Struny podzimu – live stream, 1. a 6. 11. 2020

Pandemií vynucená opatření zametla s druhou částí 24. ročníku Strun podzimu málem definitivně. Nelze než soukromými domácími ovacemi vestoje ocenit nasazení pořadatelů festivalu: V šibeničním termínu nalezli vhodné sály v místech bydlišť umělců, najali tamní profesionální týmy filmařů a zprostředkovali alespoň online podobu dvou ze čtyř původně plánovaných listopadových koncertů. Festival poté, co kvůli hygienickým požadavkům pohotově přenesl první letošní koncerty „na vzduch“, znovu dokázal schopnost přizpůsobit se okolnostem a ochotu sloužit kultuře.

 

Jistě, live stream představuje pouze „bolestné“. „Kulturní nemocenskou“ pro všechny zúčastněné, pro diváky, umělce i pořadatele. Prázdné sály DOXu resp. Rudolfina, kde se měla vystoupení původně konat a kde prezident festivalu Marek Vrabec alespoň natočil introdukce, hned v začátku přenosu působivě připomínají, že společný prožitek živé hudby nic nenahradí. Ale po zvukové i obrazové stránce profesionální online přenos je opravdu milý dárek všem izolovaným divákům. K navození dojmu „děje se to právě tady a teď“ už stačí jen trocha fantasie.

Brandt Brauer Frick Ensemble

Berlínští průzkumníci zdánlivě neexistujících společných území soudobé „vážné“ hudby a taneční elektroniky rozložili nástroje v prostorách Kuppenhalle. A na kamery předvedli vystoupení zároveň soustředěné i natolik živelné a komunikativní, jak to jen absence publika dovolila.

I na studiových nahrávkách Brandt Brauer Frick udivuje, jak bravurně spojují klasickou akustickou instrumentaci, tedy s výjimkou Moogova syntezátoru pod rukama Jana Brauera, s estetikou techna a dalších elektronických žánrů. A jak emancipují postupy odposlouchané na rave party třeba s prvky minimalismu. Ovšem naživo a navíc v detailním záběru ještě lépe vynikne, jak funguje dynamika ansámblu, který krom tří „vynálezců“ doplňují klasičtí hráči. Jak zábavně nahradí dunivé elektronické basy tuba Benjamina Gräna. Jak vtipně a přitom funkčně napodobují dlouhatánskými glissandy houslistka Mari Sawada, hráčka na violoncello Zoé Cartier či trombonista Nils Marquardt dramatické svisty, kvily, sonické nálety a „Dopplerovy jevy“, které elektronici kroucením potenciometrů s oblibou dolují z oscilátorů (slyš skladbu Oblivious). Jak zvukově pestře dokáže uchopit trojice hráčů na perkusivní nástroje přímočaře tažné i nervně breakbeatové rytmické patterny. Jediný elektrikou napájený nástroj, zmíněný moog, přitom svojí dřevní analogovostí vlastně zapadá do akustické party.

K vrcholům streamu patří určitě důrazně taneční Teufelsleiter, u které se vám chce poposkočit. A snad i největší odpůrci bezduchého techna musí uznat, že v představách pánů Brandta, Brauera a Fricka se elektronická předloha proměnila ve skutečně sofistikovanou hudbu. Nebo kompozice Mi Corazón, nesená sugestivní „srdeční arytmií“, tedy precizně vymyšlenou polyrytmickou strukturou.

A buďme si také jisti, že když se Daniel Brandt se sveřepým výrazem pustí do vytloukání monotónního beatu nebo osudových úderů do tympánů, Paul Frick s vážnou tváří přehraje na klavír prostinký jásavý motivek a harfenistka Kathrin Pechlof zasněně pohladí struny, je v tom pořádný kus nadsázky a hudebního humoru. Bez toho, že by kdokoliv zpochybňoval fakt, že tohle kvalitní a zajímavá hudba skutečně je.

Andreas Scholl & Tamar Halperin

Koncert fenomenálního kontratenoristy Andrease Scholla a klavíristky, Andreasovy manželky a spřízněné duše Tamar Halperin byl zaznamenán v sále Kurhausu ve Wiesbadenu. „V prostorách, které mimochodem připomínají Rudolfinum,“ jak v úvodu připomněl Marek Vrabec. Točilo se patřičně decentním, „komorním“ způsobem, který podtrhl intimní povahu repertoáru. Vlastně má stream i určité přednosti. Třeba schopnost v detailu zprostředkovat i hnutí mysli, odrážející se ve tvářích interpretů.

Andreas Scholl pojmenoval pořad podle písně The Twilight People (1925), kterou zkomponoval Ralph Vaughan Williams na verše irského básníka Seumase O’Sullivana. Stream uvedl poděkováním divákům, „že nás následují na cestě k té temnější stránce hudby“. Čímž jistě nemyslel, že by nálada vystoupení měla vyznít jen soumračně a chmurně. Dojem byl spíš povznášející. Jako hlavní koncepci projetu zvolil pěvec klasicizující úpravy lidových písní nebo kompozice z tradičních motivů vycházející. Ani tím se však nenechal omezovat. Nejdůležitější bylo, že se mu podařilo interpretačně přirozeně a jaksi „vznešeně“ provázat repertoár starý stovky let, třeba staroanglickou melodii Greensleeves (v úpravě Benjamina Brittena), kterou už prý i Shakespeare ve své době označoval za „odrhovačku“ (jaksi nadčasově nádhernou, nad onu provařenost povznesenou odrhovačku, dodejme s odstupem víc než čtyř století), a díla zcela aktuální. Třeba píseň Beauty Is Life, kterou napsal koptský, v Egyptě narozený, v Austrálii žijící world jazzový oudista Joseph Tawadros (*1983) na dojemný text Kahlila Gibrana z knížky poetických esejů Prorok (1923). Odpusťte floskuli, ale nemohu jinak: To pohladilo po duši. „Žijeme jen proto, abychom objevili krásu,“ psal ostatně Gibran.

Překvapivou celistvost repertoáru, lovenou napříč věky a žánry, nerozhodí ani předěl pro sólový klavír v podobě Jazz Study od Johna Cage. Přitom Tamar Halperin vystřihla skladbu patřičně rázně. V dramaturgii vystoupení ostatně typicky vyvažují posluchačsky (ale nikoliv interpretačně) „lehké“ a přehledné skladby kusy přece jen o dost členitější. Klidně tak vedle Brittenovy úpravy The Salley Gardens (což je báseň Williama Butlera Yeatse, naroubovaná na sladkobolnou melodii irské lidové milostné balady The Moorlough Shore), velšské lidovky The Ash Grove či vedle „ohlasů starých písní amerických“ Aarona Copelanda mohou zaznít raná díla Albana Berga.

Po zhlédnutí obou streamů přijde líto jen jedna věc. Že tak profesionálně zaznamenané koncerty lze sledovat opakovaně pouze měsíc po online premiéře. Zřejmě kvůli právům vysílacím, autorským, interpretačním. Stály by za trvalejší „virtuální“ dostupnost. Ale možná je to tak naopak dobře. Zůstane zachována jedinečnost události. Živá vystoupení přece patří jen svému místu a času.

 

Pandemií vynucená opatření zametla s druhou částí 24 . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář