Strhující fúze z Koreje

Doby, kdy přibývalo originálních kapel jako hub po dešti, jsou dávno pryč. Dneska aby se hledaly s lupou jako pověstná jehla v kupce sena nebo zmizelý malajský boeing v Indickém oceánu. Rock už dávno není nový a mnoho svých možností vyčerpal. Zajímavější se objevují mimo centra rockové kultury, což je i případ korejských JAMBINAI (잠비나이), správný přepis Čampinangi nebudu používat, protože by nikdo nevěděl, o jaký soubor se jedná. fuze_z_koreje Jambinai spojují zvuk tradičních korejských nástrojů, píšťaly pchiri (피리), dvoustrunných houslí hägum (해금) a velké šestistrunné basové citery kömungo (거문고) s elektrickou kytarou. Výsledek se pohybuje někde mezi ambientem s etnickými názvuky, jako by se spojily ambientní nahrávky Robberta Frippa s tradiční korejskou hudbou, když se pak přidá rytmika z další korejské skupiny Bratson, zvuk se pohybuje někde mezi postrockem japonských Mono či islandských Sigur Rós a divokým hardcore noisem newyorské no wave, jaké nabízel v některých projektech John Zorn, až na to, že ten navzdory šíři svého záběru korejské motivy nevyužíval. Noise ale není blízký jen Bratson a kytaristovi Iovi Il-wu, divoké basové linky připomínající No Means No vytváří na kömungo i Sim Un-jong, která na ně nehraje jen paličkami, ale občas do tlustých strun divoce buší oběma rukama. Skupinu dali dohromady v roce 2009 tři studenti Korejské národní univerzity umění, hráč na pchiri a také kytarista I Il-wo, houslistka Kim Po-mi a citeristka Sim Un-jong. O rok později vydali třípísňové EP nesoucí jen název kapely, které vzbudilo pozornost lidí zajímajících se o experimenty. V roce 2011 skupina získala cenu na soutěži korejských kapel Hello Rookie a zahráli si na festivalu Pentaport v Inčchonu. Předloni vyšlo jejich debutové album Différance, které ale skupina natočila ve třech, i když živě už vystupovala s rytmikou z Bratson, s nimiž se potkali na soutěži Hello Rookie a která přibližuje jejich hudbu až k hard core noise. S tou se představila letos na jednom z největších veletrhů nezávislé hudby, texaském SXSW v Austinu. V červnu pak zahrála v pražské Akropoli, kde se představila jak v triu, tak v rozšířeném obsazení. Rytmika zbavila trio občasných snah vytvářet líbivě znějící art rock s etnickými názvuky, který mívá tendenci sklouznout do banality. Kontrast přímočarých bicích s jejich neúprosně vojenským rytmem a bublání basy dávaly písním další dimenzi, takže koncert nepůsobil jednorozměrně. Před koncertem skupina poskytla interview, ve kterém odpovídal jen kytarista I, protože zbylé dvě členky mluví jen korejsky. fuze_z_koreje2 Z čeho vzešel nápad spojovat noise s tradiční korejskou hudbou? Různé kombinace folkloru s jazzem nebo i popem jsou běžné, ale s noisem to běžné nebývá. Pokud lidé nehrají korejskou tradiční hudbu, nebo ji neznají, je obtížné s nimi sdílet pocity, které vzbuzuje. Museli jsme proto najít způsob, jak s nimi sdílet její feeling, když se hraje na naše tradiční nástroje. To je důvod, proč ji kombinujeme s post rockem nebo noise. Noise se nám líbil, tak jsme ho spojili s tradiční hudbou. Jak jste řešil ladění, když je korejské jiné než západní? Naladit napevno šest strun, aby se kytara dala plně využít při hře s tradičními korejskými nástroji, je těžké. Abych mohl hrát s korejskými lidovými nástroji, tak jsem si musel koupit sedmistrunnou kytaru, ale stejně ji ladím trochu jinak. Odlišná je taky úroveň hlasitosti. Korejské nástroje sice snímáme mikrofony, přesto u kytary, basy a bicích používáme menší hlasitost na úrovni korejských nástrojů, abychom je mohli dohromady míchat. Inspirovalo vás něco při vytváření vaší fúze? Dvě naše členky mají rády soudobou hudbu, ale také noise. Oblíbenou hudbu jsme si navzájem půjčovali a poslouchali jsme ji. Noise nás inspiroval stejně jako post rock, japonští Mono, Caspian, ale taky Nine Inch Nails, Tool, tyhle kapely a další experimentální hudba. Jaké byly reakce na tuto fúzi ve vaší zemi, které vládne K-pop a Gangnam Style? Když jsme naši hudbu hráli poprvé, tak byli korejští tradiční hudebníci pobouřeni, nenáviděli náš styl. Říkali – to není korejská hudba, je to moc hluk a je příliš nahlas. Ale vyznavači noise a postrocku naši hudbu milovali. Říkali – je tak opravdová a svěží. Lidem, co mají rádi jen pop, se naše hudba nelíbí. Většině lidí se náš styl nelíbí. Má daleko jak ke K-popu, tak k Arirang… To má. Existuje v Koreji scéna noise? To ne, v Koreji je pár noisových hudebníků, kteří mají občas malý koncert, možná tak v sále, který je velký jako tato šatna (v Paláci Akropolis – pozn. aut.). Ale ani já nevím, kde mají koncert, protože scéna noise je malá a na internetu se o ní těžko hledají informace. I pro Korejce je to obtížné. Ale je tu třeba Apollo 18, které taky hrálo v Austinu na South by Southwest. A máme tu taky kapely Romantica a Hitchhiker. Jaké to je hrát hudbu ovlivněnou korejskou tradiční za hranicemi vlasti? Napřed jsem se toho velmi obával, protože nic nevědí o tradiční korejské kultuře, o korejské lidové hudbě, co když se budou cítit znudění? Lidé si obvykle myslí, že tradiční hudba je trochu nudná. Ale nikdo se nestaral o to, jestli hrajeme na korejské tradiční nástroje nebo na nějaké jiné z další země. A líbil se jim náš metalický zvuk i korejské nástroje. Byli otevření a naše obavy zmizely. Změnil vás nějak úspěch ve světě? Ano, další deska, kterou teď chystáme, vyjde příští rok v březnu na mezinárodním labelu. Pokoušíme se prosadit na světové hudební scéně, ne v Koreji. Mění se přístup Korejců k vám, když máte úspěch ve světě? Nevím, jestli kvůli tomu, ale mění se neustále, i když pomalu. Takže možná za pět šest let se toho hodně změní, ale zatím je to těžké. Frustruje vás, že to jde tak pomalu? To je v pohodě, i když to taky někdy cítím. Ale říkám si, že jsme průkopníci, takže nesmím být frustrovaný a musíme jít vpřed. Dokážete si představit, že by vaše hudba něco změnila? To nevím, ale moc v to doufám. Někdy si představuji, jak se změnila hudba v Jižní i v Severní Koreji, nebo v USA a v Evropě, a jak se změnila world music. Chci, aby lidé v ostatních zemích věděli o Koreji a o korejské hudbě. Když přijedeme do cizí země, tak říkají – vy jste Japonec. Nebo Číňan. Když hrajeme na hägum, ptají se – to je er hu, tedy čínské housle. U kömunga se zas ptají, jestli je to japonské koto. To bych chtěl změnit. Aby si lidé uvědomili, že to jsou korejské nástroje a my jsme korejská kapela. Že Korea má dobré muzikanty i mimo gangnam style. Vám se gangnam style nelíbí? Ale líbí, ale můj styl to není. Možná se vám nelíbí ani K-pop. K-pop mám rád, ale dnes je těžké jednotlivé skupiny a týmy od sebe odlišit, jsou všechny stejné. Přál bych si, aby K-pop byl komplexnější. Americká, ale i japonská experimentální hudba jsou spojeny často s nějakým protestem proti společnosti. Jak je tomu u vás? Mámě poselství pro korejskou společnost, ale ne příliš politické. Mluvíme jen o korejské společnosti a přírodě, která se nesmí ničit. Musí se chránit, musí zůstat svěží. Taky mluvíme o míru, odmítáme násilí, ale naše poselství nejsou ve smyslu příkazů typu „To nedělej“. Věříme, že naše hudba bude více působit sama beze slov. Když nemá hudba slova, posluchači si v ní najdou při koncertech sami svá poselství. Foto archiv Dostat z kapely více ohledně jejich názorů nešlo, i když na pódiu měly transparent Jambinai x Bratson = Fuck The Systém. Korejci před cizinci neradi kritizují svou zemi. Napětí v zemi zůstává většinou pod povrchem.

Přidat komentář