Středoevropan v roce 2019

Kytarista, výrobce hudebních nástrojů a písničkář JAN FIC sice bude na festivalu v Boskovicích hrát na bluesové scéně, jeho řazení k tomuto žánru je ale velmi volné. Ostatně už to, že mu bude kromě dalších spoluhráčů krýt záda Martin E. Kyšperský, který má do bluesmana hodně daleko, o něčem svědčí. Přesto právě Ficova první sólová deska, jež letos vyšla pod názvem Město, ukazuje – jak na to upozornili i někteří recenzenti – jednu z možných cest, kudy by se životné blues současnosti mohlo, a možná i mělo, ubírat.

 

 

 

Jak se dostalo blues do Brna?
Já z Brna nepocházím, jsem tam nějakých deset let, takže nevím. Původně jsem od Moravského Krumlova, z vesničky Rybníky. Žije tam 370 lidí a chcípl tam pes.

A jak se tedy blues dostalo do vesničky Rybníky?
Ke mně se to dostalo tak, že můj nejlepší kámoš dostal od bráchy kytaru. A co měl on, musel jsem mít i já, takže jsem dostal nějakou bulharskou taky. Bylo nám dvanáct a šmrdlali jsme spolu Nohavicu a Kabáty. Asi po roce jsme byli s rodiči na výletě ve Znojmě, šli jsme se podívat do hudebnin, tam seděl v koutě nějaký borec s kytarou a já na něj čuměl jak na zjevení. Vylezlo z něj, že hraje v bluesové kapele a mojí máti nabídl, že jestli chci, tak mě to blues taky naučí hrát. Máti byla nadšená a já začal jezdit do Znojma. Přitom jsem vůbec neměl páru, co to to blues vlastně je, to jsem začal zjišťovat až postupně.

 

Bavíme se o kterém roce?
Já jsem devadesátý ročník, takže tohle bylo plus minus 2003.

Jak jsi zjišťoval, co to blues je? Poslouchal jsi desky? Chodil na nějaké koncerty?
Na koncerty jsem samozřejmě ještě moc nechodil, jen občas na nějaké místní kapely. Dostávaly se ke mně nějaké nahrávky. Na první dobrou mi sedl Stevie Ray Vaughan, ten to sypal na kytaru neuvěřitelně, a B.B. King, jeho hudba krásně plynula. Ale jinak jsem v tom měl dost zmatek, například jsem si myslel, že blues hraje i Santana. Pak jsem se ale vydal pozpátku v čase, začal jsem u bluesrocku 80. let a postupně jsem se dostával k původním formám. V tom mi hodně pomohli lidé, kteří žili dlouho, třeba John Lee Hooker. Začal jsem poslouchat jeho pozdní věci nahrané s kapelou, ty valily jak sviňa, a postupně jsem došel k nejstarším nahrávkám, které mi nakonec sedly nejvíc.

Bylo pro třináctiletého kluka z Rybníků těžké ty nahrávky sehnat?
Jo. Jediné místo široko daleko, kde byl internet, byla městská knihovna v Moravském Krumlově. Ale já ani pořádně nevěděl, co vlastně hledat. Například jsem se někde dozvěděl, že existuje cigar box kytara a chtěl jsem ji mít. Ale vůbec jsem nevěděl, kde ji sehnat, a vlastně jsem ani netušil, jak vypadá a jak se na ni hraje. Dneska už si nevzpomenu, kdy jsem ji viděl poprvé.

První cigar box, nástroj, který je pro tebe dodnes typický, sis postavil sám?
Ano. Já si už někdy ve čtrnácti zkoušel stavět první nástroje, a první cigar box jsem si postavil asi v patnácti, šestnácti. Ale tehdy jsem ani nevěděl, kde sehnat krabici od doutníků, protože v trafice v Moravském Krumlově se prodávaly startky, marlbora, Blesk a Mladá fronta – a to bylo asi tak všechno. Takže jsem ty první cigar boxy stavěl z rozřezaných prken ze skříní.

Nutkání k psaní vlastních písniček přišlo později?
To jsem měl vždycky. Ze začátku jsem víc hrál převzaté věci, ale vždycky jsem si psal nějaké texty a básničky, ale nikomu jsem je neukazoval. Postupně se ten poměr obracel a dneska bych možná zahrál pár nějakých tradicionálů, ale ty bych asi spočítal na prstech. Jiné cizí věci si už nepamatuju.

 

V současné době máš kapelu The Weathermakers. To byla tvoje první bluesová?
Ano. Vznikalo to docela dlouho. Hrávali jsme po hospodách a na ulici, nabalovali se na to různí lidé a postupem času se vymodelovala stálá kapela. Ale moje cítění je vlastně trochu jinde, než stojí tvorba The Weathermakers. I když s nimi už taky nehrajeme skoro žádné dvanáctky, pořád jsme hodně bluesoví. Vydáním sólové desky jsem se pokusil popojít trochu dál. Líbí se mi dřevní základy blues, kde to právě ještě ani nejsou dvanáctky, jen jednotlivé drony, kolem nichž se motají melodie, ať už je to Skip James nebo John Lee Hooker. Ale snažím se to dělat tak, aby to bylo pochopitelné, uvěřitelné a poslouchatelné pro Středoevropana v roce 2019.

Pojmenoval bys to tedy jako český typ blues? Nebo v tom češství nehraje roli a je to spíš tvůj výrazně osobní pohled na blues?
Já myslím, že je to hodně osobní. Nedržím se žádných českých atributů, nemíchám to s českým folklorem. Ztotožňuju se s atributy raného blues, ale nedokážu si představit, že zpívám o tom, že sedím na břehu Mississippi.

Podle čeho rozlišuješ, jestli písnička, kterou jsi napsal, půjde pro The Weathermakers nebo si ji necháš do sólového projektu?
To je taková vylučovací metoda. Většinu písniček zkoušíme s The Weathermakers a buď jim sedne, nebo ne.

Sólové album ti produkoval Martin E. Kyšperský. Jak do toho vstoupil? Znali jste se už předtím?
Snažím se vybavit si, jak jsme se poznali… nevím, už je to docela dlouho. V Brně mají tak nějak všichni tušení o všech, a když se dva mají potkat, tak se potkají. Stavěl jsem mu nějaké nástroje, párkrát jsme se potkali i na koncertech, a on začal říkat, že mám dobré písničky, ale něco jim chybí. Když jsem mu servisoval nástroje, bylo mi blbé chtít od něj peníze, a on vždycky říkal, že až budu chtít něco nahrát, mám mu tedy dát vědět. Když se mi kolem roku 2017 nastřádalo víc písniček, které se nehodily pro The Weathermakers, chtěl jsem je nějak zaznamenat. A protože na tom nejsem technicky tak dobře, abych si to nahrál sám, byť mám na to doma nějaké vybavení, ozval jsem se Martinovi, jestli by mi to nepomohl nahrát jako demo. Když jsme se pak u druhé písničky pěkně přátelsky opili, dohodli jsme se, že z toho uděláme celé album.

Jak bys popsal Martinův producentský vliv?
Byl zásadní, protože mi pomohl vyplnit představu, kterou jsem měl v hlavě, ale nevěděl, jak ji realizovat. Chtěl jsem tomu dát takové industriální zvukové prostředí, syrovost, různé pazvuky, ale neměl jsem tušení, jak to fyzicky vytvořit. Jak jsem zjistil, Martin je magor podobným způsobem jako já, takže momentem započetí naší spolupráce se utrhla lavina…

 

Takže jste se vůbec nekrotili?
Naše nahrávací frekvence vypadaly tak, že jsem přišel k němu do studia, často i bez vlastních nástrojů, rozhlídli jsme se kolem sebe, našli třeba nějaké železo v koutě a řekli si, že ho zkusíme použít. Vždycky jsme měli nějaký rytmický základ, kytaru, co hraju na koncertě, zpěvový základ, ale ty další, často hodně bizarní věci se na to nabalovaly takhle. Například sólo na holicí strojek – zjistili jsme, že má v nízkých frekvencích podobný charakter jako synťáky od Korgu. A Martin pak ve finále vybral, co se tam hodí a co půjde pryč. Některé vály vznikly dokonce tak, že jsme odmazali původní nástroje, tedy to, co normálně hraju na koncertech, a zůstaly tam jen zvuky přidané ve studiu.

Připadá mi, že tvoje album Město jde sice svojí cestou, ale trochu podobným směrem jako třeba Kittchen. Nenapadlo tě to?
To je zvláštní kapitola. My jsme s Kittchenem dobří kamarádi. Já ho náhodou objevil před nějakými čtyřmi lety, když vydal album Kontakt, což je mimochodem dodnes strašná síla. Nikdy jsem si neříkal, že chci znít jako on, ale je fakt, že pocit z jeho muziky je mi hrozně blízký a už pár lidí mi říkalo, že je to podobné. Ale je to opravdu náhoda, ty moje písničky existovaly dřív, než jsem Kittchena poznal.

Společnou máte i atmosféru textů. Temnotu, skoro až bezvýchodnost…
A přitom Kittchen je jeden z nejpozitivnějších lidí, co znám, během pár minut tě naprosto dokáže nabít energií. Ale s těmi texty je to, jak říkáš.

Ty mi ale taky připadáš jako pozitivní člověk. Kde se ta temnota vzala u tebe?
Neměl jsem úplně jednoduché dospívání, v Brně jsem si prožil docela „bluesový“ příběh, dodnes s tím tak trochu bojuju. Navíc mám od dětství úzkostnou poruchu s depresemi. Mám rád svoji komfortní zónu, tam jsem v pohodě, ale jakmile přijde situace, kterou neznám, napadají mě vždycky jen ty nejhorší scénáře, co se mohou stát. A to mě dost paralyzuje.

Texty píšeš spíš v okamžicích těch špatných stavů, nebo když jsi na tom dobře?
V těch průserech se moc psát nedá. Když už něco napíšu, za týden se na to podívám, řeknu si – no, ty vole! – a zahodím to.

Jak je to s tvým rozdělením preferencí? Co je hlavní a co vedlejší projekt – The Weathermakers nebo sólovka?

No, to je otázka hodně na tělo. A jestli si to přečtou kluci z kapely, tak je to asi zklame. Ale je mi líto, větší prioritu má moje vlastní hraní. Dělám si, co chci a nemusím se s nikým na ničem domlouvat.

Přidat komentář