křišťanem se chystáme na začátku října na turné s polskými hudebníky. Kvintet se jmenuje Kama Luwian a půjde o elektro-groovovou sestavu. V druhé polovině listopadu jedu na turné s norskou zpěvačkou Live Foyn Friis. Hostoval jsem na jejím novém CD, které vyšlo letos ve Skandinávii. Spolupracuji také s Big Bandem Českého rozhlasu, který bude v listopadu zkoušet a natáčet několik mých skladeb. Vedle toho mě čekají i koncerty s Jaromírem Honzákem. Průběžně také vystupujeme s mým kvartetem a prezentujeme hudbu z naší poslední desky Země.

 

Brunner: Po řadě skladeb pro různé klasické komorní soubory, které jsem v poslední době psal, jsem se konečně dostal ke skládání pro kapelu, se kterou si chci zahrát. Jde o kvartet v obsazení kytara, baskytara, bicí a různé klávesové nástroje. První koncerty budou na podzim a půjde o kompletně nový repertoár. Také jsme se dohodli se zpěvačkou Markétou Foukalovou, že spolu něco podnikneme. Na to se moc těším, začnu na tom pracovat na podzim.

Sýkora: Musím dokončit svou bigbandovou suitu s názvem School Days Suite. S Lenou Yellow točíme druhou autorskou desku, chtěl bych uvést v život své klavírní trio, se kterým už zkoušíme – opět jde o mou autorskou tvorbu. No a v roce 2019 musím dokončit rozsáhlejší kompozici pro big band a elektroniku.

Křišťan: Dokončuji koncert pro klavír a jazzový orchestr, na který jsem dostal tvůrčí stipendium od ministerstva kultury. Dále budeme v listopadu vydávat desku zpěvačky Marty Kloučkové. Z tohoto projektu mám radost, natočili jsme v červnu skvělý materiál ve studiu Sono. Marta je autorkou většiny písní a také českých textů. David Dorůžka, který na albu hraje jako host, přispěl jednou překrásnou skladbou, kterou Marta otextovala. Dalším hostem jsou Clarinet Factory. Deska to bude dle mého názoru opravdu výjimečná, myslím, že něco podobného se v Česku zatím nevydalo. V říjnu nás čeká turné s projektem Kama Luwian, což je setkání projektů Imprints (mé první sólové album) a Země (album Luboše Soukupa). Repertoárově půjdeme samozřejmě dál a zazní nové kompozice. Polská část kapely je našlapaná skvělými jmény – Marek Kądziela na kytaru, Andrzej Święs na basu a Karol Domański na bicí. Dále mě na podzim čeká natáčení desky s kvartetem Tomáše Hobzeka, což je kapela, která bude brzy slavit deset let existence. Nutkání natočit repertoár, který se za ta léta vytříbil, v nás bublá již hodně dlouho. S touto partou je každý koncert malým výletem do vesmíru a já doufám, že se nám to podaří věrohodně zaznamenat i ve studiu.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *