Struny podzimu/Praha, 9. 10.–10. 11. 2018

Nenajdeme mnoho festivalů tak žánrově pestrých a přitom dramaturgicky konzistentních. Dvaadvacáté Struny podzimu, natažené přes Prahu a dobře vyladěné mezi ladící mechanikou 9. října a kobylkou 10. listopadu 2018, spojovalo například téma strunných nástrojů. Ovšem bez omezování, s prostorem na úchvatné vokální a perkusivní provedení In C Terryho Rileyho i artistní hip hop.

 

 

Na jeden z absolutních vrcholů vystoupal program Strun hned na začátku, 9. října po symbolickém výšlapu diváků na vrch Vítkov a usednutí do trochu děsivého sice, ale akusticky živého sálu Národního památníku. Paul Hillier je Mistr sbormistr, který dokázal zvelebit interpretaci chorální hudby jako málokdo v našich dvou stoletích. Přirozené vedení hlasu, žádná extrémní vibrata sólistů, odvaha experimentovat na hranicích poznaného světa, cit a znalost snad pro každé období hudebních dějin lidstva, které si zamane přiblížit. Dokonalé souznění přesahující z harmonie a uší přímo do duší. A ansámbl Ars Nova Copenhagen je takového sbormistra hoden.

 

Vesmír skrytý v C

Výběr repertoáru v první polovině koncertu měl jasnou – Hillierovu – logiku. „Středověká hudba… nabízí kontrast k soudobému repertoáru a zároveň ho vhodně doplňuje,“ napsal dirigent do programu a střídání skladeb Dufayových či anonymů ze 13. a 14. století se současnými experimenty takové Julie Wolfe nebo Australanky Anne Boyd dokázalo udržet posluchače ve stavu maximální pozornosti. Asi právě díky onomu kontrastu tak okouzlilo, čeho všeho lze kombinací několika lidských hlasů dosáhnout. Jedno, kolik vokální hudby máte dávno naposloucháno. Nešlo si také nevzpomenout na vystoupení někdejších Hillierových spoluzpěváků Hilliard Ensemble v roce 2010 na stejném místě, ale nikoliv kvůli srovnávání. Dvě dokonalosti jsou neporovnatelné, každá zůstává svá.

 

Během provedení In C mívají recenzenti ve zvyku probírat, jak se tentokrát jednotlivé patterny propletly a poskládaly, jak „hluboko“ se interpreti ponořili a kam až je volná partitura dovedla. V tomhle zklamu. Rileyho legendární skladba má dar navozovat stav podobný bdělé „meditaci“, nepamatuji ani, jak dlouho si Ars Nova, vedeni zvukem marimb, s prolínajícími se motivy pohrávali. Vše znělo hravě a zábavně a přitom velebně. Možná jste se také probrali z vytržení až při děkovačce, kdy si pro kytici přišel na pódium i Terry Riley. Jelikož byl interpretací kusu zjevně nadšený i jeho autor, netřeba se divit účinku na posluchače.

 

O den později, v sálku Pražské konzervatoře, se představil Terry Riley také jako interpret v duu se synem, kytaristou Gyanem. Překvapili třeba tím, jak vstřícnou a v nejlepším smyslu „chytlavou“ hudbu nabídli. Terry Riley nejen střídal klavír, syntezátor a foukací klávesovou harmoniku-melodiku, ale přesvědčivě zpíval, Gyan zvolil elektrickou kytaru, doplněnou sérií efektů. Duo sázelo často na písňovou formu. Očekávaný výrazný vliv indické, potažmo východní hudby nechyběl, Rileyové ovšem dokázali dosáhnout „hypnotického“ účinku i v nečekaně krátkých stopážích. Vkusně, střídmě.

 

Top10 19. století

V Divadle Archa nás 17. 10. dramaturgie Strun přenesla úplně jinam, rozšířila záběr až k irské lidové a zlidovělé hudbě. Muzikantská sestava se sice prezentovala „jen“ jmény Andy IrvinePaul Brady, jenže v kvartetu se skrývaly další dvě zásadní osobnosti. Především uznávaný hráč na buzuki, kytaru či rámový buben bodhrán a producent Dónal Lunny, čímž se na pódiu setkali už tři členové skutečně legendární (žádné nadužívání tohoto slova) kapely Planxty. A houslista Kevin Burke také není žádný rutinérský sideman, ale hráč se zkušenostmi v The Bothy Bandu, kterého si zvali do studia Arlo Guthrie či Christy Moore. Pod vlastním jménem vyprodává koncerty nejen na Ostrovech.

Irvine, Brady a spol. se nedrželi jen v Irsku, i když nikdo by jim nevyčetl nedostatek stylovosti. Bez zábran sáhli třeba po staroanglické baladě Blacksmith, kde si střihli roli zhrzené dívky. A rozhodně nešlo o suchopárnou předváděčku folklórního bohatství. Už uvádění písní slovy „tohle byl v roce 1840 velkej hit v irský Top10“ uvolnilo atmosféru.

 

Klášterní i klubová resonance

Prostory Anežského kláštera poskytly 18. 10. stejně vhodné a vznešené kulisy Egbertovi Gismontimu jako loni Ralphovi Townerovi a šlo o stejně nezapomenutelné vystoupení. Ze dvou recitálů po sobě, které Gismonti odehrál, byl výjimečnější ten kytarový, protože jak o přestávce prohlásil potěšený David Dorůžka, „jako Gismonti nikdo na světě na kytaru nehraje“, zatímco klavírní rozpoložení brazilského hráče patří přece jen k těm konvenčnějším. Co do procítěnosti a preciznosti interpretace ovšem šlo klást mezi obě představení rovnítko.

Gismonti rád vypráví, jak dospěl k přesvědčení, že kytara musí mít větší než malé množství strun, a historku zopakoval publiku i tentokrát. Ani logické zdůvodnění a znalost nahrávek ovšem nepřipraví člověka na živé setkání, kdy se akustická kytara rozezní v neslýchaném tónovém rozsahu a barevném spektru. Je to krásné nejen naprostou nezvyklostí, ale i samo o sobě, bez přemýšlení o „omezeních“ a „běžných technických možnostech“ kytary, které se Gismontimu podařilo překlenout. Prostě díky autorovu smyslu pro melodii, frázování, vyváženost zvuku.

V klavírním recitálu Gismonti vzpomněl třeba na přítele Antonia Carlose Jobima. Člověku tak mimoděk docvaklo, jaká setkání, vzájemné inspirace, kulturní okruhy obsáhl.

 

Kdyby se divák pohyboval jen světem Strun podzimu, připravili by mu pořadatelé 23. října v Lucerna Music Baru šokující kontrast vystoupením art rapera Open Mike Eagla. Ne, ve zšeřelém klubu se nemísil dress code překvapených abonentů klasických koncertů s hip hopovou komunitou, každý samozřejmě věděl, nač jde. Ale stejně se člověk mohl onou představou bavit. Že opět půjde o večer záživný i pro neznalce hip hopového étosu dokázal už „předskakující“ Video Dave s vtipnou, nadnárodně srozumitelnou parodií na firemní/obchodní prezentaci. Následující mnohem závažnější, sociálně kritickou produkci Eaglovu tak vítaně odlehčil.

 

Nejzáslužnější z premiér

Kdybychom chtěli najít „strunnou“ dramaturgickou linii i v koncertu Lizz Wright, tedy bez oslího můstku, že kytarista její kapely Chris Bruce také patří k mistrům kytarové zvukomalby, mohli bychom napsat něco jako „Lizz zabrnkala na struny duše“. Pod což si ostatně můžeme dosadit i prozaické škatulkování, ke gospelu a soulu přece vedou nejhlubší kořeny fenomenální zpěvačky. Vždyť Lizz dokázala dát sametově soulové zabarvení dokonce i irské baladě The Wind That Shakes The Barley. Publikum si ovšem omotala kolem prstu už úvodní, a capella zpívanou Silence.

Lizz Wright vůbec dokonale bourá předsudky o „kořenech“ hudby a jejím dělení na kulturní okruhy evropské, africké, růžové nebo třeba zelené. Folk a rock či country jí sedí stejně jako estetika gospelová i jazzová a občas to všechno nechá prolnout jedinou písní. Jako když si k obrazu svému přetvořila Old Man od Neila Younga. Nebo když uchopila Who Knows Where The Time Goes? od Sandy Denny z raného repertoáru britských folkrockerů Fairport Convention.

Struny každoročně pamatují i na nějakou tu mimořádnost domácí. A projekty, které připraví Petr Ostrouchov, mají tendenci dařit se. Nápad představit Dagmar Voňkovou v doprovodu celého ansámblu (Archa, 4. 11.) možná působil, vyseknut z kontextu, jako naprosto absurdní. Vždyť kouzlo výjimečnosti paní Voňkové přece spočívá právě v tom, že její jediná kytara zní díky osobitě vybudované technice hry a práci se zvukem jako orchestr. A ideálně se pojí se stejně osobitým zpěvem. Ještě tak komunikace s jedním dalším hudebníkem, ale málem bigband? Řeknete si, to přece nemůže fungovat. Ejhle, fungovalo, a jak nádherně. Petr Ostrouchov vybral vnímavé hudebníky a spoluaranžéry: Beatu Hlavenkovou, Dorku Barovou, Marcela Bártu, Oskara Töröka, Jiřího Slavíka, Miloše Dvořáčka, Mariana Friedla, epizodně hostující Lenku Dusilovou. Místy měla hudba až rysy soundtracku, jak by ne. Ale především, aranžmá „neředila“ výjimečnost hudby, zdůrazňovala ji. Dokonce i kompozice jako Živá voda nebo Zlatá brána, vystavěné na volném, neohraničeném zvukovém prostoru, si zachovala kouzlo a přibrala nové rozměry. Jelikož se plánuje i vydání nově zaranžovaných skladeb, nezbývá než těšit se na desku.

 

Česká premiéra Punch Brothers taktéž dopadla na jedničku s hvězdičkou. Chris Thile už se na Strunách podzimu nejlépe jak možno uvedl koncertem s Bradem Mehldauem v roce 2014, pozvání domovské kapely představovalo logický další krok.

„Teď vám zahrajeme skladbu od praotce bluegrassu Billa Monr…“ zasekl si při ohlašování Noam Pikelny, doprovázen potleskem. „Ne, spletl jsem se, bude to od jiného praotce bluegrassu, Clauda Debussyho…“ Ještě silnější potlesk. Skvěle vyzněly i skladby z nového, některými kritiky podceňovaného alba All Ashore. Punch Brothers nevynechali ani přímočarý útok na Trumpa v písni Jumbo („a teď vám zahrajeme pár písní z cirkusu“) a pár rýpanců do amerického cirkusu politického. Oni holt nevědí o tom našem. Hudební humor vůbec tvořil důležitou součást koncertu. Ale především šlo o muziku. O na hranici pochopitelnosti přesnou souhru i v těch nejzáludnějších zvratech. O pětihlavě jednotnou dynamiku. Právě kvůli nezbytnému kontaktu také Punch Brothers hrají „po staru“, v těsně semknutém hloučku, na jediný širokospektrý mikrofon.

Co takhle Nickel Creek na Strunách podzimu 2019?

 

Strunné ovace

I finále Strun proběhlo 10. listopadu v Rudolfinu víc než důstojně. Bylo dost napsáno o tom, jak Michel CamiloTomatito dokázali elegantně transformovat vášeň flamenka, energii latiny i tvárnost jazzových postupů do klasicizující podoby koncertní hudby. Temperament se přitom z oné krajně kultivované interpretace neztrácí. Zní v každém tónu, podprahově i v pasážích téměř meditativních. Vesele se projevuje už i navenek v tom, jak museli oba muzikanti skoro po každém povedeném kousku vyskočit a se šťastnými úsměvy si plácnout rukama. Camilo připomněl, že slaví dvacet let spolupráce. Rutiny v ní nezazněla jediná šestnáctinová notička.

Pro úplnost, koncert Venetian Snares a Daniela Lanoise odpadl kvůli Lanoisovým zdravotním problémům. Recitál virtuózního houslisty Nemanji Raduloviće jsem nemohl navštívit ze soukromých důvodů a omlouvám se každému, kdo odstaveček o něm čekal.

Že jsem nenapsal, jaká vystoupení končila upřímnými ovacemi ve stoje? To proto, že skoro všechna. A nechytejte mě za slovo informací, že koncert Open Mike Eagla byl na stání. Standing ovations si opět vysloužil celý festival.

 

 

Přidat komentář