Stratocluster

V roce 2014 zahrálo improvizační seskupení Stratocluster na finálovém večeru festivalu Alternativa a Petr Slabý ho v profilovém rozhovoru tituloval přívlastkem „Supernova české avantgardy“. Což se – pouhý rok a půl po jeho vzniku – mohlo jevit lehce úsměvné a jako přinejmenším pozoruhodné. Faktem ovšem je, že toto „psychedelic-jazzové“ uskupení, které do sestavy infiltrovalo hned několik výrazných muzikantských osobností, svým jasným názorem, konkrétními představami o směřování a neutuchající invencí od počátku vyčnívalo. A superlativní charakteristiky i dnes přitahuje silou magnetu: „Ansámbl Stratocluster již několik let na domácích i zahraničních pódiích představuje podobu volné improvizace na hony vzdálenou od akademických a odměřených výstupů zastydlých autistů,“ praví další z nich.

Paradoxní tak je, že samotný vznik proběhl v létě 2013 naprostou náhodou: „Rodina mé tehdejší přítelkyně měla chatu u Prahy, kterou se chystala prodat, a my ji chtěli naposled využít. Napsal jsem hromadnou zprávu ve stylu ,kdo může?ʻ,“ rekapituloval počátky kapelník a kytarista Ian Mikyska. Čas měli a byli tak u toho kytarista Tomáš Mika, baskytarista Mikuláš Mrva, klávesista Jan Faix, perkusista Jan Kulka a anglický saxofonista Ben McGarr. Většinu z nich lze nalézt i v obsazení mnoha dalších souborů s hudebními vlivy a širokým záběrem od alternativy, přes jazz a experimenty, až po například world music.
„Když se sejdeme, je to taková školka. Partička chlapců, kteří si spolu hrají a společně zlobí. Vzduchem pak létá spousta nápadů i slovních hříček, a Stratocluster byl jednou z nich,“ objasňuje genezi názvu Honza Kulka a doplňuje, že se tak stalo už na onom úvodním večírku. Od počátku byla podstatou všeho improvizace a také propojování tradičních instrumentů s elektronikou i použitím dalších, primárně nehudebních předmětů, jako například plastové láhve, magnetofony anebo lo-fi terénní nahrávky použité jako samply. Záznam úvodní improvizační seance poté vyšel pod názvem Tamanrasset jako první oficiální nahrávka souboru, na netlabelu Signals from Arkaim. Ačkoli neplánovaná, už ta vyprovokovala překvapené reakce: „Ocitáme se na vysokorychlostní horské dráze s viridiánovou řádivostí, jež se vyzřetelňuje v chaotické a virulentní skečovosti, odbourávaně zestabilňované a zase nadívaně zhlučňované, protloukávané a proklepávané. Po zmetronomovaném produsávání nás zavirovaný závěr přenese do odmlkovosti (toho odmlčování je víc, takže nejde o pouhou jednu odmlku). Smýčivé i smykové šolíchání s přeludovými přemlkami se opět přemkne v odtažitě producírované pokusničení a v žejbrování nahoru dolů, výslednicí je cosi jako výtrustnostní prohrabování,“ napsal kupříkladu Z.K. Slabý v recenzi pro His Voice.

Krom toho, že se postupně začali kromě základní šestice objevovat další spolupracovníci a hosté (těmi nejčastějšími jsou Ondřej Komárek, Prokop Jelínek, Lucie Páchová, Milan Jakeš nebo Jaroslav Noga), došlo po čase k odstěhování Bena McGarra do Malajsie a na jeho místo byl přizván renomovaný dechař Marcel Bárta. Kromě improvizované hudby se stále více začaly uplatňovat a rozvíjet také koncepty improvizace vizuální, nejčastěji za pomoci projektoru Meotar. Tehdy také Stratocluster začal cíleně připravovat další nahrávku, jejíž realizace se nakonec protáhla na tři roky. V mezičase ovšem vyšla na jaře 2015 a značce Meteorismo, provozované Tomášem „Federselem“ Procházkou, druhá nahrávka, kazeta Jabka hrušky meotary. „Celá se nahrávala na kazetový diktafon, vlastně jen mimoděk, při zkouškách a přípravách na další nahrávání. Občas o tom, že se nahrává, ani někteří zúčastnění nevěděli,“ směje se Honza Faix. „Veškeré průpovídky a recitace mohou být předmětem permanentní analýzy. Nechybějí zde ani četné zvířecí zvuky, z nichž by se ježila srst i Strýčkovi Jedličkovi. Někdy je to skrumáž těžko pochopitelných i definovatelných zvuků, jindy se z toho vyloupne náznak melodie či rytmu,“ shrnul v recenzi pro UNI Petr Slabý.
Jakkoli vše může na nezasvěceného posluchače působit jen jako forma humoru, určitým protipólem nezávazného hraní je naopak spolupráce s renomovanými a proslulejšími skladateli vážné hudby, kdy členové Stratoclusteru realizují jejich koncepty a partitury. Proběhla tak vystoupení s nizozemským skladatelem Samuelem Vriezenem, americkým skladatelem a bubeníkem Lukasem Ligetim, s newyorským basistou Jamesem Ilgenfritzem nebo s americkým programátorem umělé inteligence a saxofonistou indického původu Ritwikem Banerjim.
Letos v dubnu konečně došlo na vydání dlouho připravované třetí desky – tentokrát standardně na CD, a na značce Polí5. „Album Éternagy (vyslovuje se éternaď) je taková eklektická koláž,“ vysvětluje Honza Kulka. „V překladu to znamená širý éter, ale zároveň nám do toho nějak probleskuje i Peter Nagy, což poněkud kamufluje úvodní záměr.“ A Honza Faix ho doplňuje: „Vychází to z konceptu, že orchestr Stratocluster přepadne všechny rádiové frekvence a potenciální posluchač prochází se svým rádiovým přijímačem éterem a nalézá jednotlivé rádiové stanice a na nich i nepředstavitelné zvukové zážitky. A stejně tam může posluchač přistupovat i k albu.“
S konceptem obsahu souvisela i technická stránka vzniku. Celá nahrávka byla pořízena na nejrůznějších místech, a vedle studiových seancí ve zkušebně, proběhly i seance bytové či outdoorové například v parku. „Použili jsme vždy jen takové levné nahrávátko a celý záznam tak vznikl jen v obyčejném stereu. Uvolnilo nám to ruce, protože jsme nepotřebovali studio, mixpult a podobně. Podobně jednoduchá byla i postprodukce – v naprosté většině šlo jen o ostré střihy a řazení vybraných fragmentů nahrávky.“
Opět to sugeruje pocit, že spíš než o „hudbu“ jde více o performanci. Paradoxně ovšem dochází k tomu, že ta se uplatňuje hlavně na nahrávkách, zatímco koncerty jsou mnohem vážnější. „Myslím, že bez absurdity, ironie a ,šklebuʻ fungujeme celkem často, zvlášť když na koncertech používáme projekce,“ zamýšlel se v rozhovoru k albu Éternagy Ian Mikyska. „Když ale pracujeme s hlasovými projevy, táhne nás to k té ,dadaʻ poloze, ale i k obecně širokému vyjadřovacímu spektru – šepot, křik, nesrozumitelnost, útržky poetických, banálních či slovníkových textů a tak dále. Ironie a dada také myslím vychází z toho, že máme takzvaně rádi legraci – Stratocluster je pro nás stále hlavně parta a zábava.“
A Honza Kulka mu s odstupem přikyvuje: „Krásné je, že si každý z nás může Stratocluster vykládat úplně jinak. Pro mě je to například terapeutická skupina, která se občas sejde, ukazuje si nové hračky a ,dělá ostuduʻ.“ Myslím, že i posluchači, kteří se naladí na podobnou vlnu, si tvorbu Stratocluster můžou mnohem lépe užít.

Přidat komentář